Praha Neznámá pořádá po Novém Světě komentované vycházky.
Nový Svět je mnohými označován za nejmalebnější a nejkrásnější místo v Praze vůbec. To je samozřejmě věc názoru, ale co je pravda, že na rozdíl od přeplněných hradčanských ulic, kde už pro samé turisty žádnou památku ani nevidíte, natož abyste ji vnímali, Nový Svět většinou patří jen a jen vám, maximálně se tu mihnou jen nějací další osamělí jedinci. Nový Svět skrčený pod mohutnými barokními hradbami byl naštěstí vždy hodně stranou veškerého ruchu i moderních investic. Tak například tu svítily poslední plynové lampy v Praze, než byly v roce 1985 převedeny na elektřinu (úplně poslední byly pak mnohoramenné kandelábry v Loretánské ulici na Hradčanském náměstí). Ty dodávaly tomuto místu nenapodobitelnou atmosféru svým tajuplným syčením, obzvláště v zimě při padajících vločkách.
Nový Svět proslul jako bydliště tajemných osobností, jako byl dánský hvězdopravec Tycho de Brahe, ale žili tady i mnozí výtvarníci, režiséři, spisovatelé a bohémové. Čtvrť tudíž představuje takový pražský Montmarte, dokonce pitoresknější než pařížský originál. Nový Svět lákal už v 19. stoleletí, kdy ho popsal Jan Neruda a děj jednoho svého romaneta sem umístíl Jakub Arbes.
Do malé čtvrtičky Nový Svět počítáme samotnou stejnojmennou uličku, dále potom Černínskou uličku, sevřenou vysokými zdmi zahrad Černínského paláce a přísně uzavřeného tajuplného Kapucínského kláštera. Doleva z Černínské odbočuje směrem na bývalé hradby kraťoučká miniulička Na Náspu. Patří sem i křivolaká Kapucínská ulička, která vstupuje do Nového Světa vidlicovitě rozkročena hned dvěma svými konci. Nový Svět končí na rohu Kanovnické, kde dříve bývala brána oddělující tuto čtvrť od zbytku Hradčan, bohužel zbořená kolem roku 1890.
Tato nejzapomenutější část Hradčan se nazývá Nový Svět z toho důvodu, že se nalézala mimo území města Hradčan, založeného okolo roku 1320. Takzvané. předpolí Pražského hradu založil původně nejvyšší pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé. Jedná se vlastně o bývalé hradčanské předměstí, které začalo vznikat přibližně v polovině 14. století a po roce 1360 bylo zahrnuto do hradčanských hradeb. Ulička Nový Svět kopíruje původní cestu podél potoka Brusnice, která těmito místy vedla k osadě Střešovice.
Přestože se jednalo spíše o čtvrť chudiny, mnozí vysoce postavení lidé využili příležitosti být nablízko Pražskému hradu. Zdejší zástavbu téměř zničil požár v době husitských válek v roce 1420 a po obnově Nový Svět vyhořel znovu při nejděsivějším požáru, který postihl celou Malou Stranu a Hradčany v roce 1541. Rozvoj přineslo zejména 16. až 18. století, kdy se zástavba rozrostla až do Jeleního příkopu a po požáru se obnovené domky rozšířily i do jeho horní části, která byla zavezena stavební sutí.
Ponejprv byly zdejší domky obývány lidmi vázanými služebními povinnostmi na Hradě. Později byly zdejší domky obývány převážně chudinou, což platilo hlavně pro období první republiky. Nouze, nezaměstnanost a hlad byly v těchto místech všudypřítomným hostem. V malinkých místnostech se tísnily mnohapočetné chudé rodiny. Tak kromě rodičů v posteli tu spávalo mezi mračnem švábů v hadrech na zemi třeba i osm až deset dětí. Stávalo se, že hned vedle nich vykukovaly zpod hrubé přikrývky dvoje páry nohou, tam spala nejstarší dcera se svým milým. Protože v těsných světnicích nebylo k hnutí, přenášel se za hezkého počasí veškerý místní život do ulic a přilehlých dvorečků. Mezi domky navíc visely šňůry zatížené prádlem, takže zdejší kolorit silně připomínal italské uličky. Toto místo bylo proto již tenkrát často vyhledáváno filmaři a nejinak je tomu pro jeho malebnost i dnes.
.
Pojďme se ponořit do uliček Nového Světa a seznámit se podrobněji s jejich domky a obyvateli. K tomu nám pomůže mapka.
Říká se, že Nový Svět je nejzlatější z celé Prahy, což je dáno tím, že jeho obyvatelé majíc hluboko do kapsy, snažili se to vynahradit zlatými názvy svých domů. Jak totiž dále uvidíme, skoro každý dům má ve svém jménu slovo zlatý.
Naši vycházku začneme mezi vysokými zdmi v Černínské ulici ve směru od Loretánského náměstí . Po pravé straně se skrývá, pro obyčejné oči nepřístupný, areál kapucínského kláštera, který zde byl založen už v roce 1600, kdy sem kapucíni přišli na pozvání Rudolfa II. Protože Praha byla v té době císařským sídelním městem, kapucíni se zde usídlili dokonce dříve než ve Vídni. Po levé straně zeď ohraničuje nádhernou barokní zahradu Černínského paláce, která je veřejnosti přístupná. Po chvíli se po levé straně objeví kraťoučká ulička Na Náspu, jež vede přímo na bývalé barokní hradby v Keplerově ulici. V celé uličce je vlastně jen jeden dům a to č.2, ve kterém bydlel Karel Kachyňa, režisér takových filmů jako Král Šumavy, Lásky mezi kapkami deště, Sestřičky, Smrt Krásných srnců a mnohých dalších.
Pokračujeme dolů Černínskou uličkou, dlážděnou zde opravdovými hrbolatými „kočičími hlavami“.
Po levé straně nás zaujme socha svatého Jana Nepomuckého, která patří k domku č.5, s galerií a malým balkónkem v patře s dřevěným zábradlím, na kterém je ještě soška. Tento dům je ateliérem a domovem filmaři a výtvarníkovi Janu Švankmajerovi, který se tu v sedmdesátých letech scházel s hercem Janem Třískou, jež se později při své emigraci dostal do Nového Světa za velkou louží. Se svým dalším sousedem, který bydlel, jak jetě uvidíme o pár domů dál, Jindřichem Polákem se nesetkávali jen v uličkách Nového světa, ale i jako pracovní kolegové. Švankmajer vytvořil známé amarouny v Polákově seriálu Návštěvníci.
Sousední přízemní domek s malými pitosreskními vikýřky nemá ani své vlastní číslo a je zřejmě jen odnoží následujícího klasicistního domu č. 7 U Zlatého bažanta, jak si můžme všimnout na krásně provedeném domovním znamení.
Na protější straně ulice v domě č. 6 žil a měl svůj první pražský ateliér malíř Jan Zrzavý. Jeho posledním majitelem byl filmový režisér Ivo Novák, který se proslavil díly Léto s kovbojem a Fešák Hubert. A už se dostáváme na jakési malé náměstíčko tvořené rozšířenou Černínskou ulicí na křižovatce s uličkou Nový Svět.
Na levé straně se tyčí mohutná zeď barokních hradeb, které nám připomínají, že v těchto místech končívala historická Praha.
Naši pozornost bezpochyby zaujme roubená chaloupka č.10 se šindelovou střechou v čele. Je až neuvěřitelné, že pár kroků od Pražského hradu se dá najít takovéto venkovské přízemní stavení. Jedná se o jediný zachovalý roubený dům v historickém jádru Prahy. Sluje U Raka, a to z toho důvodu, že v těchto místech kdysi protékal a dosud protéká potok Brusnice, který je dnes bohužel v těchto místech zatrubněn, takže z něj moc neuvidíme. V dobách, kdy ještě směle tekl po povrchu, měl své koryto právě v místech dvora roubeného domku. A protože se v něm vyskytovalo množství raků, tak dům získal své pojmenování.
V roce 1739 si v místech dnešní chaloupky koupil obecní pozemek řezník Somonides s úmyslem vystavět zde stáje pro jateční dobytek. Ve druhé polovině 18. století k němu další majitel Libický postavil druhý dům a stáje byly změněny na byty.
S tímto domem je úzce spojeno jméno spisovatele Jakuba Arbese. V jednom z malikatých bytů totiž žila chudá švadlenka Josefina Rabochová a ta se celým svým srdcem zamilovala právě do Arbese. Ten si ale chtěl spíš jen užít, o žádném vážném vztahu s dosti prostým děvčetem neuvažoval, na veřejnosti se s ní neukazoval a styděl se za ní. Situace se ale radikálně změnila. Milá Josefína otěhotněla a Jakub Arbes se k celé situaci postavil jako chlap. Už týden po narození dcery Marie se s Josefínou oženil. Malá Marie sice krátce na to umírá, ale brzy se jim narodily další děti a manželství to bylo moc a moc šťastné.
Jakub Arbes si tento kout Nového Světa natolik zamiloval, že do domu U Raka umístil děj romaneta Zázračná Madona. Hrdinka romaneta se chce zalíbit svému manželovi, který si ji vůbec nevšímá a pro nějž je jeho jediným ženským ideálem Madona od Murilla. Žena proto začne v malých dávkách konzumovat otrušík a poté neuvěřitelně zkrásní, až dosáhne podoby Madony na obraze. Teprve pak si jí manžel všimne, ale už je pozdě, nebohá žena umírá na otravu.
Dům U Raka má vůbec zajímavou historii a ne vždy svým obyvatelům jen štěstí přinášel. Ve druhé polovině minulého století si jej v dobré víře koupili dva nerozluční přátelé spisovatelé Arnošt Lustig a Ota Pavel. Ani jednomu však roubená chaloupka mnoho radosti nedala. Arnošt Lustig v roce 1968 volí emigraci. Ota Pavel trpí hlubokou duševní poruchou a v roce 1973 umírá na infarkt.
Nová historie pro dům začíná v roce 1987, kdy ho kupuje výtvarník a fotograf Alexandr Paul a z gruntu ho přestavuje. Na začátku devadesátých let ale dřevěnou chalupu napadá dřevomorka. Ve spolupráci s památkáři je proto postavena replika původní roubenky. Dnes Rak nabízí romantické ubytování. Vynikající medaliér André Vicha vytvořil tři drobné kamenné kašny. Jedna z nich je přímo na ulici před domkem a dvě zbývající ve dvoře. Vše je doplněno mnoha zajímavostmi vyrobenými ze dřeva a kamene.
V čele náměstíčka určitě zaujme minidomeček č. 6, který má jen jedno okno, ale žádné dveře, jen naznačený rám v omítce. Do domu se sice vchází z přilehlého domu č.27, ale visí na něm kupodivu stejné orientační číslo jako na domě Jana Zrzavého v Černínské ulici , označeného také číslem 6. Takovýto chaos adres a čísel je možný jen na Novém Světě.
A aby toho nebylo málo, máme tu na jednom místě další šestku a sice hned na protějším rohu. Proč už třetí 6? To proto, že tenhle dům se už počítá pod vlastní uličku Nový Svět, jak nás může přesvědčit kromě nové uliční cedule i dochované staré malované německo-české značení z 18. století „Neuwelt-gasse – Na novém světě“ (jak vidno „nový svět „se tenkrát psával ještě s malými písmeny).
A když už jsme se ocitli na hlavní novosvětské uličce užijme si „kulometnou palbu“ celé řady „zlatých “ domů. Ten první, po pravé straně č. 27 U Zlatého slunce, který byl domovem malíři a grafikovi Jiřímu Anderlemu.
Název u Zlatého pluhu mají hned další dva sousedící domy č.25 a 23. Původně jeden dům ve stylu jednoduchého baroka ze šedesátých let 17.století byl totiž v roce 1804 rozdělen na dva. V domě bydlel houslista Jan Ondříček, kterému se v tomto domě narodil syn František, budoucí slavný houslový virtuóz. Tuto událost připomíná i pamětní deska na domě č.25.
Na protější severní straně je klasicistní dům U (tentokrát výjimečně ne u zlatého, ale) Zeleného křížku, Vedle to však napravuje snad nejzajímavější dům na Novém Světě – správně zlatě nazvaný U Zlaté hvězdy. Své domovní znamení má přímo i na domě, což je v těchto končinách spíš výjimka. Oba vznikly pravděpodobně podle návrhu Ignáce Palliardiho. Dům U Zlaté hvězdy se schody na malou pavláčku vypadá jako z pohádky. Míchá se v něm v lahodném koktejlu baroko i klasicismus. Jednopatrový přístavek z pravé strany (opět jak je na Novém Světě častým zvykem bez čísla, protože patří k Zlaté hvězdě) postavil guvernant Charles Thiery de Rembau.
V přízemí Zlaté Hvězdy je roztomilá a útulná kavárnička, z jejíhož francouzského okna je vidět do horního Jeleního (zde nazývaného někdy Novosvětský) příkopu s potokem Brusnice.
Protože už na této straně uličky žádné další domky nejsou, nezbývá nám, než se věnovat straně jižní, kde na nás čeká na první pohled nenápadný dům č. 21, (opět výjimečně, ale slibuji, že už skoro naposledy pojmenovaný nikoli zlatě) U Bílého lva.
Zvenčí běžný, uvnitř skrývá tajemství….kterému jsem trochu mohl nahlédnout pod pokličku. To bylo tak – když jsem připravoval tuto procházku, tak jsem narazil na jednu starší dámu, která právě vycházela ze zarostlých dveří uvedeného domu…
Navázal jsem s dotyčnou dámou kontakt a ona mi umožnila navštívit zákulisí domu.
Vedlejší dům č. 19 u Zlatého beránka (zvaný též U Šafránků či U Myslivečků), opět jeden z mála, u kterého je domovní znamení vyobrazeno, oplývá hned několika významnými osobnostmi, které v něm v poměrně nedávné době přebývali. Kdysi na tomto místě stávala renesanční usedlost, ta však nepřežila třicetiletou válku. Poté se pozemek s ruinou dostal do rukou mistrům řeznickým – v roce 1672 tu řezník Václav Kohout postavil na rozvalinách v podstatě nový dům, který v první polovině 18. století řezník Václav Šafránek barokně přestavěl. Další majitelé se však o dům příliš nestarali a tak se nebohému domu v roce 1830 zřítil arkýř v prvním patře. Tak ho raději celý strhli, všechy další barokní výstupky a ozdůbky osekali a dům v uměřeném klasicistním slohu přestavěli. Klasicismus se však zdál zřejmě novým majitelům v roce 1977 a 1997 pro tak malebnou lokalitu příliš strohý a tak pro zvýšení atraktivity objektu přidali spoustu historizujících prvků jako třeba vyobrazení domovního znamení a umělecké kování.
Pitoreskní dům nalákal ve druhé polovině 20. století k bydlení dvě velmi svérázné osobnosti. V šedesátých letech tu míval ateliér pozdější ředitel národní galerie Milan Knížák, kterého tu navštívil bohémský americký beatník, básník a král pražského majálesu 1965 Allen Ginsberg. V sedmdesátých letech se do Zlatého beránka přistěhoval malíř Miloš Kurovský. Svérázně upřímného malíře, který se nikterak netajil se svými politickými názory, neměl komunistický režim v oblibě a tak mu zakázal vystavovat na oficiálních výstavách. Kurovský si s tím však poradil po svém, v prvním patře u Beránka se ubytoval a celý přízemní prostor věnoval své umělecké tvorbě. V první místnosti vlevo od vchodových dveří měl ateliér, kde za oknem sedával u stolu a pracoval. V dalších dvou místnostech pak obrazy vystavoval, takže kolemjdoucí mohli skrz okna dobře vidět fantastické krajinky z jiných planet se zapadajícím sluncem a roztodivné příšery i éterické ženské postavy. Za teplých dnů si pak Miloš Kurovský rozkládal své náčíní a maloval přímo uprostřed uličky.
V domě č. 13 U Zlatého stromu a ve vedlejším č.11 bydlel filmový scénárista, režisér a tvůrce známého pana Tau Jindřich Polák. Následuje dům č. 9 U sv. Michala, naproti němuž jsou vchody do Jeleního příkopu k potoku Brusnici. Ten první vchod vede na dětské hřiště za zdí a ten druhý na letní scénu divadla Ungelt.
Monumentálním měřítkem se okolní zástavbě vymyká barokní vila č. 7 (někdy též zvaná Šmicerovský dům) U Zlatého žaludu, stojí ve vidlici dvou konců Kapucínské uličky. Na základech staršího domu ji nechal v roce 1707 postavit proslulý architekt Jan Blažej Santini pro rodinu svého bratra štukatéra Františka Santiniho.
Dominantou celé uličky Nový Svět je dvoupatrový raně barokní dům U Zlatého (též Modrého) hroznu. č. 5. s nárožním arkýřem. Tento malý měšťanský palác byl postaven v roce 1694 hradčanským občanem Abrahamem Unkofferem na místě dřívější středověké zástavby, která utrpěla velké škody za třicetileté války, hlavně při švédském obležení Prahy. Unkoffer nechal stavbu vyzdobit freskami, malovanými stropy a benátskými zrcadly. Žil zde klavírista a hudební skladatel Rudolf Friml. Do jeho sestry Zdeny se zamiloval, za ní sem docházel a později se s ní oženil Karel Hašler.
Historie domu U Zlaté hrušky (nebo také U Abraháma) č . 3 zasahuje až do středověku. Dnešní vzhled domu je ale dán barokními úpravami z 19. století. V té době už bylo baroko retro, takže se jedná o značně kreativní tvary spíš ve stylu selského baroka, kdy některé rostlinné motivy bychom mohli směle zařadit do secese. Takže s trochou nadhledu bychom mohli říci, že se jedná o první secesní dům v Praze, a kdo ví, možná i v Evropě:). Při pohledu na ceny na jídelním lístku zdejší luxusní restaurace lze dnes jen těžko uvěřit, že se na tomto místě za první republiky nacházela špeluňka velmi pochybné pověsti – něco na způsob legendární Jedové chýše. Naproti domu za zdí se ještě nalézá letní část restaurace.
Naše putování ukončíme u historicky nejslavnějšího domu na Novém Světě U Zlatého noha č. 1. V roce 1600, v době, kdy na pozvání císaře Rudolfa II., přijel do Prahy slavný dánský hvězdář Tycho Brahe, tu totiž býval stejnojmenný hostinec, a věhlasný astronom, astrolog a alchymista v něm nějaký čas přebýval, než se přestěhoval do domu na Pohořelci. Hvězdář to byl profesionální a velmi dobře popsal planetární systém, přičemž se dopustil jen takové té běžné chyby, že Země neobíhá kolem Slunce, ale naopak.. Zajímavá pověst se také váže k jeho smrti. Prý mu praskl močový měchýř na hostině za přítomnosti císaře, protože si nedovolil odejít. Druhá verze říká, že se tak zakoukal při pozorování zatmění Slunce, že skončil obdobně. To je však jen pověst, lékařsky je dokázáno, že něco takového prostě není možné. Podle historických zdrojů se rozstonal po hostině u Petra Voka následkem nezměrného popíjení. Když se vrátil domů, trpěl ukrutnými bolestmi, nemohl močit a zemřel po necelých dvou týdnech. Někteří vědci se domnívají, že následkem selhání ledvin.
Tycho Brahe byl pochován v Týnském chrámu. Při jeho exhumaci v roce 1901 se z vousů a vlasů zjistilo, že mohl být otráven, neboť prý jeho ostatky obsahovaly nadměrné množství rtuti. Při další exhumaci, provedené v roce 2010 na žádost Dánského království, jejich vědci ale zjistili, že množství rtuti v astronomově těle nepřesahovalo obvyklé hodnoty.
Dekuji za moc zajimave a krasne ilustrovane povidani. Kdyz jsme v Praze (z Kanady, od roku 1968), vzdy si tam zajdeme. Pamatuji se, jak jsme v mem mladi skrz Hrad jezdili autem pres Prasny most, dolu Nerudovkou a potom pres Karluv most, kde jezdila tehdy tramvaj cislo 1; to uz na stesti neni mozne. Ale nemel byste o Novem Meste nikomu rikat, nebo se tam take nahrnou turiste 🙂
Pane Rysko, zdravím a srdečně děkuji za krásné fotografie a článek. Jsem z Prahy a v posledních letech jsem několikrát Nový Svět navštívila. Asi před třemi lety jsem byla i v té útulné kavárničce U Zlaté hvězdy. Bylo před polednem a naprostý klid, v tu dobu žádní další hosté, dali jsme si polévku. Seděli jsme s přítelem u okna a zadními dveřmi bylo vidět do malebného, zelení zarostlého dvorku.
Z historie toho krásného místa jsem moc nevěděla, tak nyní s novými informacemi se tam brzo znovu podívám.
Nedá mi to, musím se podělit o své vzpomínky. Takže, dobrý den, pokusím se vyjádřit pocity člověka před 40 roky přesazeného z Prahy na venkov v bláhovém přesvědčení, že musím využít dosaženého vzdělání ku prospěchu českého venkova. Mohl jsem studovat ve své době „jen“ vysokou školu v Suchdole, zvanou „hnojárnu“. Měl jsem jako student dost času na to, abych se vzdělával i v jiných oborech a procházky, toulky po Hradčanech právě v okolí Lorety a Kapucínského kláštera patřily k těm oblíbeným. Měl jsem se svými dívčími láskami prozkoumané zahradní terasy pod Pražským hradním palácem, dvorky v Nerudově ulici a okolí pod Petřínem.
V Loretě jsem si zahrál na jedny z prvních „mých“ varhan. Později také na varhany u sv. Jana, v kostele, který byl vždy „vojenský“ a najdete jej na konci Nového světa směrem k Hradčanskému náměstí. Ten můj závěrečný podíl na absolventském koncertu na závěr kurzu pro sbormistry. Ale to bylo později, v roce 1998, v červnu, konal se těsně před narozením mé nejmladší třetí dcery Hedviky. Té je dnes 22 a je čerstvou bakalářkou. Kromě toho senzačně maluje a svého chlapce vodí po místech, která zná ode mne. Stejně jako já má oblibu chodit, fotit a malovat.
Na tom náměstí je na jednom rohu, od něhož vedou úzké schody do Nerudovy ulice, hospůdka. Již nevím, jak se nazývá, ale nezapomenu na první rande se spolužačkou Evou z VŠZ. Ona studovala 5. ročník Agronomickou fakultu, já 4. rokem Ekonomickou fakultu (PEF). Byli jsme tam na večeři na Boží Hod vánoční, celkem asi čtyři obsazené stoly z celkových šesti. Tehdy si to i nemajetní studenti mohli dovolit! Když jsme vyšli na chodník, právě sněžilo a my jsem prošlapávali v čerstvém sněhu první šlápoty. Nikde nikdo, jen ty plynové lampy, měsíc nad věžemi katedrály sv. Víta a my dva. Víte, jak dovedou zářit zamilované dívčí oči se sněhovými vločkami na řasách? Psal se rok 1977. Kolem ticho, daleko od ruchu, jen my dva a spojené ruce.
Všechno dopadlo jinak, ale vzpomínky zůstanou.
Je mi 67, dívám se pře sklo na zasněžené náměstíčko malého městys na konci SČ kraje a přeji si, aby podobně bezstarostná mohla randit po staré Praze i naše vnoučata. Abychom se my starší o ně nemuseli obávat, že je někdo přepadne, oloupí, znásilní.
Davy turistů, kterým taková romantická idyla mnoho neříká, působí v dnešní době turistického průmyslu až rušivě. Japonec nebo Číňan si musí připadat v naší kultuře stejně cize, jako já u budhistického kláštera. Jediné nás může spojovat: úcta k jinakosti a snaha pochopit jiné životní filosofie. A to ve skromnosti a ohleduplnosti vůči světu kolem nás.
Děkuji za příležitost k zavzpomínání. Lubomír Synek.
To jsou krásné vzpomínky!
Ještě jedna poznámka: v domě č. 1 se narodil Jaroslav Drobný, vynikající hokejista a především tenista, který vyhrál Wimbledon r.1954. Ale to už za Egypt, protože emigroval v r. 1948, takže ušel Jáchymovu, jako ostatní reprezentanti, hokejisti.
Jako malý kluk jsem sem často chodil s babičkou, ta tady v mládí před Velkou válkou bydlela s svým otcem když přišli do Prahy.
Nový svět a okolí velmi dobře znám. Ráda se tam procházívám
Dobrý den,
poslechli jsme si Vaší komentovanou vycházku Novým Světem. Byla perfektní. Před domem čp. 76 jste upozorňoval na chybu na pamětní desce dánského hvězdáře, a to že v jeho jméně nemá být „de“. Proto by bylo dobré to opravit i ve Vašem textu.
Dobrý den,
děkuji za upozornění a stydím se. Vše podle přísloví „kovářova kobyla chodí bosa“
Moc děkuji za nádhernou procházku a výklady k jednotlivým domům.
Tuto část Prahy miluji. Nikde nikdo… krása.
Večerní varianta této vycházky je perfektní. Nový Svět jsem naposled prolézal v dětství a nyní jsem se tam vypravil objevit zcela nové souvislosti. Tato vycházka není tak náročná na chození, jak jiné. Jako ne příliš zdatný chodec jsem neměl žádný problém.
jsem moc rád, že se Vám vycházka líbila.
Dobrý den, moc pěkné čtení. Mohu poprosit o zdroj? Ráda bych se dočetla více:-). Snad se jednou dostanu i na Vaše vycházky, jistě se tam člověk dozví ještě mnohem více. Moc děkuji za odpověď, mám knihu od Pocheho a Hrubého, ale ne vše jsem v knihách našla, děkuji!
Dobrý den,
děkuji za Váš e-mail. Je mi líto, ale mimořádné časové vytížení spojené s psaním knihy mi bohužel neumožňuje se věnovat Vašemu dotazu.
Děkuji za pochopení a rád Vás přivítám na některé z našich vycházek.
Dobrý den pane Petře,
v popisu zde zřejmě chybně uvedeno Tycho de Brabe…….
Komentovaná procházka byla super.
Tycho de Brahe…..
Jak já jsem ráda,že jsem našla tyto stránky.) Miluji procházky starou Prahou a jelikož jsem z Prahy/Dejvice/ stačilo mi přejít Prašný most,projít nádvořím Hradu a už jsem byla na Novém Světě.) Pak jsem žila dlouho v cizině.Ráda jsem se zdržovala u jednoho domu,kde byl v přízemí ateliér a vystavené obrazy.Jen nevím kam se poděl,jednoho dne jsem to už nenašla.Nevíte?Určitě se brzo zase přijdu projít tím malebným místem.) Mám to nyní trochu z ruky…
https://www.facebook.com/miloskurovsky
Hello ,
25.08 in the evening or 26.08 maybe is some meeting for a walk in Prague ?
If somebody know please let me know contact thank you
Marisa
Hello,
for the New World, there is only a date 2nd of September. The walk is not in English, it is just in Czech. If you with English commentary please, visit http://www.prahaneznama.cz/akce-a-udalosti/guided-tours-with-prague-unknown/.
Jo 14 let života………………. Nový svět mě dnes a deně vítal svojí malebností ………
Dobrý den,
krásné povídání, krásné místo.
Myslím, že mezi významné obyvatele patří také jeden z klasiků české fotografie a veliký fotograf Prahy Jan Reich, který žil v domě U Zlatého hroznu.
Martin
Dobrý den, Petře, náš dvoreček na Novém Světě znáte:-) Líbí se mi celkově Váš zájem o zajímavá místa v Praze. Někdy přijďte posedět na D.O.G. neboli Den otevřené garáže
Dobrý den, Katrin,
děkuji za milý komentář a pozvání 🙂 Rád přijdu na D.O.G. posedět, ale nevím kdy se koná.
Díky za super článek. Místa, kam často chodíme, tak dostávají nový rozměr.
Jsem moc rád, že se Vám článek líbil. Děkuji
Krásné místo, byl jsem tam dnes po mnohých letech, tak asi 30, na procházce. Snad se tam vypravím zase dříve i s fotákem. Moc bych se chtěl podívat taky do těch dvorečků.
Dobrý den,mám prosbu,může mi někdo poradit jak se do Nového světa dostaneme?
Děkuji.Chludilovi
Dobrý den. Na Nový Svět se dostanete tramvají č.22 na stanici Brusnice a potom doprava ulicí u Brusnice a první ulička doprava je už Nový Svět. Můžete se také zúčastnit komentované prohlídky s Prahou Neznámou. Více na: http://www.prahaneznama.cz/akce-a-udalosti/pojdte-s-pn-na-prochazku-novym-svetem/
Hezký den
Petr Ryska
Minulé úterý jsme se tam byli s manželem podívat. Je to nádhera a je neuvěřitelné, jaký je tak klid a pohoda. Stranou od turistického šílenství.
Míša
Zrovna včera jsem tam byl,opravdu překrásné místo,jen stěží uvěřit,že leží v centru Prahy,a jak se zde píše minimum turistů.Nádhera….
Absolutní nádhera! Kéž by ještě do konce Vánoc napadlo trochu sněhu, hned bych se tam vypravila…
Děkuji za komentář, jsem rád, že se Vám článek líbil Také jsem si říkal, že k chaloupce chybí sníh.