Loretánská ulice vede z Pohořelce přímo na Hradčanské náměstí a k hlavnímu vstupu do Pražského hradu. Vždycky to tady byla prestižní adresa, bydleli tu významné osobnosti české politiky a kultury a proběhly tu důležité dějinné události. O tom všem si budeme při vycházce za hradčanskými osobnostmi povídat. Cestou si upřesníme, který palác je který, a po kom se nazývá. Potkáme jich celkem 11.
Setkáme se u sochy druhého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše na Loretánském náměstí, který kupodivu nehledí ani na Ministerstvo zahraničních věcí ani směrem k Pražskému hradu, ale na zdánlivě docela obyčejný dům, který se nazývá U Drahomířina sloupu. Povíme si, proč je socha otočena zrovna tímto směrem. A taky se dovíme, kdo byla Drahomíra a proč tady stával její sloup.
Černínský palác je nejmonumentálnějším palácem v Praze, ve kterém je vše počínaje měřítkem tak mocně nadsazeno, že to nemá v Praze obdoby. Jméno nese po stavebníkovi, kterým byl Humprecht Jan hrabě Čerrnín z Chudenic, jeden z nejbohatších českých šlechticů. Ke stavbě paláce přizval ty nejlepší umělce své doby. A historii má palác opravdu bohatou. Kromě funkce sídla šlechtického rodu zde byl později lazaret, bydlela tu chudina, byla tady první obrazárna a taky vojsko. Samozřejmě zmíníme si i záhadnou smrt Jana Masaryka v r. 1948.
Vydáme se dále Loretánskou ulicí a všimneme si drobné kapličky sv. Barbory v ohradní zdi po levé ruce, kterou obvykle turisté míjí bez povšimnutí. Architektonicky ji ztvárnil vynikající barokní architekt František Maxmilián Kaňka a neméně významný malíř Václav Vavřinec Reiner v ní vymaloval příběh loupeživých rytířů bratří Chlévců, kteří za své činy byli krutě ztrestáni. Byli odsouzeni k smrti ukrutným způsobem – po uhersku. Víte, jak to bylo? A dokonce se nám z popravy zachoval zápis v kronice. Tak vám ho přečtu.
Naproti kapličce je Vrbnovský palác, který dnes souží Hudební konzervatoři pro zrakově postiženou mládež. Škola nese jméno protagonisty Osvobozeného divadla Jaroslava Ježka, který se tu po šest let vzdělával. A jak mu to ve škole šlo? Jaké měl výsledky?
Nejenom paláce nám zde vyprávějí svou historii, ale také dům č. 179. Na fasádě jsou umístěny dvě pamětní desky se jmény významných žen, které zde bydlely. Tou první byla Alice Masaryková, dcera prezidenta TGM. Tou druhou pak snoubenka Jana Masaryka Marcia Davenportová. Jaké byly osudy těchto žen? A kdo na této prestižní adrese bydlel po komunistickém převratu?
Levou stranu ulice zaujímá rozsáhlý objekt Trauttmannsdorfského paláce, dnes patřícího Ministerstvu zahraničních věcí. Ve středověku zde bývalo až 7 domů, ale všechny byly zničeny při velikém požáru Malé Strany a Hradčan v r. 1541. Na spáleništi vybudovali několik domů Trčkové z Lípy, ale v konci třicetileté války jim císař majetek zabavil a předal Trauttmannsdorfům. Ti zde vybudovali rozsáhlý šlechtický komplex se salou terrenou a kaplí. V 19. století zde byla zřízena donucovací pracovna a po vzniku Československa se sem nastěhovali nemajetní studenti. Víte, kdo tu trávil studentská léta? A jak zněla studentská hymna?
Hrzánský palác byl pojmenován po starém vladyckém rodu Hrzánů z Harasova a dnes slouží potřebám vlády ČR. Původně na tomto místě stával dům, který patřil Petru Parléřovi. Jako hlavní architekt katedrály sv. Víta to měl odtud do práce jen, coby kamenem dohodil. Jeden rok tady také bydlel T.G.Masaryk s manželkou a to v době, kdy ještě nebyl prezidentem. V jeho bytě byl pak zřízen malířský ateliér. Víte, kdo tu maloval?
Vrcholně barokní Martinický palác si postavili Jiří Adam a Maxmilián Valentin Martinicové jako své startovací samostatné bydlení. Pravda, trochu víc se rozmáchli, takže stavbu dokončil až syn Jiří Adam Ignác v r. 1704. Palác sloužil jako hlavní sídlo Martiniců až do vymření rodu. V 19. století byl palác prodán vojenskému eráru pro zřízení špitálu. Určitě si všichni vzpomenete, jak právě tady trpělivě snášel krystýry dobrý voják Švejk. A sem mu baronka von Botzenheim přinesla ty skvělé dobroty, ze kterých doktora Grünsteina mohl trefit šlak.
Zatlačená v koutku se krčí Hradčanská radnice s psaníčkovou sgrafitovou fasádou. Ano, i Hradčany měly svou radnici a na ní hned vedle vstupu obligátní etalon, tedy pražský loket. To aby si lidé mohli přeměřit, jestli jim obchodník na trhu prodal dobrou míru plátna. Na této prestižní adrese bydlel jeden herec – národní umělec, držitel mnoha řádů, ale také udavač a spolupracovník STB. Víte, kdo?
Na Hradčanském náměstí se zastavíme u dalšího Martinického paláce se sgrafitovou fasádou. Povíme si, jaké rodinné vazby byly mezi jednotlivými členy Martiniců, jak vypadaly šlechtické prostory, než je zničila necitlivá přestavba na nájemní byty, ale i to, který úspěšný TV seriál se zde natáčel.
Zajímavou historii má i další renesanční stavba na náměstí a to je Schwarzenberský palác. Nechali ho vystavět Lobkowizcové – Jiří Popel byl nejvyšším hofmistrem Českého království a byl náležitě sebevědomý. Když na zemském sněmu zpochybnil rozhodnutí Rudolfa II. o daňových požadavcích, brzy poznal, že „všechna sláva je jen polní tráva“. Císař Rudolf ho nařknul z urážky majestátu a uvrhnul do vězení. Víte, do kterého? Upřesníme si, jak se palác dostal do držení Schwarzenbergů a pak do rukou českého státu.
Arcibiskupský palác je dodnes sídlem pražského arcibiskupa. Jen to byl původně v 16. století mnohem menší domek. Ferdinand I. ho zakoupil a daroval ho arcibiskupství, které se po delší době přestěhovalo z Malé Strany zpět k sídlu českého krále. I tady se natáčel jeden velice krásný, několika Oskary ozobený film. Víte který?
Když se v samém závěru 17. století rozhodl Václav Vojtěch ze Šternberka v Praze postavit své šlechtické sídlo, byly již všechny parcely kolem Hradčanského náměstí zastavěny. A tak musel svůj Šternberský palác vystavět za Arcibiskupským palácem, takže zůstává skryt a musíme se k němu dostat úzkou uličkou po levé straně sídla arcibiskupa. Ze svého hradčanského paláce se mohl Václav Vojtěch kochat pohledem na svou malou letní vilku, kterou si nechal pro povyražení své i dvorské společnosti postavit za řekou – Trojský zámek. Šternberský palác je dnes sídlem Národní galerie. Ale nebylo tomu tak vždy. Například od r. 1871 se nad vchodem skvěl nápis „Ústav pro idioty“. No, doba byla tehdy krutá k handicapovaným lidem.
Před hlavní bránou Pražského hradu se rozloučíme pohledem na malostranské střechy a naši matičku Prahu.
Autor: Dana Kratochvílová