Sice to venku na léto poslední dobou příliš nevypadá, ale doufejme, že se brzy situace zlepší. Každopádně pražské léto je obzvlášť v posledních letech neodmyslitelně spjatou s náplavkou a nábřežím vůbec. Zde se konají trhy, festivaly, hudební a jiné akce, každoročně sem snad alespoň jednou za léto zavítá téměř každý obyvatel města.
Okolí náplavek a nábřeží již bereme jako samozřejmost a většinou se příliš nezamýšlíme nad tím, jak to v těchto končinách chodilo dříve.
Dnešní článek nemá za cíl býti sondou do života obyvatel před více než staletím, spíše se snaží přiblížit skutečnost jak moc se za necelých stopadesát let proměnila Praha kolem koryta řeky. Jak se z oblastí s malými domky staly reprezentativní ulice s luxusní činžovní zástavbou, jak a kdy vznikala malá náměstíčka, jež jsou rozeseta podél vody, či kde byla původní výšková úroveň břehu Vltavy. Všechna tato fakta jsou totiž velice zajímavá. My se dnes zaměříme na rušnější pravý břeh řeky, zhruba od Jiráskova náměstí, přes náměstí Palackého a Podskalí a procházku zakončíme u Vyšehradského tunelu.
Jiráskově náměstí dominuje socha Aloise Jiráska a také veliká plaketa na domě za ní, jež nám oznamuje, že právě zde Jirásek bydlel. Je odsud krásný výhled na nedalekou funkcionalistickou budovu výstavní galerie Mánes, jež je přidružena k historické věži Štítkovských mlýnů. Ta pochází až z konce patnáctého století. Na druhé straně pak máme dominantu moderní, a to Tančící dům.
Tančící dům vyrostl na prázdné parcele, která zde tvořila proluku od konce druhé světové války. Původní dům byl totiž vybombardován za nešťastného pomýleného náletu spojenců 14. února 1945. Spojenci si tehdy Prahu spletli s Drážďany. Důvodů k tomu měli několik, Praha má stejně jako tehdejší Drážďany historické jádro a také středem protéká řeka. Díky souhře těchto omylů a chybných indicií na město tenkrát dopadla sprcha bomb, která poškodila mnoho domů, mimo jiné tehdy vyhořel Emauzské klášter. Jeho elegantní skořepinové věže po válce navrhl architekt František Maria Černý.
Zpět ale k Tančícímu domu. Postaven byl v devadesátých letech zahraničními architekty. Po celou dobu kdy se stavěl a ještě dlouho poté se našla početná skupina lidí, kteří se stavbou nesouhlasili a nelíbila se jim. Mnozí z nich časem budovu vzali na milost, některým se dokonce i zalíbila. Ať tak, či tak, pravdou je, že Tančící dům, někdy také přezdívaný po slavném tanečním páru Ginger a Fred, je jedna z mála moderních staveb, které v Praze po revoluci vyrostly.
Když mineme Tančící dům, zaujme nás hned jeho soused. Dům s plastikou zeměkoule na vrchu střechy. Ten vystavěl stavitel Vácslav Havel a nějakou dobu zde i bydlel. Dnes ve vchodě najdeme plaketu odkazující k našemu bývalému prezidentovi, který zde bydlel také. Za minulého režimu, když byl sledován příslušníky STB, si zřídili pozorovatelnu v Mánesu a také ve Štítkovské věži.
Nyní jsme ale došli již k Palackého náměstí. V roce 1878 byl postaven Palackého most, ale náměstí, do kterého vyúsťuje je pozdější. Na náměstí a dnešní budovu zdravotnictví byla na počátku dvacátého století vypsána architektonická soutěž. Projekt nakonec realizoval architekt Bohumil Hubschman a až později sem byl umístěn monumentální památník Františka Palackého. Ten navrhl Stanislav Sucharda, ale tehdy ještě nevěděl, že nakonec bude umístěn právě sem. I to je důvod, proč je památník zajímavě řešen ze všech pohledových stran.
Palackého náměstí, stejně jako většina ostatních vzniklo masivní navážkou. V minulosti zde totiž terén nedosahoval takové výšky a tak celé nábřeží bylo pravidelně zaplavováno nejen při velkých povodních, ale i při relativně malých výkyvech hladiny vody na řece. Zvyšováno postupně bylo několikrát, z čehož nejmarkantněji právě v devadesátých letech devatenáctého století.
S těmito změnami na vltavských březích souvisí ještě jedna velká událost. A to asanace. Když se řekne asanace, mnozí z nás si jistě jako první vybaví Josefov, kde se asanace stala palčivým tématem. Stejně tak ale od devadesátých let devatenáctého století probíhala ještě na mnoha dalších místech Prahy. Podnik to byl poměrně kontroverzní a i dnes, po celém staletí má mnoho zastánců i zarytých odpůrců.
Pravdou je, že Praha tenkrát přišla o svou historickou rázovitost. Zejména se to dotklo Starého Města a právě nábřeží, v čele s osadou Podskalí. Před asanací byly v Podskalí a na nábřeží malá stavení o jednom až dvou patrech, které byly až na několik málo výjimek všechny zbořeny a nahrazeny novou činžovní zástavbou, charakterově mnohem vyšší. Jenže právě těmto domům se dodnes obdivujeme, když se procházíme podél řeky. Je mezi nimi řada opravdových skvostů, mnoho z nich je historicky velmi cenných a zajímavě řešených. Samostatnou kapitolou pak je nebývalý rozvoj města na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tyto nové čtvrti obytných domů pomáhaly řešit naléhavou bytovou otázku. Na okraj je nutno říci, že většina majitelů domů, kterých se asanace týkala souhlasila a jen malé procento muselo být nakonec vyvlastněno státem. Obyvatelé oněch bytů na tom byli podstatně hůře, jednoduše se do jisté doby museli ze svých obydlí vystěhovat.
Každopádně, obecně to tak bývá, staré nahrazuje nové. V případě městské zástavby by ale určitě mělo platit to, aby nová zástavba byla vždy kvalitní náhradou, ještě lépe, aby dosavadní budovy řádově překonala.
Jedním z takových příkladů je dozajisté budova bývalého Všeobecného penzijního ústavu na nábřeží směrem k Podskalí. Je to nádherná ukázka spolupráce dvou velkých architektů, kteří se potkali již na studiích ve Vídni – Jana Kotěry a Josefa Zasche. Osud tomu chtěl, že každý studoval u jiného profesora, ale jak je vidno, v architektuře nalezli společný jazyk. Ústav byl postaven v letech 1912 až 1914 a je střízlivou ukázkou tehdy se rodícího nového slohu, architektury v moderním pojetí. Pro upřesnění letopočet 1912 je rokem, kdy byl postaven historizující Obecní dům, ale také období, kdy v Čechách začal do architektury pronikat kubismus. V době dostavění to tedy byla velmi progresivní stavba, jež se stala vzorem mnoha dalším. Všeobecné penzijní ústavy tenkrát sloužily především k tomu, aby si obyvatelstvo spořilo finance na horší časy, zejména se tím myslel starší věk. Dříve totiž důchody, tak jak je známe dnes pro většinu veřejnosti neexistovaly, výjimkou bylo pouze několik málo povolání, a tak se lidé o sebe museli postarat sami a nebo se spolehnout na pomoc svých blízkých.
Tento úsek Rašínova nábřeží je přímo poset zajímavými stavbami. Za zmíňku stojí například dvě budovy nedaleko, jejichž vchody podpírají urostlí atlanti. V jednom z nich dokonce bydlel slavný operní pěvěc Zítek, po němž jsou pojmenovány sady navazující na Palackého náměstí. Zajímavostí v sadech je také legionářský pomník. Autorem původního pomníku byl Josef Mařatka, ale bohužel jej za druhé světové války zničili Němci. Po válce byl ale obnoven a je zde k vidění i nyní. Možná vás zarazí jeho podivuhodná podoba, ve tvaru obelisku s postavami legionářů u jeho paty. Obelisk není vybrán náhodně. Váže se k němu zajímavá historie. Původně měl být umístěn úplně jinde, na Pražském hradě. Tehdejší hradní architekt Josip Plečnik jej navrhl jako novou dominantu nádvoří, ale obelisk se bohužel při převozu na místo zlomil. Tuto jeho zlomenou část pak daroval T. G. Masaryk právě na pomník legionářů.
Pokud byste se chtěli oddat nostalgii po starých časech, doporučujeme dojít až k podskalské celnici. Ta tu stojí jak neochvějný maják již od šestnáctého století. Nejprve se zde opravdu vybíralo clo při plavení dřeva, postupně zde byl zřízen i výčep. Tato tradice zde ostatně přetrvává dodnes. Kromě piva a dalších dobrot zde naleznete i podskalské muzeum, které podrobně mapuje zajímavou historii této osady.
Původně se i dnešní Rašínovo nábřeží jistou dobu jmenovalo Podskalské. Pak ale několikrát změnilo svůj název, chvíli se dokonce jmenovala i po neblaze proslulém říšském protektorovi Heydrichovi. Za minulého režimu bylo pojmenováno po Bedřichu Engelsovi, ale v roce 1990 se vrátilo k názvu z roku 1924.
S nábřežím je úzce spjatá zdejší náplavka, která v létě navečer ožívá čilým ruchem.
Jak název říká, náplavka je místo podél vody, kam se stále voda může naplavit a tak zde nenajdete žádné pevné stavby. Možná vás ale při vstupu na náplavku ale zaujala stavba, která vypadá jako malá budka, jen s hodinami. Říkáte si k čemu slouží? Tato stavba se nazývá Limnigraf a je tu od toho, aby měřil a zaznamenával hladinu vody a také průtok. Postaven zde byl kolem roku 1907, takže zde měří hodnoty vody již opravdu více než sto let.
Právě u něj jsou jedny ze schodů vedoucích na náplavku. V posledních letech se stává opravdových kotvištěm lodí. Bohužel ale moc necestují, většinou to vypadá tak, že jsou opatřeny obrovskou reklamou na tu či onu firmu a rozšiřují tak prostor kolem řeky a další místa k pobavení. Jen té reklamy by mohlo být méně. A toalet naopak více.
Pakliže by vás náplavka již unavila, můžete zde nasednout na přívoz a plavit se po řece o kousek dál, nebo pokračovat po nábřeží za návštěvou unikátních kubistických vil.
/Fotografie: autorka, trojicepodskali.cz, muzeumprahy.cz/
Autor: Kateřina Racková