Menu
Program
Program

Poutavé vycházky Prahou s profesionálními průvodci, akce pro školy i teambuilding pro firmy a skupiny.
Česky a anglicky.

Vycházky s Prahou Neznámou jako dárek
Vycházky jako dárek

Zakupte svým blízkým unikátní dárek - poukaz na vycházku s Prahou Neznámou.

Santini v Praze
Santini v Praze

Seznamte se s nesmazatelným stylem slavného italsko-českého architekta v Praze

previous arrow
next arrow

Pomezí Žižkova a Vinohrad

10
Pomezí Žižkova a Vinohrad

Již odnepaměti spolu sousedí, vzájemně se prolínají. Zpočátku mají společnou historii, ale už při prvním hlubším zkoumání vidíme, že jsou velice odlišné. Na jedné straně čtvrť noblesních Vinohrad a na straně druhé hrdý, chudinský Žižkov. Na jejich pomezí přitom nalezneme spoustu architektonických zajímavostí a příběhů vepsaných do tváře města.

Přijďte se sami přesvědčit na stejnojmennou vycházku s Prahou Neznámou.

Od roku 1849 tvořily obě dnešní čtvrti jednu celistvou a na Praze nezávislou obec, v roce 1869 pojmenovanou Královské Vinohrady. Jen o několik let později ale dochází k rozdělení tohoto celku na dvě části, na Vinohrady I. a Vinohrady II. Záhy jsou obě povýšeny na města, a to dokonce okresní. Zásluhou starosty a milovníka husitství Karla Hartiga byly Vinohrady I. rozkládající se pod horou Vítkov přejmenovány na Žižkov. Nezávislé kapitoly historie obou měst a od roku 1922 pražských čtvrtí se právě začínají psát.

Zástavba v těchto oblastech se zpočátku zahušťuje velice pozvolna. Změna nastává v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy se z několika desítek a stovek obyvatel Žižkova jejich počet vyšplhá přibližně na 20 000, což v podstatě odpovídá krajskému městu. V roce 1890 už je to více než dvojnásobek. Rozvoj Vinohrad tuto křivku kopíroval, i když nikdy početně nepřekonal. Jistě za to mohly i rozdílné ceny nájmů a služeb v obou lokalitách. Zatímco do Vinohrad a jejich vzdušných a rozlehlých bytů se stěhují movitější občané, Žižkov se postupně profiluje jako čtvrť chudšího obyvatelstva, dělnictva a do Prahy nově příchozích obyvatel. Možná i díky tomu zde vzniká ona pověstná specifická žižkovská atmosféra a pospolitost.

Dodnes jsou většinou Žižkováci hrdí patrioti. Otázkou je, jestli to tak trochu není úkazem všech pražských čtvrtí. Žižkov je ale specifický vskutku mimořádně, ať už svou chaoticky nahuštěnou zástavbou, starými pavlačemi (ty už jsou dnes spíše na ústupu) a nebo množstvím hostinců, vináren, naléváren a podobných zařízení.

Nemuselo tomu tak ale dnes být. V roce 1973 přijal národní výbor usnesení o celkové přeměně a modernizaci Žižkova. Tato modernizace měla podobu hromadného bourání a asanace starých činžovních domů. Celé bloky měly být srovnány se zemí a na jejich místě byla plánovaná panelová zástavba. Představte si, že by nyní žižkovská čtvrť byla z větší části zastavěna paneláky, jak bylo plánováno.

Trvalo celých patnáct let, než začala být asanace uskutečňována. Naštěstí se projekt nepodařilo dokončit. Některé bloky ale opravdu zbourány byly, jak dokládají kolosy „moderní“ architektury, které na jejich místech stojí. Pak přišel Listopad a Sametová revoluce a tomuto bizarnímu megalomanskému projektu byl konec. I tak ale nemalá část Žižkova byla tímto smělým plánem komunistických soudruhů stavebně znehodnocena.

Zatímco Žižkov se nám může zdát poněkud stísněný, Vinohrady jsou oproti němu velkoryse pojatá čtvrť s náměstíčky, několika parky a mnoha významnými veřejnými budovami. Nachází se zde Havlíčkovy a Riegrovy sady, Vinohradské divadlo, nemocnice a samozřejmě množství sakrálních památek.

Mimo jiné také kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad, který tvoří charakteristickou dominantu nejen náměstí. Tím, jak se vinohradská čtvrť rozrůstala, bylo třeba řešit i duchovní péči o obyvatelstvo. Již v roce 1893 vznikl kostel sv. Ludmily na náměstí Míru, ale brzy ani jeho kapacita nebyla adekvátní pro množství věřících.

Roku 1908 jim tedy město darovalo pozemek pro stavbu nového chrámu. Pro různé protesty a peripetie byla architektonická soutěž na kostel vypsána až v roce 1919. Zúčastnilo se jí mnoho umělců, ale porota s žádným návrhem nebyla dostatečně spokojena. Nakonec je k vypracování projektu přizván slovinský architekt Josip Plečnik, který už několik sakrálních staveb realizoval v zahraničí. Vždy se jednalo o jedinečné solitéry, které podtrhovaly specifickou atmosféru daného místa.

Postupně Plečnik vypracoval několik návrhů, schválen byl až jeho třetí projekt. Stavbě byl už od počátku natolik oddaný, že pracoval bez nároku na honorář. Dílo bylo provedeno v letech 1928−32. Základem je režné zdivo, ve kterém tvoří detaily prvky ze světlých kamenných bloků a světlé jsou i vrchní části stavby, které ji tektonicky odhmotňují a dodávají na dynamičnosti. Interiér vznikal z velké části až po vysvěcení a je rovněž převážně z pera architekta. Zajímavostí kostela jsou obrovské funkční hodiny ve věži, největší v České republice.

Od kostela směrem doleva se dostaneme Laubovou ulicí na Škroupovo náměstí. Náměstí má kulatý tvar a je obklopeno krásnými budovami ve stylu art deco. Náměstíčko se jmenuje podle autora české hymny až od roku 1947, od vzniku v roce 1910 se nazývalo Smetanovo, za protektorátu na několik let Sukovo.


Do novodobé historie se zapsalo v roce 1988 tím, že zde tehdejší režim dovolil první shromáždění občanů od nástupu normalizace. Byla to ovšem jen přetvářka pro zahraniční pozorovatele u příležitosti návštěvy francouzského prezidenta Francoise Mitteranda. Tehdy zde vystoupilo mnoho osobností z řad disidentů, jako Václav Havel, Petr Placák či Marta Kubišová, která zde zazpívala národní hymnu. Rudé právo se akce chytlo hned ten večer a její průběh označilo za přehlídku demagogie a útoků proti stávajícímu režimu.

Zde také můžeme udělat zastávku v proslulém žižkovském hostinci U Sadu (nebo U Sudu… já nikdy nevím), který byl založen již roku 1929 a funguje dodnes. Pokud byste rádi něco honosnějšího, nabízí se restaurace Oblaca hned na další zastávce. Míříme totiž k Žižkovské věži. Ta stojí obklopena Mahlerovými sady a v jejím stínu se krční dnes již jen pozůstatek bývalého židovského hřbitova.



Ten zde byl založen již roku 1680 po morové nákaze, která se jako smršť prohnala Prahou, a tedy i židovským městem, a zanechala za sebou zmar a spoušť. Hřbitov fungoval do roku 1890, kdy bylo z hygienických důvodů zakázáno pohřbívání v centrálních částech měst. Od té doby chátral a pustl. Po druhé světové válce byl v tak žalostném stavu, že část byla zasypána a na jejím místě byl vytvořen dnešní park.

V jeho areálu nyní nalezneme dominantu Prahy – Žižkovský vysílač. Architektem projektu je Václav Aulický, který na věž vypracoval nespočet různých návrhů. Stavba byla započala v roce 1985 a hned od počátku ji provázely masivní protesty a spory. I proto se výstavba tohoto monumentu tak protáhla. Uvedena do provozu byla až v roce 1991. Se svými 216 metry se stala nejvyšší stavbou svého druhu v tehdejší ČSFR. Kromě své výšky se pyšní ještě několika nej. Jako jediná budova v Praze nabízí 360 stupňový rozhled po metropoli. V 93 metrech nad zemí můžete navštívit patro tzv. Observatoře. To tvoří tři kabiny, z nichž každá je stylově trochu jinak koncipována a nabízí jiný výhled. V 66 metrech se nachází již zmíněná restaurace Oblaca. Sice jsme stále na Žižkově, ale vzhledem k okolnostem tu žádnou „lidovku“ nečekejte.

Od roku 2000 lezou po tubusech vysílače také obrovská miminka od výtvarníka Davida Černého. Původně zde měla být pouze dočasně, ale pro velký ohlas byla nakonec na budově ponechána.

Když se z výšin Žižkovské věže sneseme zpět do hloubi čtvrti a vydáme se Fibichovou ulicí, nalezneme unikátní budovu. Tvoří dva uliční rohy (s Křížkovského a Kubelíkovou) zdůrazněné věžemi, pochází z dvacátých let, postavil ji Bohumír Kozák a její architektura nese prvky art deco. Pozoruhodná je i ze sochařského hlediska. Vchody jsou zdobeny jednak alegorickými figurami, jednak barokizujícími, strnule shlížejícími putti, jednak štukami v hlavních klenácích s motivy telefonu a elektrického vedení. Výzdoba má svůj význam. Prozrazuje nám, že se zde nacházela telefonní ústředna. Ta sdružovala více než sto dvacet meziměstských i mezinárodních vedení. (Co znamenají oni putti, je však otázkou…)


Jen o kousek dál, na pomezí ulic Kubelíkova a Víta Nejedlého, se nachází proslulý pražský klub Akropolis. Stavba pochází z roku 1927 a původně disponovala divadelním sálem a kavárnou. Krátce tu sídlil divadelní soubor Komedie. Na něj navazuje od roku 1939 soubor Velké operety. Pak už bohužel přichází druhá světová válka, kdy se tu občas promítalo, což s jejím koncem pomíjí. Po roce 1948 tu byla jídelna a sklady, jinak ale objekt chátral až do roku 1991, kdy získal nového vlastníka. Až ten mu opět vdechl život. Ke spolupráci na interiérech byl přizván výtvarník František Skála, jenž vnitřní prostory zútulnil a vytvořil zde specifickou atmosféru.

Na rohu Křížkovského a Slavíkovy nalezneme Švehlovu kolej, kterou navrhl Jan Chládek. Tato krásná budova je vrcholným představitelem pražského art deca, které rezonuje i v interiérech. V suterénu koleje se již od první republiky hrála divadelní představení, tato tradice byla za minulého režimu přerušena a sál sloužil mimo jiné jako sklady nebo tělocvična. V posledních letech se sem však kultura vrací, a tak můžete ve Švehlovce opět divadelní představení zhlédnout.


Když vyjdeme od kolejí, míříme už neomylně vstříc zeleni Riegrových sadů. Projdeme ulicí Na Švihance, kde na nás dýchne romantika secesních a historizujících domů. Mimo jiné tu najdeme díla architektů Ladislava Čapla či rohový dům Aloise Zimy, na jehož fasádě spatříme sochu Huberta s jelenem a další groteskní a symbolické výjevy.

Když uděláme krátkou odbočku do Chopinovi ulice, přesvědčíme se o kvalitách modernistické architektury Jana Kotěry, která zůstává nadčasová i po více než sto letech. Jedná se o Laichterův dům s číslem 4. Bydlel v něm Jan Laichter, který v přízemí vedl své proslulé nakladatelství. Nyní, s ohledem na tradici domu, zde sídlí nakladatelství Paseka. Možná vás zaujmou i dva krásně zdobené domy po levé straně objektu. Jedná se o dílo Bohumila Waiganta, Kotěrova žáka.

A teď už k samotným Riegrovým sadům. Mnoho Pražanů by si ani nedokázalo představit léto bez posezení na dece či v přilehlých restauracích v tzv. „Riegráčích“, jak se jim často zkráceně říká. O tuto naši oblíbenou (nejen) letní kratochvíli se zasloužili radní vinohradské obce, kteří se počátkem 20. století rozhodli vybudovat místo poklidu a oddechu pro své obyvatele. Sady vznikají na místě bývalých viničních usedlostí, které byly rozparcelovány pro výstavbu a zbytek byl darován právě vinohradské obci. (Namátkou zde stály Kanálka, Švihanka, Pštrosska, Vozová či Kuchynka.) Na někdejší podobu místa dnes odkazuje dochovaná zahradní brána ve spodní části komplexu pocházející ze 40. let 19. století.

Kromě ní nalezneme v sadech spoustu dalších zajímavostí. Ve třicátých letech tu byla zřízena restaurace, které se dle jejího provozovatele říkalo Šretrovka. Již od devatenáctého století v parku stála drobná rozhledna, z jejíž vyhlídkové terasy se Pražané mohli kochat krajinou. Pod názvem Mlíkárna ji zde můžeme spatřit i dodnes. Pro vzrostlé stromy z ní není zrovna ideální výhled, nicméně v jejích útrobách nalezneme občerstvení. Mléko tu ale nečekejte, to byste se museli vrátit do 20. let minulého století, kdy zde bylo servírováno zejména dámám na vycházce a jejich ratolestem. Od roku 2009 v rozhledně sídlí restaurace, kde se můžete občerstvit zlatavým mokem a drobnými hospodskými specialitami.



Kromě restauračních zařízení se zde nachází ještě obelisk opředený pověstí a také socha F. L. Riegra, dle kterého sady nesou název. Perličkou na závěr je rozsáhlá stavba ve vrchní části parku – funkcionalistická sokolovna ze třicátých let. Realizovalo ji duo František Marek a Zbyněk Jirsák. Záměr na stavbu se sice objevil již v roce 1929 mezi příznivci vinohradského Sokola, ale provázela jej rozsáhlá jednání mezi obcí a Státní regulační komisí, takže stavba byla započata až v roce 1938. Za druhé světové války sokolovnu zabrali Němci, kteří zde měli nejen tělocvičné středisko, ale také lazaret. Po válce se budova ještě dokončuje a roku 1949 byl objekt svěřen do správy různým tělovýchovným jednotám, protože samotný Sokol byl oficiálně zrušen. Na budově je znát, že stavba neprobíhala souvisle, mezi typicky funkcionalistickými prvky najdeme již rezonance architektury nadcházející epochy.


Jak je vidět, pomezí obou sledovaných čtvrtí v sobě ukrývá mnoho architektonických solitérů, za kterými se stojí za to vypravit. A pokud ještě nemáte zcela jasno, můžete si vyzkoušet, jak se budete cítit na území Žižkova, posoudit, zda byly Vinohrady opravdu luxusní čtvrť, či prověřit, jak je to s těmi všemi hospodskými povídačkami…

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Příspěvek má 10 komentářů

  1. Jana
    Jana
    | |

    Dobrý den, bude v blízké době zařazena tato procházka do programu? Ráda bych vstupenky na ni darovala k narozeninám..

    1. pn
      pn
      | |

      Dobrý den, ano bude, plánujeme ji přibližně na konec června, sledujte prosím náš program, kde ji brzy uvidíte vypsanou.

  2. Přemysl Havlík
    Přemysl Havlík
    | |

    Název tohoto Plečnikova kostela se oficiálně píše s velkými písmeny – tedy kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. PH

  3. Vít Alt
    Vít Alt
    | |

    Ač rodilý Žižkovák,chodil jsem do Rygráku (opravdu jsme tak Riegrovým sadům říkali v ´60-´70 letech) jezdit na koloběžce.To byl pane fofr z kopce dolů – těch prošoupanejch bot. Na kolečkové brusle (2×2 – inline ještě nebyly) byl lepší Jiřák.Tak jsme pendlovali s bráškou Milanem přes hranici Žižkov – Vinohrady skoro denně…

  4. Jirka
    Jirka
    | |

    můžeme doplnit, že vinohradská sokolovna je největší areál sokola (včetně atletického oválu..) na světě!

  5. Vlasta
    Vlasta
    | |

    Hostinec se jmenuje U sadu. Kdysi jsem tam hrala platynka. Na koleji bydleli v dobe mych studii panove a sal v podzemi nebyl telocvicna, ale kulturni sal, kde se promitaly filmy a konaly koncerty treba Katapult. v sedmdesatych letech.

  6. Tajtrliková
    Tajtrliková
    | |

    Nevim,který mladý kreativec vymyslel „Rígráče“. Odjakziva dycinky Rygrák,vašnosti.

    1. Oscar Gottlieb
      Oscar Gottlieb
      | |

      No zajisté ! Nikdy se jim jinak neříkalo,což mohu svými 74 lety orazítkovat.

Zanechte svůj komentář

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášeni. Přihlásit »