Když se řekne Vinohrady, mnohým se vybaví široké bulváry s historizujícími veřejnými stavbami, přepychovými činžovními domy, zelení a parky. Ale také malé kavárničky téměř na každém rohu, antikvariáty, výtvarné potřeby či vinotéky. Vinohradská čtvrť má prostě svůj specifický kolorit a zvláštní klima a tak není divu, že snem mnoha Pražanů je bydlet právě zde. Pokud však máte příbytek v jiné pražské části, nezoufejte. My se dnes do této malebné čtvrti vypravíme a tentokrát se zaměříme zejména na to, jaké známé osobnosti zde bydlely v minulosti.
Jako výchozí orientační bod si zvolíme vinohradskou vodárnu na Korunní třídě. Ta zde byla vybudována již v roce 1882, když se Vinohrady začaly překotně rozrůstat o další a další obyvatele. Původně se ve vodárně přečerpávala a čistila voda z Vltavy, ale od roku 1912 sem byla přiváděná voda z Káraného u města Čelákovice. V dobách největší slávy vodárna dodávala vodu i do jiných částí města, na Žižkov, do Strašnic, Vršovic, či Pankráce a Nuslí. Fungovala zhruba do šedesátých let, poté byla postupně přeměněna na byty. Nájemníci jsou zde ostatně i dnes. Jaké to asi je, bydlet ve vodárenském objektu?
Když u budovy zabočíme, dostaneme se do ulice U Vodárny, jejíž dominantou je strohá budova Husova sboru. Byl postaven v roce 1933 v purizujícím duchu. Zaujme nás také konstruktivistická zvonice se šnekovitým schodištěm, která stojí vně kostela jako solitérní objekt. Autorem této stavby je architekt Pavel Janák.
Od kostela projdeme část ulice U Vodárny a zabočíme směrem do Dykovy ulice, která se od počátku padesátých let jmenovala Hviezdoslavova. Kromě toho, že zde v čísle dvacet tři bydlel Viktor Dyk, kterého netřeba dlouze představovat, bychom tu nalezli také vlastní vilu autora na začátku zmíněné vinohradské vodárny. Se svou rodinou a pěti dětmi zde přebýval architekt Antonín Turek. Vilu, kterou si sám navrhl, zde nalezneme i dnes, a to pod číslem dvě. Vila vzniká koncem devatenáctého století, je tedy postaven v tehdy velice módním historizujícím stylu a opatřena věžičkou. Dnes se tomuto architektonickému prvku můžeme lehce pousmát, ale tehdy kdo neměl věžičku, jako by nebyl.
Hned sousední vila číslo čtyři je také od architekta Turka. Pokud si při pohledu na ni říkáte, že za dvěma tak odlišnými realizacemi nemůže stát stejný architekt, uvedu to na pravou míru. Tato vila totiž byla na konci dvacátých let rozsáhle přestavěna a purizována architektem Ladislavem Machoněm, o Turkův projekt se tedy dnes jedná již pouze z části.
O kousek dál stojí přímo pohádková stavba s vyobrazením svaté Ludmily na fasádě. Zde bydlel architekt Alois Dryák. Pan Dryák má v Praze mnoho realizací. Tvořil jak ve slohu historizujícím či secesním, tak ale i ve stylu rondokubismu či národního dekorativismu s art deca. Na konci ulice stojí za povšimnutí klasicizující vila, na níž se kdysi nacházela plaketa sdělující, že zde byla de facto založeno Divadlo Járy Cimrmana.
Když si uděláte malou zacházku, v okolí se nachází ještě jedna reprezentativní vila. Původně se vlastně jednalo pouze o ateliér s malou přijímací slováckou jizbou. Ateliér si zde vybudoval sochař Ladislav Šaloun. Byla to vlastně taková z nouze ctnost, neboť Šaloun na počátku dvacátého století vyhrál architektonickou soutěž na pomník Jana Husa. Takto velká socha by se mu ale do jeho stávajícího ateliéru na Václavském náměstí nevešla a tak si zakoupil parcelu zde. Až ve třicátých letech k ateliéru přibyly i další obytné prostory. Dnes je budova ve vlastnictví Akademie výtvarných umění a nádherná světlá ateliérová prostora tak slouží k užitku hostujícím profesorům.
Kdybychom pokračovali na roh Chorvatské ulice nalezneme zde vlastní vilu architekta Františka Alberta Libry, který zde nejen bydlel, ale v podstatě navrhl celou okolní čtvrť. Na první pohled nás totiž zaujmou pitoreskní domečky, ve stylu art deca, které jsou zde vystavěny v několika typech kolem ulic Na Šafránce, Hradešínské a Říčanské. Libra byl sice velký funkcionalista a ve třicátých letech navrhoval v tomto stylu také domy pro sociálně slabší obyvatele na Zelené lišce, ale zde strohé tvary nečekejte. Tady se totiž jedná o počátek dvacátých let, kdy zde družstvo Svépomoc zbudovalo novou kolonii obytných domků pod názvem Svoboda. Domky jsou ve stylu art deca, nalezneme na nich dekorace z kruhových výsečí a další obloučkové prvky, čili stylem směřují k rondokubismu. Některé domky jsou dnes neobydlené, ale na jiné je radost pohledět, jsou opravené a mají nové fasády, leckde i v původní barevnosti.
V kolonii Svoboda bydlelo mnoho zajímavých osobností. Jednou z nich byl například Josef Čáp. Josef Čáp měl se svým švagrem za první republiky prosperující firmu. Bohužel o ni přišel ve vlně znárodňování po druhé světové válce. Nakonec byl i vězněn a poté se živil jako lesník. Původně byste ho našli ale ve vile s číslem popisným třicet jedna, kde navečer sedíval a popíjel svůj oblíbený koňak.
V čísle dvacet pět má ateliér jedna z největším architektek naší doby, paní Alena Šrámková. Jaké stavby jsou od paní Šrámkové, ale dnes neprozradíme, jistě se na ně zaměříme v budoucnu a pokud jste nedočkaví, určitě se pusťte do vlastního pátrání…
Než se ale vydáte zkoumat kolonii, navštivte ještě vilu architekta Jana Kotěry, kterou si sám navrhl. Pochopíte, proč ovlivnil svým stylem několik dalších generací. Nachází se v Hradešínské ulici pod číslem šest. Pokud byste chtěli jeho mistrný styl zkoumat na více stavbách na jednom místě, určitě se vypravte do Hradce Králové, kde ve dvacátých letech navrhoval nejen urbanistickou koncepci města, ale i jednotlivé budovy. Navštívit můžete třeba výstavu v místním muzeu, které je jeho dílem.
Na závěr se rozloučíme sladkou tečkou. Projdeme Říčanskou ulicí směrem zpět na Korunní, kde kromě budovy Měšťanského pivovaru sídlila firma vyrábějící lahodné cukrovinky, bonbóny, šumivky a všechno, po čem lačnila dětská fantazie. Pan Maršner sem totiž přestěhoval svůj podnik na čokoládu, od roku 1928 pojmenovaný Orion. Továrenské budovy zde ale nehledejte, zůstal již jen název, neboť samotné objekty firmy byly zbořeny v roce 2008 a na jejich místě vyrostly moderní byty.
Zhruba v místě těchto bytů měl ateliér malíř a grafik Zdeněk Rykr. Možná si říkáte, že je vám jeho jméno velmi povědomé. Nedávno měl v pražském Veletržním paláci výstavu nazvanou Zdeněk Rykr a továrna na čokoládu. Kromě jeho obrazů bylo na výstavě k vidění velké množství jeho grafických prací, hlavně propagačního rázu. Pan Rykr totiž od roku 1921 pracoval pro firmu Orion, je autorem slavného loga, které firmu prezentuje dodnes i množství nádherných obalů na čokolády, tyčinky a cukrovinky. Jistě si vybavíte mouřenína, jež se na nás po celé generace dívá z obalů kávové tyčinky Kofila…
No, nemáte na ni chuť?:)
Chuť na čokoládu za vás sice nevyřešíme, ale pokud chcete, můžete se s námi do míst Orionky vypravit. Samozřejmě si povíme spoustu zajímavostí nejen o vinohradských osobnostech, ale také o architektuře, ale i místním koloritu…
/Fotografie: archiv autorky, Petr Ryska, Veronika Pilařová, cokomuzeum.cz, ngprague.cz/