Touha stavět si vily za městem není, jak by se mohlo zdát, až hit posledních dnů. Už ve druhé polovině 19. století toužili movitější jedinci mít svá letní sídla daleko od ruchu velkoměsta. V té době proto začaly vznikat rozsáhlá i menší satelitní lesní vilová městečka až lázeňského charakteru. Mezi ty velké určitě patří Klánovice, a takovými malými Klánovicemi je Zátiší v Hodkovičkách, s tou výhodou, že se rozprostírá ne na rovině, ale v malebném údolí potoka s několika rybníky. Možná právě proto nese blízká ulice i autobusová zastávka název podle zakladatele Klánovic – Klánova. Musím říci, že je to jedna ze čtvrtí, kam když jsem přijel, byl jsem opravdu překvapený krásou zdejších vil i okolní přírodou.

Zvláštností Zátiší je, že je to asi jedno z mála míst Prahy, které dřív bylo nepoměrně rušnější než v současnosti. Dnes tu potkáte jen něco málo rodin na procházce, pár rekreačních běžců a na horním konci malé čvrti sídlí v přestavěné vile Diagnostický ústav a Středisko výchovné péče Hodkovičky, zaměřené na psychosociální problémy dívek ve věku 15–18 let. To na konci 19. století se jednalo o proslavené živé letovisko a oblíbené výletní místo, známé po celé Praze a vyhlášené svými proslulými zahradními hostinci. Podle jedné z restaurací zvané „V Zátiší“ se začala nazývat i celá rekreační letní osada uprostřed lesů s honosnými vilami v neorenesančním stylu, které by klidně mohly stát i na nejkrásnějších místech v Bubenči.

Možná, že právě proslulost osady přišpěla k tomu, že Zátiší, jako jediná část Modřan, bylo už v roce 1922 připojeno k Velké Praze a stalo se součástí Hodkoviček. Za první republiky potom Zátiší zažilo svou zlatou éru. Na hosty tu čekaly mimo jiné Šuber-Rücklovy sluneční lázně, dále restaurace V Myslivně (U Rytířů) a restaurace U Korostenských. Nechyběl ani rybník a farma. Hoteliér Jiroušek, majitel stejnojmenného hotelu, zřídil dokonce přímou autobusovou linku z Jungmannova náměstí až ke svému hotelu a později provoz rošířil i do Modřan.

Při poznávání dnešního Zátiší nám může pomoci plánek s vyznačenými zajímavými objekty:

Pozůstatky původního lesa jsou ve vilové čtvrti nad Zátišským potokem stále patrné – v zahradách si
můžeme povšimnout starých stromů, které dřív patřily k lesu, jako například u vil v ulici příhodně pojmenované V Lučinách.

Zátiší bylo i domovem umělců. Od místních obyvatel jsem se dozvěděl, že tu bydlela a tvořila Marie Uchytilová, autorka památníku lidických dětí. V ulici V Lučinách č. 9/67 mě zaujala množstvím soch v zahradě a ateliérem krásná novorenesanční vila. Podíval jsem se na jmenovku a objevil na ní jméno Hána. Ano, tady skutečně žil a tvořil akademický sochař, profesor a rektor Akademie výtvarných umění Jan Hána. Zaměřoval se hlavně na dívčí akty – sedící, stojící, schoulené nebo i v taneční poloze. Miloval poezii Karla Hynka Máchy a jeho báseň Máj. Proto i Hánova lyrická socha „Sedící dívka“, kterou můžeme vidět na Kampě, má vlastně představovat Jarmilu.

Přímo údolím Zátišského potoka prochází ulice Na Dlouhé Mezi, jejíž délka skutečně odpovídá názvu a v níž najdeme několik velkolepých neorenesančních vil…

Půvabnou neorenesanční vilu „Lalotta“, ve stylu letního zámečku (č. 11/59) si pro sebe nechal postavit už zmíněný továrník Kropf. Vila je zajímavá tím, že v ní později bydlel JUDr. Přemysl Šámal, který se zasloužil o vznik Československé republiky. Po jejím vyhlášení krátce zastával funkci pražského primátora, pak ho T.G. Masaryk ustanovil svým kancléřem.