Praha se prý podobně jako Řím rozkládá na sedmi pahorcích a Vítkov (někdy zvaný i jako vrch Žižkov) je jeden z nich. Jako obrovský, značně protáhlý hřbet, dosahující výšky 270 metrů nad mořem, odděluje od sebe Karlín a Žižkov. Je zajímavé, že tyto sousedící čtvrti nebyly vůbec propojené, tedy před vybudováním tunelu pro pěší v roce 1953. Zajímavé je, že přitom Žižkov jednu dobu spadal pod Karlínský okres. Vítkov byl nazván po pražském měšťanu Vítkovi z Hory, protože tu měl vinici. Své pojmenování málem úplně ztratil v roce 1420, kdy tady ve slavné bitvě zvítězil Žižka se svými bojovníky nad křižáky, a tak lidé na jeho počest nazvali horu Vítkov horou Žižkovou (nebo zkomoleně z němčiny později používali i Žižkaperk). Ale Vítkov tak nějak všechny peripetie přežil a přetrval i nakonec jako více používaný název. Aby to nebylo Žižkovi líto, tak dnes jeho jméno používá celá čtvrť pod kopcem.
V současnosti je celý Vítkov provrtaný tunely – jak železničními, tak i zmíněným pěším, který měl mít původně i rovnoběžný silniční, ale nějak, jak už to bývá, na něj nezbyly peníze. Na jeho hřbetu je ale nádherný park s krásnými rozhledy na okolní čtvrtě. Pojďme si projít Vítkov tentokrát třeba v zimním hávu.
A už jsme na dohled našemu cíli – Památníku národního osvobození, postaveném v letech 1928 – 32. Měl připomínat vznik československého státu a hrdinské činy legionářů. Za druhé světové války v něm bylo skladiště Wehrmachtu. Po únoru 1948 byli v budově pochováni významní komunističtí funkcionáři. Jejich ostatky byly v roce 1990 předány rodinám a v případě, že nebyly vyzvednuty, jako například Klementa Gottwalda, byly pochovány ve společném hrobě na Olšanech. Dnes je v památníku stálá výstava Křižovatky české a československé státnosti. Ale protože památník i největší jezdecká socha na světě jsou příliš známy, tak s Prahou neznámou už dál na Vítkově nepůjdeme.
