Dnes se vydáme na vycházku do malebné části pražského Podolí. Většina z Pražanů si při zmínce této lokality jistě vzpomene zejména na dvě hlavní dominanty – na krásnou vodárnu od architekta Antonína Engela, které se někdy přezdívá také „katedrála“, a na plavecký areál. My se ale dnes vypravíme do horní části Podolí, jen malý kousek od Kavčích hor a budovy České televize. Zaměříme se zejména na architekturu rodinných domů a vil z období dvacátých a třicátých let, které vynikají neobyčejnými kvalitami.
Podolí do roku 1922 fungovalo jako samostatná obec. Až v tomto roce bylo připojeno k Velké Praze a od roku 1923 tvořilo spolu s Hodkovičkami a Bráníkem samostatný městský obvod s číslem XV. V této době se také Podolí nejvíce rozrůstá, což podněcuje i čilý stavební ruch. Vzniká zde mnoho rodinných domů, na které navazuje rozsáhlá činžovní zástavba zejména ze třicátých let a také architektura poválečná. Ta nezřídka vzniká na místech původních malých chaloupek ve „starém“ Podolí. Dodnes tu však na tuto historii nalezneme upomínku v podobě nízké barokní budovy s číslem popisným 1, jež je známá jako katovna. Nachází se nedaleko kostelíku svatého Michaela.
Když odsud budeme pokračovat směrem do kopce ke Kavčím horám, můžeme cestou vidět několik unikátních funkcionalistických vil od nejlepších architektů té doby. Každá vila má za sebou také ojedinělou minulost, což bylo zapříčiněno zejména osobou stavebníka, jež si vilu objednal. Naší procházku začneme nenápadnou uličkou za podolskou vodárnou. Dáme se ulicí Pravou, která se napojuje na ulici Na Podkovce.
Hned první architektonicky cenná vila, na kterou můžete v této ulici narazit, je vila Karla Stráníka z roku 1935-36 v duchu pozdního funkcionalismu. Další podobné realizace se nachází hned za rohem v ulici Pod Klaudiánkou, kde je jich hned několik. Za povšimnutí stojí zejména vila obložená keramickým obkladem od dvojice architektů Arnošta Műhlsteina a Victor Fűrtha. Tito pražští němečtí architekti mají v Praze na svědomí mnoho činžovních domů, ale soukromých realizací spíše pomálu.
Když budeme pokračovat do kopce, v ulici Vápencová se na vyvýšeném svažitém pozemku nachází další krásná stavba. Tuto stylově čistou funkcionalistickou stavbu vyprojektovali bratři Jaroslav a Karel Fišerové v roce 1939. Zajímavostí je, že od roku 1957 si ji pronajal slavný český výtvarník Jiří Trnka pro svou bývalou manželku a své tři děti. Sice tenkrát již bydlel na Pohořelci, ale sem do Podolí pravidelně chodíval své blízké navštěvovat.
Když budeme pokračovat navazující ulicí Nad Cementárnou, dostaneme se k jedné z vůbec nejznámějších podolských vil. Tato vila byla postavena ve třicátých letech architektem Karlem Honzíkem (spoluautor budovy Všeobecného penzijního ústavu) a je to jedna z jeho nejlepších realizací. Průčelí vily se do ulice obrací jednoduchou fasádou s předstupujícím rizalitem a pásovými okny, které do interiéru přiváděla dostatek světla. Objednavatelem byl, původní profesí lékař, František Langer. Již po první světové válce se ale pan Langer věnuje také literární a dramatické tvorbě. Zpočátku přispíval do Lidových novin, ale postupem času se stal i autorem divadelních her a několika knih.
V jeho vile byste pravidelně mohli potkat Karla Čapka, jeho dlouholetého kamaráda a další persony z legendárního okruhu takzvaných „pátečníků“. Pátečníci byli vlastně taková diskutérská skupinka intelektuálů, kteří se každý pátek scházeli u některého ze svých členů k pravidelným debatám nad kulturním a politickým děním. Dříve spolu tito přátelé a souputníci chodívali každou neděli tancovat, buď do Podolí nebo přilehlého okolí. Nezřídka se ale stávalo, že místo tancování pánové celou zábavu prodiskutovali, a tak musel být zaveden institut pravitelných pátečních schůzek.
Jenom o kousek dál v ulici Na Hřebenech I. nalezneme další podobnou vilu ze třicátých let od architekta Václava Podzimka s číslem patnáct. Odtud se vydáme směrem k místnímu hřbitovu. V ulici U podolského hřbitova na nás čeká další vila období třicátých let. Projektoval ji architekt Karel Hannauer, který má v Podolí i několik dalších realizací, většinou činžovních domů. Tato střídmá stavba hledí do ulice jednoduchou fasádou členěnou různě velkými okenními otvory a štukovým povrchem. Co ale na první pohled diváka zaujme, je detail tělesa vystupujícího z objemu vily, které kryje vstup a délkou sahá až téměř k chodníku.
Odsud se nám ale už otevírá pohled na areál vysokoškolských kolejí pro České vysoké učení technické. Najednou můžete mít pocit, že jste se ocitli v docela jiných končinách, snad i v jiném městě. Valí se tu na nás totiž smršť sorely, neboli socialistického realismu. Trochu nečekaný areál v rámci klidného Podolí. Vedle umírněných vil z dvacátých a třicátých let toto území tvoří jasný protipól. Vše je nadsazené a obrovské.
Jedno socialistické architektuře jistě nelze upřít, a to její monumentálnost. Dýchne na Vás v každém detailu areálu, od korunních říms po bohaté plastické dekorace, samozřejmě s národní a budovatelskou tematikou. Výstavba celého tohoto komplexu započala v roce 1953. Projekt byl vytvořen kolektivem pod vedením Ing. Krásy na fakultě ČVUT, pro celkový počet tisíc pět set studentů.
Více o studentských kolejích v Podolí se dozvíte zde
Když se divák nabaží, popřípadě vzpamatuje z tohoto zážitku, je dobré se oklikou napojit na Lopateckou ulici. Cestou nelze minout zdejší hřbitov. Ten zde vznikl v roce 1885 a nahradil starší hřbitov u kostela svatého Michaela. Původně byl zamýšlen pro obyvatele Podolí a nedalekých Dvorců, postupem času ale sloužil i obyvatelům z Nuslí a okolí.
Nyní už ale pokračujeme do Lopatecké ulice. V ní nalezneme modernistickou vilu ze dvacátých let. Je snadno rozpoznatelná, neboť je nyní opatřena vínovou fasádou. Obýval ji pan Karel Hoffmann, houslový virtuos a člen proslulého Českého kvarteta. Tato vila tedy jistě pamatuje zejména mnoho hudebních zážitků. V minulosti byl její osud velmi nejasný. Investor, který ji koupil před rokem 2011 si přál ji zbourat a nahradit jiným objektem. Naštěstí se proti tomuto rozhodnutí postavili odborníci z památkové péče, kteří vilu právem shledali jako unikátní a nyní je již zapsána na seznamu kulturních památek. Nedávno byla také na fasádu umístěna plaketa vzpomínající na osobu pana Hofmana. Jen o kousek dále na sebe již strhává pozornost vila architekta Antonína Mendla ve stylu art deco. Tento pozoruhodný architekt začal v tomto stylu ve dvacátých letech projektovat nejen rodinné domy, ale i veřejné stavby, například tělocvičny v několika českých městech. Postupně ale, stejně jako řada jeho dalších kolegů dospěl až k funkcionalistickému pojetí architektury.
Když budeme pokračovat touto ulicí, narazíme na další architektonicky cenou realizaci s čp. 11 z počátku dvacátého století. Projekt pochází od dvojice architektů Mendla a Šantrůčka. Původně v ní bydlel rodák z Nové Paky Josef Jiřičný. I toto jméno je v architektuře známé, jen poněkud přeneseně. Vzpomeňme si na současnou architektku Evu Jiřičnou, která za svého života spolupracovala s předními světovými architekty, mimo jiné i s J. Kaplickým. I ona nějaký čas vilu obývala.
Lopatecká ulice vyúsťuje v křižovatku s ulicí Sinkulovou. Na dohled odsud je vidět malebná dominanta barokního kostelíčka svatého Pankráce a jak již název připomíná blížíme se k pankrácké pláni. U kostelíku dnes naši vycházku také ukončíme. Na závěr ještě ale jednu zajímavost. Uvnitř zdejší zvonice se nachází jeden z nejstarších zvonů na našem území, pochází z období kolem roku 1700. Když budete mít štěstí, možná ho i uslyšíte…
Samozřejmě, že vycházku také můžete začít odsud a potom již jen terénem klesat do Podolí. Pokud se nechcete procházet sami, můžete se s námi vypravit na komentovanou vycházku po této lokalitě, kde se zastavíme ještě u mnoha dalších zajímavostí. A protože jsou naše vycházky zejména odpočinkové, my zvolíme variantu s klesáním.
(Fotografie převzaty z: archiv autorky, interiér: svoboda-williams.com, bavimefotit.cz, frantiseklanger.cz, mkcv.cz, wikipedia.cz)
Dnes jsme s kamarádkou absolvovaly procházku po podolských vilách, díky Praze neznámé! Jen dvě upřesnění: vila, kterou Jiří Trnka pronajal/koupil – našla jsem obě varianty, je ve Vápencové číslo 13. A na místě zmiňované vily Na Hřebenech 1 č. 15 je zcela nový (hrozný) dům.
K Františku Langerovi: Formulace „původní profesí byl lékař“ atd. trochu vyvolává dojem, že se pak medicíně už nevěnoval. Věnoval, byl významným vojenským lékařem. Studium medicíny dokončil po začátku První světové války, narukoval jako vojenský lékař na ruskou frontu, padl rychle do zajetí a vstoupil do čsl. legií – působil jako lékař. 1. pěšího pluku. Mezi válkami byl lékařem v pražské vojenské nemocnici. Po obsazení Prahy nacisty opět odešel do zahraničí, působil jako lékař v československé armádě ve Francii, pak se, v hodnosti plukovníka, evakuoval do Británie, kde se stal velitelem zdravotní služby naší zahraniční armády. Dosáhl generálské hodnosti, po návratu domů byl mezi prvními oceněnými titulem národní umělec, ale po Únoru 1948 byl odstraněn z veřejného působení, jeho knihy (psal pro děti i dospělé) nevycházely, hry se nehrály.