Menu

Kde múza s múzou tančí

3
Kde múza s múzou tančí

V čase předvánočním se u mnohých obyvatel metropole probouzí touhy projít se po Starém Městě ve večerních setmělých kulisách. Vychutnávat studený zimní vzduch a kochat se architekturou, kterou nám zde zanechaly předchozí generace. Typickou zastávkou bývá Staroměstské náměstí. Kdo by však raději poklidnější variantu, nabízí se vycházka podél řeky. Nasvícená dominanta Pražského hradu přímo vybízí k meditativním myšlenkám. Jedna z budov, kterou po cestě potkáte, je stavba Rudolfina na Palachově náměstí.

Majestátní budova, která je pro mnoho Pražanů symbolem vznešených minulých dekád, dodnes poskytuje velmi kulturní ovzduší. Kromě pravidelných výstav, které mají opravdu vysokou úroveň, se zde často konají koncerty vážné hudby nejzvučnějších světových souborů. Zúčastnit se koncertu v tak přepychovém prostředí je pro mnohé životním zážitkem. Pojďme se tedy u Rudolfina v tomto hektickém čase zastavit a obdivovat zručnost architektů a řemeslníků předminulého století.



V devatenáctém století patřil k hlavním pilířům soudobé společnosti také zájem o umění. Jsme v době, kdy se probouzí národní vlastenectví a hrdost na naši bohatou historii. V druhé polovině století vzniká Národní divadlo a téměř souběžně s ním také stavba kulturního stánku opodál. Rudolfinum nefinancovali běžní občané, ale ohromná instituce – tehdejší Česká spořitelna. Ze svých rezerv na budovu uvolnila dva miliony zlatých. Již tento fakt dává tušit prestiž vyhlášené architektonické soutěže na projekt stavby. K účasti byli vyzváni nejen čeští, ale též němečtí architekti. Sešli se návrhy od slavných tvůrců své doby. Nakonec asi právě proto porota vybrala duo Josefa Schulze a Josefa Zítka, kteří ve svém projektu jasně oddělili požadované výstavní a koncertní prostory.

Stavba probíhala od dubna 1876 na pozemku, který měl za sebou bohatou historii.
Stavělo se na vysoké navážce, která se musela pracně kultivovat. Původně zde byl totiž ve vysokých vrstvách skladován takzvaný sanytr, neboli ledek. Z něho se vyráběl potřebný střelný prach. Jeho druhotnou vlastností byl specifický zápach, kterou bylo třeba řešit před budováním základů samotných a pak bylo teprve možné přistoupit k samotné stavbě.

Budova je postavena v duchu tehdy velmi ceněného neorenesančního slohu (stejně jako Národní divadlo a Národní muzeum.) Bylo nepsaným pravidlem pro stavbu tak vážného zaměření tento sloh dodržet, zde nebyl prostor pro žádné experimenty. Budova měla být noblesní, kultivovaná a esteticky vyrovnaná. Tento záměr pánové Zítek a Schulz splnili znamenitě. Celkový ráz pak dotváří vnitřní i venkovní dekorace. Na atice Rudolfina nalezneme sochy umělců a význačných hudebních skladatelů od rakouských a českých sochařů, zejména od B. Schnircha. Tím se zdánlivě dotýkáme citlivého tématu výzdoby, ke kterému se vrátím později.






Konečně tu byl osudný sedmý únor 1885, kdy bylo Rudolfinum s velkou slávou otevřeno. Zahájení se tenkrát účastnil korunní princ Rudolf, který dal vzniknout názvu stavby. Bohužel tuto událost kalily národností rozpory mezi českou a německou menšinou. Češi velmi nelibě nesli, že většinu plastik vytvořili umělci německé národnosti a němečtí umělci a řemeslníci se více podíleli i na stavbě samotné. Spory vygradovaly až do situace, kdy čeští řemeslníci odmítali dokončit svou práci. I přesto se tato kauza stala událostí roku. Po otevření budovy zde sídlila České filharmonie a spolek Krasoumná jednota pro Čechy. Kromě toho byste tu nalezli Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách. Hrdé prostory hostily hrdé instituce.


O pouhý rok později byla koncertní síň pokřtěna mistrem z největších. Jako dirigent svých skladeb na podiu stanul Antonín Dvořák. Dámy omdlévaly úžasem a pánové oněměli, jaký zážitek to byl…Také se dodnes koncertní síň jmenuje po A. Dvořákovi.

Po založení republiky v roce 1918 se právě sem přesunuli poslanci Národního shromáždění, aby zde projednávali věci veřejné. S tím souvisely i dílčí úpravy vnitřních prostor. Tato radostná etapa naší země byla bohužel přestřihnuta druhou světovou válkou.



Za druhé světové války budovu využívali Němci ke svým koncertům a slavnostem (líbila se jim její důstojná podoba, neboť oni nesnášeli jakýkoliv náznak moderní architektury), kteří ji náležitě znesvětili dobovými symboly moci. Fungovala tu také Německá filharmonie.

Po válce se naštěstí do Rudolfina vrací zpět Česká filharmonie a přibývá Akademie múzických umění, spolu s hudební konzervatoří. Budova však postupně chátrá a tak je ještě před rokem 1989 rozhodnuto o komplexní rekonstrukci, v jejímž rámci bylo naplánováno postavit i podzemní parkoviště. Politické události ale rekonstrukci na chvíli zastavily. V devadesátých letech vzniká nový projekt, který je mnohem šetrnější k budově a respektuje původní členění objektu, tak jak bylo zamýšleno samotnými tvůrci. Generální rekonstrukce začala dne 1.5.1990, byly použity nejmodernější technologie a co nejcitlivější památkový přístup. Rekonstrukce trvala celých dvacet tři měsíců, ale na konci budova Rudolfina vypadala jako nová. Od té doby se dílčích rekonstrukcí konalo ještě několik.




Přesto, že Rudolfinum čítá na tisíc místností, dnes můžeme navštívit zhruba padesát procent z celkové plochy, zbytek je veřejnosti nepřístupný a tvoří především zázemí pro umělecké a koncertní účely. Neváhejte se tedy, až budete mít kulturní náladu, vypravit do Rudolfina na výstavu, či koncert. Je to ohromující zážitek.

/Fotografie: archiv autorky, starapraha.cz, rudolfinum.cz. ceskafilharmonie.cz, casopisfilharmonie.cz, korunniprincrudolf.blog.cz/

Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 3 komentářů

  1. Oscar Gottlieb
    Oscar Gottlieb
    | |

    Nezbývá,než se připojit ke slovům chvály a přidat i svůj klobouk – díky.

    Reply
  2. Magdalena Stříbrná
    Magdalena Stříbrná
    | |

    Klobouk dolů, všechno je úžasné, jak články tak i fotky, to jsou přímo poklady. Děkuji a zdravím

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web