Možná se vám zdá název článku lehce nadnesený, či optimistický, ale dnešní Vinohrady v devatenáctém století prošly velice rychlým vývojem. Snad žádná jiná čtvrť v Praze se nevyvíjela tak rychlým, promyšleným a velice progresivním způsobem. Namátkou začneme na začátek několika faktickými údaji. V roce 1849 vzniká na území za pražskými hradbami malá obec. Místní názvy se vztahují k Hoře Viničné, z čehož je později odvozeno pojmenování a také městský znak. Tehdy ještě nemůžeme mluvit o nějaké velké zalidněnosti zdejšího území, v polovině devatenáctého století zde převládaly viniční usedlosti, které se pomalu přeměňovaly na ovocné sady a zelinářské zahrady a nežilo tu ani dvě stě obyvatel. Tato poklidná situace se ale měla brzy změnit. Již na konci devatenáctého století nastal obrovský boom, jak v prudkém nárůstu obyvatelstva, tak v činnosti stavební. V roce 1879 byly dokonce Královské Vinohrady povýšeny na samostatné město.
I občané si všímali této neobvyklé situace. Již na konci devatenáctého století vzniká urbanistická koncepce s jasným směřováním a cílem zachovat na Vinohradech zeleň a parkové úpravy, které k této lokalitě odjakživa patřily. O to se postaralo množství mecenášů, kteří zde vlastnily pozemky, zahrady a usedlosti. Většina pozemků sice byla primárně vytyčena pro parcely na stavby činžovních domů, ale kromě toho zde zbylo množství sadů a zahrad. Jedna z prvních zpřístupněných pro veřejnost byla zahrada Kanálka, nacházející se mezi dnešní Vinohradskou a Mánesovou ulicí. Zdejší pozemky vlastnil hrabě Canal de Malaibala. Další zelená oáza byly Wimmerovy sady, na které plynule navázalo směřování ústřední urbanistické koncepce kolem Náměstí Míru (dříve Purkyňova náměstí). Nesmíme opomenout ani dnes nejslavnější vinohradský park – Riegrovy sady, ty vznikly opět v místě bývalých zahrad, parků a usedlostí na počátku dvacátého století jako oblíbené výletní místo Pražanů.
V dobovém tisku o těchto počinech vycházely velmi pochvalné články, které si libovaly, že se Vinohrady rozvíjí tempem amerických měst, kdy se staví takzvaně na „zelené louce“ a výstavba postupuje překotným tempem. Ve vzduchu bylo cítit vlastenectví, které se záhy promítá i do architektonického výrazu nově vzniklých městských budov.
Jedna z prvních důležitých staveb nového města je jistě ústřední bod Náměstí Míru – kostel svaté Ludmily. Ten vzniká z iniciativy nově vzniklé vinohradské farnosti (Vinohrady se v osmdesátých letech odpojily od Vršovic s cílem založit si svůj svatostánek). Osloven je vynikající architekt Josef Mocker, který zde v duchu historizujícího gotického slohu vytvoří nádhernou církevní stavbu. Stavba trvá od roku 1888 do roku 1893, kdy je kostel slavnostně vysvěcen. Na sochařské výzdobě a interiéru se podílela řada výtečných umělců a vytvořili tak výsostný „gesamtkunstwerk“ (společné umělecké dílo), který ohromuje návštěvníky dodnes. U architekta Mockera vlastně ani není divu, gotické principy architektury ovládal tak, jako jen málo jeho současníků. Za svůj život si mohl připsat ještě mnoho velkých děl, nejznámější však zůstává jeho práce na dostavbě svatovítské katedrály spolu s Kamilem Hilbertem. Dodnes na fasádě naleznete i jejich portréty.
V ose za kostelem se tyčí další nápadná stavba – Národní dům. Ten vzniká hned v zápětí po dostavbě kostela od roku 1893. Autorem je vinohradský městský architekt Antonín Turek. O něm bude řeč dnes ještě několikrát. Zdatně mu sekundoval Antonín Popp, Josef Strachovský, či Adolf Liebsner, kteří jsou autoři sochařské výzdoby. Když se zadíváte na horní část fasády domu, naleznete zde jména velikánů české historie, v duchu doby, kdy stavba vznikala. Zde se v nádherně zdobených sálech scházela vinohradská smetánka na banketech, rautech či plesech. Konala se tady důležitá jednání a zasedání a víceúčelovost si budova zachovala dodnes, stejně tak jako restauraci ve spodní části objektu. Možná tuto budovu znáte také jako Ústřední dům železničářů, což je dané tím, že v roce 1955 ji získaly do užívání Československé státní dráhy.
Osu Národní dům – kostel – náměstí zakončovala ještě vinohradská radnice, která byla za první republiky přestavěna. Původně se však již od sklonku devadesátých let devatenáctého století uvažovalo o protáhnutí této pomyslné ústřední architektonické linie, a to o vinohradské divadlo. Pro něj byla původně zamýšlena parcela hned za Národním domem, ale tam by působilo značně potlačeně. Na počátku dvacátého století se však zdejší radní domluvili s Vinohradskou záložnou na výměně pozemků a tak byla získána dnešní parcela na které se nachází Vinohradské divadlo.
Ze stavby bylo zdejší obyvatelstvo nadšené. Byla to od počátku velká událost. Podle smělých plánů měla budova konkurovat Národnímu divadlu a to nejen po funkční stránce, ale také vizuálně. Na počátku roku 1905 byla vypsána architektonická soutěž „pro umělce národnosti české“ na podobu divadla a pro jistotu ještě další soutěž na jeho zdobnou oponu. Vše se neslo v duchu národního opojení a přesto, že architekti měli na vypracování návrhů pouhých pár měsíců sešlo se jich hned čtrnáct. Odborná porota byla spokojena a tři návrhy ocenila. Vítězný patřil Aloisovi Čenskému, který představil návrh divadla v historizujícím tvarosloví. Nakonec ale podobu ještě několikrát upravil a tak dnes na Vinohradském divadle nalezneme nejen eklektický historismus, ale také závan módní secese. Členem stavebního týmu byl již výše zmíněný Antonín Turek.
Výzdoba divadla měla být skvostná nejen v exteriérech, ale také uvnitř. Jen samotná návštěva měl být zážitek pro všechny smysly. Na to mysleli i autoři dekorace. Na průčelí budovy nás hned při vstupu zaujmou dvě sedmimetrové alegorické sochy – Statečnost, držící v ruce meč a alegorie Pravdy, která divákům nastavuje zrcadlo. Vytvořil je sochař Havlíček, jako jednu ze svých dosud největších zakázek. Na balustrádě potom rozeznáme další čtyři postavy. personifikace tragédie, baletu, opery a komedie od sochaře B. Kavky. Málokdo dnes tuší, že za minulého režimu měly být sochy nahrazeny. Ne proto, že by personifikace umění byly nějak „závadné“ , ale soudruhům se jistý čas pozdávalo, že by na fasádě lépe působila sousoší pracujícího lidu, partyzánů a vojáků. Dnes je tato kombinace se secesní výzdobou opravdu těžko představitelná.
Slavnostní otevření připadlo na 24. listopadu 1907 a byla to velká událost. Již od samého rána se na náměstí trousily davy obyvatel a zámožných občanů, vyšňořených do nejlepších rób. Byla to velká společenská událost s nadšenými ohlasy v soudobém tisku. Prvním ředitelem se stal zkušený F. A. Šubert, který předtím působil jako ředitel v Národním divadle. Dnes je na jeho památku pojmenována nedaleká ulička u divadla.
Se všemi těmito váženými stavbami vyvstal ještě jeden problém. Jak ukončit Purkyňovo náměstí a ponechat jeho velkorysost. Problém, který byl nakonec definitivně vyřešen až za první republiky má urbanistické kořeny na počátku dvacátého století, kdy je jisté, že kolem kostela svaté Ludmily musí být ponechána zeleň a naopak je záhodno uzavřít náměstí blokem činžovních domů na západní straně aby prostor dostaů ucelený charakter. Tím se zrodilo nové urbanistické centrum Vinohrad, vyhledávané s schůzkám, procházkám a odpočinku.
Výrazných úprav se dočkalo ještě mezi lety 1928-29, kdy byla změněna trasa tramvaje a svedena do boční části náměstí tak, aby se tramvaj vyhnula kostelu a před svatostánkem vzniklo důstojné volné místo. Jedním z největších luxusů architektury a urbanismu již od dávných časů je totiž možnost ponechat prostor volný. Někdy je totiž největší devízou místa právě to, že tam nic není. Nic co by narušovalo divákovu pozornost, žádné tramvajové koleje, přechody, kašny či sošky, ale uklidňující volný prostor k důstojné procházce, zamyšlení a pozorování. Myslím, že z tohoto důvodu je Náměstí Míru jedno z nejpříjemnějších, která v Praze vůbec lze nalézt.
My se ale projdeme ještě kousek do okolí, neboť by byla škoda vynechat další pozoruhodné stavby. Vykročíme směrem do Slezské ulice, kde nás na první pohled zaujme budova Domu zemědělské osvěty vyvedená v režném zdivu. Mnoho lidí vůbec netuší, jak známý autor ji navrhl. Jedná se totiž o dílo Josefa Gočára, bez nadsázky možná jeho vůbec nejméně známou stavbu v Praze. Projekt byl hotov již v roce 1923, ale realizace spadá až do let 1924 – 26. Budova byla otevřena na památná den 28. října 1926 s odkazem k naší státnosti, ale také k prvnímu výročí valného shromáždění Československé akademie zemědělské.
Tento multifunkční objekt byl navržen pro potřeby této zemědělské akademie. Nalezli bychom tam kanceláře, knihovny, množství studoven a všeho, co by mohlo dobře posloužit „nejen ke studiu pražských, ale i ostatních zemědělských intelektuálů“, jak zaznělo v úvodním projevu. Poslání budovy zůstalo víceméně stejné dodnes.
Účel nedaleké budovy se ovšem rapidně změnil. Budova, ve které dnes sídlí soud byla postavena jako hlavní sídlo Československé tabákové režie, dnes už poměrně zvláštně znějící instituce, ale za první republiky velmi důležité. Po vzniku nového státu pod něj přešly všechny tabákové podniky a výrobky tehdejšího rozpadlého Rakousko Uherska. Stát tímto získal tabákový monopol, který mu poskytoval trvalé příjmy do státní pokladny a umožňoval nastavovat pravidla tohoto obchodního segmentu. V jeho pravomocích například bylo i jmenovat trafikanty, čili drobné podnikatele s licencí provozovat trafiky, ve kterých se kuřivo prodávalo. Tuto koncesi nemohl získal úplně každý, naopak výběr byl svázán mnoha pravidly, z čehož poměrně zásadní bylo přednostní přidělování trafik válečným hrdinům, invalidům a vysloužilcům. Byl to pro ně totiž velmi výhodný obchod a v podstatě tak byli s podporou státu zaopatřeni na stáří. Úsloví „dostat trafiku“ tak často používané v dnešní politice, má tedy kořeny již v první republice, byť v přeneseném smyslu.
První změny v organizaci nejen této budovy, ale celého tabákové průmyslu přichází se změnou režimu. Poté vzniká národní podnik Tabákový průmysl a od roku 1950 je v prodeji i jeden z nejslavnějších produktů tohoto podniku – cigarety Lípy.
Na závěr je nutno zmínit architekta, kterým byl Alois Dryák, jež zanechal na Vinohradech mnoho nesmazatelných stop. (Například palác Orbis na Vinohradské ulici.)
Poslední budovou, na kterou se dneska zaměříme, je vinohradská tržnice, která vznikla na počátku dvacátého století. Architektem je opět vinohradský stavitel Antonín Turek. Budova je sice průmyslová, ale i tak nabízí řadu kvalit. Je na ní znát stopy rezonující secese, vyznačuje se prosvětleným interiérem. Denní světlo sem přivádí řada okenních otvorů, z čehož za povšimnutí stojí právě ty v průčelí, řešené do tvaru půlkruhu. Tato stavba byla odpovědí na tradici pouličních trhů, kde měli stánkaři (hlavně stánkařky) svá pravidelná místa, na nichž je mohli zdejší obyvatelé nalézt. Jedny z prvních trhů byly situovány na dnešním Tylově náměstí, později se rozšiřovaly i do jiných lokalit, na náměstí Jiřího z Poděbrad a dalších. Vinohradská tržnice je do jisté míry i odpovědí na stavbu noblesní tržnice v jádru Starého Města z roku 1899. Nové pulzující město se přece nenechá zahanbit.
Počáteční problém ovšem byl, že se prodejcům do zastřešené haly příliš nechtělo. Měli obavy, zda si je jejich dlouhodobí zákazníci najdou i tam a tak město muselo několikrát intervenovat a přesvědčovat, že tato moderní tržnice má mnoho výhod. Jednou z těch hlavních byla účinná klimatizace, která umožnila držet stálou kvalitu prodávaných potravin i rozšíření sortimentu čerstvého zboží. Nakonec zde bývala až stovka stánků s různým sortimentem.
Na počátku dvacátých let se ovšem tržnice jevila již jako zastaralá. V konkurenci moderních obchodních domů, které začaly tou dobou vznikat se potýkala s odlivem návštěvníků i trhovců. V té době se objevují první pokusy tržnici zbourat, či alespoň modernizovat. Nadcházející válečný konflikt ovšem ponechal tuto otázku nedořešenou. Po válce byla tržnice sporadicky využívána až do osmdesátých let, poté v roce 1986 vyhořela. Naštěstí v devadesátých letech investoři ocenili její nezaměnitelnou atmosféru a tržnice se dočkala zasloužené rekonstrukce, která se nanejvýš povedla. V roce 1995 dostala dokonce ocenění v Cannes, kde se vyhlašovala nejlepší rekonstrukce obchodního domu v téže roce. Vinohradská tržnice svou novou podobou předčila téměř osm desítek ostatních projektů. Právem. Nejen v kontextu naší metropole se jedná dnes již o unikátní ukázku utilitární městské architektury počátku dvacátého století. Dnes v tržnici sídlí nejen obchody s designem a nábytkem, ale také obchod s potravinami a tak i dnes mají vinohradští mnoho důvodů sem za nákupy zavítat.
V budoucnu se v dalším článku zaměříme i na okolí vinohradské tržnice, na art decové paláce na Vinohradské třídě, či zdobné domy v okolí. Pokud se vám nechce čekat, můžete se s námi vydat na tematickou vycházku, kde si vše podrobně ukážeme.
/Fotografie: autorka, fotohistorie.cz, nardum.cz, divadlonavinohradech.com, divadelni-noviny.cz, m.taggmanager.cz/
Ve zmíněném Domě zemědělské osvěty od Gočára sídlí od počátku pouze 1 knihovna se studovnou, a to knihovna zemědělská. V současné době pod názvem
Knihovna Antonína Švehly, zaměřená stále na zemědělskou, ale i potravinářskou literaturu a přístupná i veřejnosti.
http://www.knihovnasvehly.cz/