Menu

Zelená liška

11
Zelená liška

… aneb jak vznikalo sídliště

Na Zelenou lišku pořádá Praha Neznámá komentované vycházky.

Je zajímavé, že se mezi lidmi traduje, že to, co bylo postaveno za první republiky, je vynikající, a to co se stavělo za socialismu byla jenom ošklivá šedivá sídliště neboli krabice či králíkárny. Je to zvláštní, skoro to zní, jako by si architekti nebo úřady územního plánování najednou ve stejnou dobu řekli: “Tak a od teď budeme stavět jinak”. Potom nás možná překvapí, když zjistíme, že první sídliště, skoro nerozeznatelná od těch dnešních, začala vznikat už za první republiky. Snad jenom, že se ještě nepoužívaly panely, k čemuž ale vývoj stejně směřoval, a nebýt války, tak jsme se jich možná dočkali “za první republiky”, ještě dříve než za socialismu. Když navštívíme Zelenou lišku, mohli bychom si myslet, že pochází ze stejné doby jako třeba sídliště Pankrác, nebo Novodvorská, kdybychom neznali dobu vzniku zdejšího sídliště.

Zástavba byla podle Regulačního plánu Velké Prahy z let 1927-29 řádková. K systému řádkové zástavby se došlo vývojem – postupným otevíráním bloků – z původně zcela uzavřených na polootevřené, otevřené, domy do L, řádkové domy. Tento systém vznikl pod vlivem funkcionalismu, který propagoval právě řádkové zastavění na rozdíl od tradičních uzavřených bloků, které podle funkcionalistických architektů byly stavěny jen pro zisk, s malými tmavými dvorky a s ponurými byty, kam se nikdy nedostalo slunce. Funkcionalisté naopak prosazovali, aby každý byt měl stejnou hojnost slunce a výhled do zeleně.

Funkcionalističtí architekti byli tehdy převážně levicově zaměření, a u některých z nich bylo záměrem stavět kolektivní domy, kdy si představovali, že vývojem společnosti dojde dokonce ke zrušení rodiny jako buržoazního přežitku. Všichni lidé měli žít v kolektivních domech, kde by dospělí jedinci měli pro své ubytování jen malé komůrky s nezbytným základním vybavením a určené jen pro spaní. Tady by konec konců jedinci neměli trávit příliš času, ten by byl organizován kolektivně. Stravovali by se společně ve velkých jídelnách, praní a žehlení by zaobstarávali společné prádelny – právě jedna taková funkcionalistická strojní prádelna stávala i na Zelené Lišce. Volný čas by dospělí trávili společně ve studovnách, knihovnách a společenských místnostech. Děti by byly celý den pod dozorem učitelek a odborných pracovnic a bydlely by v dětském sektoru.

Levicoví architekti strašně litovali, že je “buržoázní” republika svazuje, a neumožňuje jim jejich ideály uskutěčnit. Museli se skřípěním zubů vyhovovat takovým nechutným zakázkám, jako byly projekty rodinných domů a vil. Tak se alespoň v malém snažili i u rodinných domů takový vzor kolektivního domu zrealizovat, což je vidět zejména u projektů vil na Babě. V přízemí byl velký společný prostor směrem na osluněnou stranu, kde došlo, v té době nevídanému, spojení obyvácího pokoje a jídelny. Kuchyně a další příslušenství byly rozlohou malé a orientované na sever. Kuchyně se ovšem s obytným prostorem nespojovala, byla chápána jako pracovní místnost, kde vyvařování zajišťovala služka. Ložnice se nacházely v patře – a právě ty byly vyprojektovány jako malé buňky s prostým zařízením určeným pro přespání jednotlivce. Takže skutečně zvláštní kombinace – buržoazní vily projektované jako kolektivní domy pracujících. Asi (ne)překvapující je zjištění, že samotní levicoví architekti, propagující kolektivní domy pro pracující, většinou bydleli ve vlastních rodinných domech. Ale k tomu je, jak by asi sami řekli, nejspíš donutila doba. Zajímavostí je, že když byl jako jeden z mála kolektivních domů (neboli koldům ze sovětského koldom) po převzetí moci komunisty v letech 1948-1950 postaven koldům v Litvínově, tak se tam lidé báli nastěhovat. Měli totiž strach, že jim roztrhnou rodinu, tudíž je architekti a vedoucí političtí funkcionáři museli uklidňovat, že rodinu (zatím) rozbít nechtějí. Zorganizovat kolektivní bydlení v tomto pokusném králíku se nepodařilo, tato utopická myšlenka se ukázala jako nerealizovatelná, a tento kolektivní dům dnes slouží jako běžný bytový dům s nevhodnými dispozicemi bytů. Takový pozůstatek kolektivní myšlenky je například velmi malinká kuchyň v bytech, protože se předpokládalo, že se lidé stejně budou většinou stravovat společně v jídelnách.

Vraťme se však ještě na chvíli zpátky do období první republiky. Po hojných letech konjunktury dvacátých let, kdy se urbanisté zaměřovali hlavně na zahradní města s typovými domy (Ořechovka, Spořilov), nastávají těžká třicátá léta poznamenané hospodářskou krizí. Ostře narůstá  počet rodin s nízkými příjmy a krize hospodářská se pro tyto vrstvy spojuje s krizí bytovou. Stát se obává sociálních problémů a nepokojů a zaměřuje svou podporu na sociálně nejslabší vrstvy a sice konkrétně na sídliště malobytových nájemních domů. Různé veřejné instituce proto uspořádaly na toto téma velkoryse dotované architektonické soutěže, které měly být i formou podpory málo zaměstnaným architektům. V této situaci neváhá ani pražská obec a v roce 1930 vypisuje soutěž na domy s byty s “menší než malou” výměrou v Krči v místech zvaných Na Zelené Lišce. Vybrala si k tomu velmi hezké místo se zvláštním názvem. Podle mapky níže můžete vidět, že sídliště Zelená liška má srdcovitý tvar sevřený ulicemi Budějovická, Olbrachtova a Na Strži. Podle regulačního plánu mělo být po celé délce ulic Na Strži a Olbrachtova obklopeno širokými pásy zeleně, které  ale byly v poslední době zastavěny administrativními budovami.

Málokdo dnes ví, jak vzniknul tenhle podivný název. Objevuje se už ve druhé polovině osmnáctého století, kdy v těchto místech vzniknul zájezdní hostinec, který prý měl ve štítě namalovanou zelenou lišku a  nikdo jej jinak nenazval. Podle jiné verze byla prý u hostince psí bouda, ve které ale místo psa bydlela liška, ta bouda zřejmě byla zelená. Budova hostince se později stala součástí zbrojovky ing. Janečka, zakladatele Jawy.

Jak už to tak bývá, pražská obec si naložila na svá bedra víc než mohla unést, a svůj plán nezvládla uskutečnit. Sídliště pak nakonec po složitých peripetiích  postavila v letech 1932-8 Obecně prospěšná akciová společnost pro stavbu domů s malými byty OPAS, kterou speciálně pro tento účel založila Ústřední sociální pojišťovna.

Podle projektu architekta Antonína Černého vzniklo sídliště s minimalistickými byty, dostupné i opravdu nejchudším nájemníkům. Obytná plocha bytů byla 36-52 metrů čtverečních, s tím že některé byty měly pouze jedinou místnost s umývadlem, kamny a spacím koutem a k tomu splachovací záchod a malinkou chodbičku, větší byty měly samostatnou kuchyň a příslušenství a v jediné obytné místnosti bylo možné si zřídit spací kout, případně tam byla ještě malá samostatná ložnička.

V době třicátých let již byl sice zavedený úzus v novostavbách zřizovat ústřední topení, v těchto domech však architekti vycházeli z faktu, že zde budou bydlet sociálně slabé rodiny se značně omezenými příjmy, které se musí často rozhodovat, zda budou mít večeři, či zda si zatopí. Objevila se proto obava, že by někteří nájemníci neměli na zaplacení provozu společné kotelny. Z tohoto důvodu, byly zdejší byty ještě po staru vybaveny kamny na tuhá paliva, tak aby si mohl zatopit ten, kdo na to zrovna bude mít.

Levicově zaměření architekti v tehdejší době propagovali pavlačový dům hlavně proto, že je prý lehce adaptovatelný na nám již známý kolektivní dům (koldům), a protože prý vyjadřuje plně kolektivní život v bloku – asi vycházeli z osvědčeného pavlačového “kolektivního bydlení” na Žižkově.

To byla jejich idea. V praxi se ale k tomuto záměru moc nepřiblížili – ze všeho kolektivního vybavení se podařilo dospět jen k funkcionalistické strojní velkoprádelně od architekta Černého z roku 1932, která fungovala až do roku 1995 a v roce 2006 byla zbourána.

Architekti při stavbě Zelené lišky vycházeli z názoru, že moderní urbanismus už nesmí pracovat s uzavřenými bloky, ale s jejich protikladem – volným otevřeným prostorem. Architekti nadchnuti kolektivistickým a racionalistickým dobovým ideálem na Lišce prosazovali matematicky přesný zákryt domovních řad a strojový rytmus  mezer mezi nimi. Trošku jim to, pravda, pokazila Státní regulační komise, která sice nebyla proti (neseděli tam zřejmě žádní staromilci a škarohlídové), ale jejím členům se nechtělo, jako správným úředníků, měnit svůj starší, už schválený regulační plán. A tak se na Lišce paradoxně kvůli rok starému regulačnímu plánu vytvořeného propagátorem moderní architektury Pavla Janáka musely řádky občas kolmo prostřídat.

Architekti František A.Libra a Jiří Kan postavili v letech 1935 – 7 v ulici Obětí 6.května vzhledově až kasárenské malobytové  nájemní domy, z nichž dva mají smutný příběh – SS-mani, kteří sídlili v blízké škole tady 6.května 1945 postříleli 51 nevinných obyvatel domů včetně malých dětí a další krutě zranili. Událost připomíná pamětní deska u vchodu čp.554 a malý památník v předzahrádce u čp.553.

Bohumír Kozák se v malobytových bytech společně s Ladislavem Kozákem dopracoval k velmi čistému a působivému funkcionalismu vědeckého rázu – chladný a věcný, strohý, typizovaný vzhled bez jakéhokoliv emocionálního náboje – žádné obložení dlaždicemi – jako třeba tyto domy v ulici Za Zelenou liškou postavené v letech 1932-3.

Prvorepublikovou výstavbu na Zelené Lišce, tak jako na mnoha jiných místech, přerušila 2.světová válka a tak velkolepý projekt zůstal nedokončen. K jeho dostavbě došlo až za nového, socialistického režimu, takže je možné krásně srovnat obě části Zelené lišky a posoudit, která se víc povedla.

Socialistická dostavba Zelené lišky má své jedno velké prvenství. Je to vlastně první větší panelákové sídliště (ne první panelák vůbec, ten je v Ďáblicích) v Praze z let 1954 – 5. A vlastně první sídliště v celé republice vůbec. Panelák přitom vůbec nebyl žádnou socialistickou novinkou nebo importem ze Sovětského Svazu, jak by se mohlo zdát. “Vynalezl” ho v Americe Thomas Alva Edison a v českých zemích s ním poprvé experimentovala na začátku čtyřicátých let 20.století firma Baťa.

Ale nejsou to jen tak obyčejné paneláky, ale paneláky ve stylu socialistické realismu (sorely). Mají ozdobné střešní římsy a měly i ozdobné pilastry, které tam byly z toho důvodu, aby překrývaly spoje mezi obvodovými panely. Dnes už zdobnost pilastrů bohužel neuvidíme, ta zmizela kvůli novému zateplení. Zvláštností jsou atomové kryty vybudované pod každým domem a centrální shozy na odpadky na chodbách u bytů.

…a především domovní znamení, aby jejich obyvatelé vždy našli ten správný vchod

Na konci kolonie, za budovou školy najdeme hřbitov, je Nuselský, i dyž je v Krči. To je vůbec v Praze taková specialita, že třeba Malostranský hřbitov je na Smíchově a Ďáblický na Střížkově. A tento na první pohled obyčejný místní hřbitov v sobě skrývá dvě tajemství. Za prvé je zvláštní tím, že byl dlouhou dobu využíván jako hřbitov pro mrtvé trestance z nedaleké Pankrácké věznice.

Tou druhou raritou je, že je tady pochován Sylvestr Krnka, slavný český vynálezce šlapací tramvaje, “nábojnoše” a pušky zadovky. Rakouské úřady ale jeho vojenské vynálezy nechtěly, a tak je nabídnul konkurenci (Rusko, Černá Hora), která se ráda nechala jeho výbornými zbraněmi vybavit a později je použila právě proti zpátečnickému Rakousku.


Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Příspěvek má 11 komentářů

  1. Tomáš Lašťovka
    Tomáš Lašťovka
    | |

    Já jsem v ulici Za Zelenou liškou prožil celé dětství a mládí.Základní školní docházku jsem absolvoval ve škole v téže ulici, tedy v té starší postavené před válkou. Byla to 99. základní škola, 100. ZŠ byla postavena až za socialismu a také její vzhled je samozřejmě jiný. Byla postavena tak, že uzavřela školní blok do tvaru písmene U, což asi byl původní architktonický záměr. Před školou byla zřejmě z doby válečné požární nádrž, sice oplocená, ale přesto se v ní z neopatrnosti utopil syn školníka pana Mokrejše. Byl jsem asi ve 2. třídě a chlapci jsme byli na pohřbu. Nádrž byla pak zasypána při výstavbě domů před školou a prodloužení ulice až ke škole.. Cihlový dům na pravé straně měl nebo dosud má centrální kotelnu, v jejíchž bunkrech se asi v roce 1960 samovznítilo uhlí. Na hašení v podzemí byli nasazeni vězni z Pankrácké věznice.
    Dům,do nějž mne maminka přivezla z porodnice, byl dokončen až v roce 1935. Celá oblast prožila za Pražského povstání dramatické chvíle. Působila zde jednotka SS a blíže k centru Prahy na Pankráci byly barikády.Tvrdilo se, že ve škole byli zavřeni místní obyvatelé jako rukojmí a škola prý byla podminovaná. Výbuchu zabránili odbojáři a v ulicích je dodnes dost památníčků padlých. V našem bytě se skrýval nějaký německý důstojník, vyraboval nějaké cennosti a převlékl se zde do civilu, zůstala po něm uniforma. Babička se zachránila tím, že ve chvíli, kdy vypuklo Pražské povstání, byla někde u známých na návštěvě a u nich zůstala až do osvobození.
    Hroby obětí i padlých sovětských vojáků byly v samostané části hřbitova, který však padl za oběť při výstavbě čtyřproudé ulice při výstavbě sídliště Antala Staška (navazuje na ulici Jeremenkova.) Tvrdilo se, že z toho byl politický průšvih a pár funkcionářů z radnice to stálo kariéru.
    Když mi bylo 6 let, začala výstavba zřejmě prvního panelového sídliště Herálecká, kterou popisujete v článku (domovní znamení, šachty na vysypávání odpadu.) Na staveniště jsem měl pěkný výhled z okna. Agentura Jedna Paní Povídala, že sídliště má plánovanou životnost 20 let a že by se při zemětřesení domy zhroutily. Stojí dodnes.
    Jěště k názvu Zelená liška. Je pravdou, že při výpadovce na Benešov zde stával zájezdní hostinec, údajně již hlubokých lesích. Nějaký lovec prý v lese spatřil lišku zelené barvy. Kriticky nelze doložit, zda se mu to nestalo, když v povznesené náladě se z hospody vracel domů. Plastika zelené lišky je k vidění ve zmíněné restauraci U zelené lišky.
    No a na závěr zmíním, že na pana učitele fyziky Svobodu se pamatuji také. Ovšem ve 4. a 5. třídě jsem měl třídního učitele Včelu. Proslavil se zápisem do žákovské knížky mého spolužáka: “O přestávce popral se s Medem. Včela.” Dej mu pánbu věčnou slávu, měli jsme ho rádi.

    Reply
  2. Lucie Vlčková
    Lucie Vlčková
    | |

    Dobrý den, má babička Anna Vlčková učila na škole a žila Za Zelenou liškou. Strávili jsme u ní přenádheré dětství. Budu moc ráda, pokud kohokoliv najdu a zašle mi např.fotografii, zážitky… Krásný den všem :* Lucka (dcera Milana)

    Reply
    1. Michal Roček
      Michal Roček
      | |

      Ahoj, Tvoje babička mě učila RJ a s Tvým taťkou jsem chodil do jedné třídy, moc krásná léta, rád na to vzpomínám.. To ještě touto ulicí jezdil autobus.
      MR

      Reply
  3. Jan Budka
    Jan Budka
    | |

    Chodil jsem v sedmdesátých letech na základní školu Za Zelenou liškou a dodnes si pamatuji, že nám fyzikář pan Svoboda (renesanční člověk, který měl přehled v lecčems) vysvětloval název zelená liška. Podle jeho výkladu je odvozeno od staročeského lícha, což je úzký pruh pole (prakticky tak široký, aby se dal z ruky osít). V našem případě se jednalo o onen “zelený pruh” před školou mezi domy. Takže podle něj šlo o zdrobnělinu slova lícha, takže “zelená líška”, které se časem zkrátilo dlouhé í, a tak vznikla zelená liška.

    Reply
    1. Karolína Smetanová

      Já jsem pro změnu chodila do školy Za Zelenou liškou v 80.letech a naše paní učitelka tvrdila, že je název odvozen od spojení “zelená líska” a že se tak jmenoval zdejší zájezdní hostinec. Inu, mětský folkór je prima věc. :)

      Reply
      1. Jana
        Jana
        | |

        A nejmenovala se ta učitelka Jitka Nedbálková? Nám totiž říkala to samé.

        Reply
    2. Ruda
      Ruda
      | |

      my školou povinný jsme tam chodili k zubaři :)

      Reply
  4. Michael Děd
    Michael Děd
    | |

    Děkuji za článek. Lokalitu znám dobře, ale to, že to je hřbitov Nuselský slyším poprvé :-) Ještě bych doplnil, že domy v Herálecké ulici (ulicích), tedy ty sorely, mají velmi zajímavý systém topení. Kvalitou bydlení (dispozicí, rozlohou) pak překonávají pavlačové domy stavěné za 1. republiky, myslím o několik koňských délek.

    Reply
  5. Jiří Menoušek
    Jiří Menoušek
    | |

    Děkuji za článek. Lokalitu znám, protože jsem zde na přelomu osmdesátých a devadesátých let dálkově absolvoval Střední knihovnickou školu v ulici Za zelenou liškou. Teoretické vývody tzv. kolektivního bydlení lze vysledovat už v antice (!), ale např. i v anarchistických a emancipačních hnutích. Např. změnám v pojetí bydlení fandil i TGM (dokonce už v roce 1902). Kromě Le Corbusiera přispěli konstruktivisté obecně, funkcionalisté, také holandští, němečtí a švýcarští pováleční (1. světová) architekti. Hezky shrnuto zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120097077/?lang=cs Ještě možná jednu poznámku, první panelové domy se stavěly v Holandsku už po první světové válce. Ještě jednou děkuji a jsem s pozdravem J.M.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web