Menu
Program
Program

Poutavé vycházky Prahou s profesionálními průvodci, akce pro školy i teambuilding pro firmy a skupiny.
Česky a anglicky.

Vycházky s Prahou Neznámou jako dárek
Vycházky jako dárek

Zakupte svým blízkým unikátní dárek - poukaz na vycházku s Prahou Neznámou.

Santini v Praze
Santini v Praze

Seznamte se s nesmazatelným stylem slavného italsko-českého architekta v Praze

previous arrow
next arrow

Reprezentativní budovy na Starém Městě

0
Reprezentativní budovy na Starém Městě

Na vycházkách Prahy Neznámé se obvykle soustřeďujeme spíše na neobvyklé trasy, či na čtvrtě, které bývají upozaděné a ne tak prozkoumané. Nyní si však dovolím nabídnout tip na vycházku do míst Starého Města, kde se nacházejí samé honosné budovy a instituce. Přestože tudy většina Pražanů šla již mnohokrát, někdy v každodenním shonu své okolí již ani nevnímáme…Přicházíme tak o požitek nejen ze skvělé architektury, ale také z genia loci a atmosféry mnoha míst. Dnes tedy bude řeč o budovách reprezentativních.

V mnoha z nich se v minulosti psala historie, ať už politická, umělecká, či věděcká. Naše trasa zahrnuje také objekty několika vysokých škol, které vychovávají absolventy rozličných profesí a připravují je na jejich budoucí uplatnění. To je jistě nelehký úkol a ač se to nezdá, možná tomu může být nápomocna i kvalitní architektura. Tím se již dostáváme k začátku naší vycházkové cesty.

Dnešní svět by jistě nemohl fungovat bez právnických profesí. V době, kdy se rozvádí snad polovina manželství se zdá, že muži a ženy paragrafů budou mít i do budoucna o práci postaráno. Býti právníkem je odedávna povolání velice ceněné a náležitě vážené. Této skutečnosti odpovídá i vzhled budovy pražské právnické fakulty, kterou nalezneme jen kousek od Náměstí Currierových.

Když před ní staneme, na první pohled nás upoutá její majestátní trojúhelníkový štít a racionálně moderní fasáda budovy. Toto architektonické sousloví jsem použila úmyslně, neboť jen u málo budov je tak přiléhavé jako právě zde. Architektem, který budovu navrhl, je totiž Jan Kotěra, muž který jako jeden z prvních propagoval v architektuře tento střídmý styl . Právnická fakulta je jeden z jeho nejdůležitějších projektů, které po sobě v Praze zanechal. Bohužel však s touto stavbou měl i mnoho starostí, neboť měl spoustu problémů projekt prosadit a dokonce jej musel několikrát přepracovat.

Pozměněný návrh byl nakonec opravdu přijat a tak se Janu Kotěrovi dostalo oné pocty fakultu nakonec postavit. Bohužel byl sám již v pokročilém věku a v průběhu stavby zemřel. Dokončit budovu tedy musel jeho žák Ladislav Machoň. Nakonec byla hotova až v roce 1926.




Jelikož je právnická fakulta veřejná instituce, můžete navštívit i její interiér. Dokonce, tak jako u všech vysokých škol, se můžete přijít podívat na přednášky, které jsou určeny nejen studentům, ale i komukoliv, kdo baží po informacích a vzdělání. Pokud se tedy nezdržíte na výklad práva, můžete pokračovat směrem k Palachovu náměstí. Po cestě se budeme kochat několika dalšími zajímavými objekty.

V prvé řadě narazíme na další školní budovu – fakultu jaderného a fyzikálního inženýrství ČVUT, která je trochu nenápadně skryta v Břehové ulici. Tato fakulta je jedna z těch nejmladších, založena byla až v roce 1955 v rámci československého jaderného programu. Tehdy ještě spadala pod Karlovu univerzitu. Tato budova je zajímavá zejména tím, co se v ní děje. Jaderná energie uchvacovala lidstvo již od jejího vynalezení a dnes tomu není, i přes všechny polemiky kolem ní, jinak. Jestlipak ale víte, že má fakulta v Praze i svůj malý jaderný reaktor, na kterém mohou studenti simulovat mnohé experimenty? Nachází se v Troji a získal nevinnou přezdívku „Vrabec“.

U budov škol ještě chvilku zůstaneme. Nablízku totiž stojí také konzervatoř. Ta má v našich zemích poměrně dlouhou tradici. Zakládací listina byla zhotovena již v roce 1808, kdy byl sepsán metodika za účelem výchovy orchestrálních hudebníků. Toto provolání samozřejmě pocházelo z vyšších uměnímilovných kruhů – od české šlechty. Samotná konzervatoř byla založena až o dva roku později Společností pro zvelebení hudby v Čechách. Ještě rok však trvalo, než škola získala vlastní budovu na nynějším místě. Od té doby prožívá hudební odvětví neustálý rozvoj, což se podepsalo i na nedostatečné kapacitě historické budovy školy. Z toho důvodu zde v roce 2010-2011 proběhla rekonstrukce, jejímž účelem bylo zřízení nového koncertního sálu. Studio ARCH TECH navrhlo velice kvalitní projekt. Nový sál vsazen přímo do hmoty dosavadní budovy. Prostor disponuje výbornou akustikou a je pojat ve velice moderních formách. Možná vás překvapí jak skvěle spolu tyto dva odlišné architektonické světy fungují. Tvoří velice zajímavou symbiózu mezi reprezentativními historickými formami a současným moderním pojetím designu, což je v dnešní době velice aktuální téma. Nezbývá než si přát více takových realizací.

Nyní je ovšem načase udělat malou odbočku a zadívat se poněkud hlouběji do pražských dějin. Není tajemstvím, že odedávna v Praze žila velice početná židovská menšina. Kromě vlastní čtvrti zde měla několik synagog a samozřejmě také hřbitovů. Jeden z úplně nejstarších stojí na Starém městě dodnes. Svou plochou obemyká mladší stavbu Uměleckoprůmyslového muzea. Byl zřízen již v polovině patnáctého století a naštěstí se nám dochoval až do dnešních dnů. V minulosti jej časopis National Geographic dokonce označil za třetí nejnavštěvovanější hřbitov na světě. Zahraniční návštěvníci mířící do Prahy by Vám tuto skutečnost jistě potvrdili.

Když vejdete na starý židovský hřbitov okamžitě vás přepadne pocit, jako by se zde zastavil čas a vy jste se vrátili o několik století nazpět. Dýchne na Vás dlouho historie a tradice židovské komunity, jejíž význační členové jsou zde také pohřbeni. Z některých náhrobků již odvál jména pohřbených osob čas, na jiných jsou ještě zřetelně čitelná. Naleznete tu i náhrobek slavného rabiho Jehudy ben Becatel, známějšího jako rabi Löw. Vůbec nejmladší náhrobek pochází z roku 1787, kdy se zde definitivně přestalo pohřbívat.




Jak již bylo řečeno výše, v sousedství se nachází velice významná instituce Uměleckoprůmyslového muzea. Budovu vyprojektovat architekt Josef Schulz (stejně jako například Národní muzeum) a byla postavena v letech 1897-99, tedy za největšího rozkvětu národního obrození. Tento skvělý počin by však nevznikl bez Pražské obchodní a živnostenské komory, která stavbu z velké části financovala, ale také bez dalších person tehdejšího kulturního světa. Jednou z nich je osoba podnikatele a průmyslníka Vojtěch Lanny, který po sobě v Praze zanechal nesmazatelnou stopu nejen tímto projektem. V roce 1906 totiž pan Lanna daroval muzeu svou sbírku skla, která dodnes tvoří základ zdejší proslulé expozice. Pokud jste se na ni nikdy nebyli podívat, vřele Vám to doporučuji, ovšem budete si muset počkat na konec právě probíhající rekonstrukce objektu.

V Uměleckoprůmyslovém muzeu se také nachází jedna z nejkrásnějších studoven, ve které je radost získávat informace. Ostatně všechny interiéry jsou přímo dech beroucí. Budova sama dělá čest svému účelu, totiž povýšit i předměty denní potřeby na umění. Je sama o sobě gesamtkunswerkem.

Vedle musea nalezneme další školní budovu – Filozofickou fakultu od architekta Josefa Sakaře v podobném, neoklasicistním duchu. Tento styl je pro reprezentativní budovy z přelomu devatenáctého a počátku dvacátého století typický. Je odkazem k renesančním a posléze klasicistním palácům vévodů a šlechty, ve kterých byly instalovány první sbírky umění, jelikož šlechtici byli nezřídka mocní mecenáši a podporovatelé samotných umělců. Vzpomeňme si například na Leonarda da Vinci, či Michelangela a další, kteří by bez těchto donátorů nemohli vytvořit díla, jež se dnes pokládají za základ novodobého umění.

A u umění ještě chvíli zůstaneme. Není náhodou, že jen kousek od Uměleckoprůmyslového musea se nachází i dnešní Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Sídlí opět v novorenesanční budově. Ale tentokrát se jeví mnohem zajímavější její obsah. Jak z pohledů věčného ideálu podpořit rozlet mladých umělců, tak ze stránky obsahové. Navštívit zdejší ateliéry je totiž opravdu zážitek. Práce mnoha studentů se naprosto vymykají všem konvencím, někdy pozorovatele udiví, jindy dokonce pohorší, ale naprosto jim nelze upřít originalitu a upřímnost s jakou se staví pohledu divákovu.



Každoročně v době semestrálních prací jsou ateliéry a studia pootevřeny i pro veřejnost a je to velká událost. Na vlastní oči a z první ruky totiž můžete vidět, kam se posouvá současné umění a jaký na něj mají mladí umělci názor. Panuje tu tvůrčí svoboda i nadšený duch studujících, kteří do své práce dávají srdce i celou mysl. Nebylo tomu tak bohužel vždy. Za minulého režimu nastal v této instituci odklon od těchto základní pilířů a propagováno bylo zejména umění ideové a režimní. Bezesporu i tak zde vznikaly kvalitní realizace, ale hlavní náplň, projevit naprosto svobodně své názory a tvůrčí myšlenky byla znatelně omezena. Naštěstí po revoluci se vše navrátilo k původní myšlence a dnes tak tato škola opět nabyla svou původní prestiž a směle konkuruje i starší Akademii umění.

Tím jsme pojali již skoro celé Palachovo náměstí. Zbývá již jen budova Rudolfina. V minulosti bývalo zvykem, že když vznikala nějaká významná instituce, za jejím financováním stály většinou velké společnosti jako banky, bohatí továrníci, či přímo panovník. Zde máme příklad finanční participace Bohmische Sparkasse (dnešní České spořitelny, která mimochodem je partnerem Rudolfina i nyní). Stejně jako u muzea je Rudolfinum postaveno dle návrhu Josefa Schulze a jeho kolegy Josefa Zítka. Původní účel bylo vybudovat zde koncertní a galerijní prostor, dnes bychom řekli víceúčelovou kulturní síň.

Slavnostní otevření Rudolfina se konalo 7. února roku 1885 za účasti korunního prince Rudolfa – odtud název. V minulosti si tato budova prošla mnoha adaptacemi. Nejdříve zde po založení republiky sídli parlament, posléze si budovu přebrali nacisti až se nakonec vrátila k jejímu skutečnému účelu, což je přeci jen vždy nejlepší varianta. Podrobnější informace o tom, jak to s Rudolfinem bylo v proměnách času se dozvíte zde.



Od Rudolfina odbočíme směrem k Staroměstskému náměstí, ale přilehlou uličkou dojmeme až na Mariánské náměstí. Tento prostor je pojmenován podle kostela zasvěceného panně Marii, který se zde nacházel již od třináctého století, jak dokazují archeologické průzkumy. Náměstí je lemováno hned několika významnými stavbami. Na jedné straně budovou Klementina, o jehož výstavbu se zasloužil jezuitský řád, na druhou stranu dnešní Městkou knihovnou a v neposlední řadě také novou radnicí – dnes sídlem pražského Magistrátu.

Radnice zde byla postavena již v letech 1908-1911, zato veřejná budova knihovny si na svou hlavní pobočku musela počkat řádově déle. Přitom první veřejná knihovna v Praze zahájila svou činnost již v roce 1891, kdy byla zřízena vyhláškou. Ve svých začátcích nabízela k půjčení přes tři tisíce tři sta knih. Dnes je toto číslo mnohonásobně vyšší.

Pokud byste si chtěli vypůjčit knihu z tohoto fondu před více než staletím, museli byste zamířit do míst Na Zderaze, kde sídlila úplně první pobočka. Postupem času se podařilo sehnat potřebné finance, aby mohla bát postavena reprezentativní budova ve středu města, tak, jak zamýšleno již od počátků pražského knihovnictví. V roce 1925 až 1928 byla vybudována dnešní stavba. Zajímavostí je, že projekt byl od počátku koncipován tak účelně, že několik desítek let nenastaly jakékoliv problémy s kapacitou výpůjčníí plochy, ani se sklady. Je krásné, že ve dvacátých letech byli lidé naprosto přesvědčeni, že věc jako knihu nemůže v budoucnu nic nahradit.




Pokud jste se nezapomněli v prostorách knihovny, které jsou sami o sobě velice inspirativní, je před námi ještě poslední zastávka. A to prastarý Clam-Gallasův palác, dnes sídlo Národní galerie, původně však šlechtický palác s veškerých leskem a přepychem, který k tomuto životu patřil. Koneckonců, je z této budovy cítit až do dnešních dnů.

Původně toto sídlo vzniklo pro hraběte Jana Václava z rodu Gallasů. Za architekta si zvolili slovutného J. B. Fischera z Erlachu a sekundoval mu velký český sochařský mistr M. B. Braun, jehož dílem jsou i mouřeníni nesoucí hlavní vstupní portál.


Když v roce 1757 vymřel rod Gallasů, připadl palác Kristiánovi Filipovi rodem z Clamu. A tak vznik dnešní název slučující oba rody. Po této slavné éře byl nakonec palác v rámci Benešových dekretů zabaven státem a sídlil v něm Archiv hlavního města Prahy. Později se do těchto prostor přestěhovala Národní galerie, která zde pořádá pravidelné výstavy. Loňský rok byl tak zasvěcen souborné expozici J. B. Piranesiho. Určitě si nenechte ujít i další plánovanou výstavu. Kurátoři zde odvádějí neobyčejně kvalitní práci.

Nyní jsme již dámy a pánové u konce našeho dnešního putování. Budu velmi ráda, když napíšete své dojmy z vycházky…Pokud byste náhodou nechtěli putovat sami, putujte s námi v rámci našich pražských vycházek. Dozvíte se ještě mnoho dalších informací, zajímavostí a polozapomenutých vyprávění našich předků, jež se vztahují k této nádherné lokalitě.

Více o vycházce a termínech se dozvíte zde.

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Zanechte svůj komentář

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášeni. Přihlásit »