Čtvrť v lůně skal, kde se zastavil čas
V Prokopském údolí se choulí snad nejvíce zachovalá pražská „vesnice“ Hlubočepy, vklíněná přímo do skalních stěn. Prostředkem vsi protéká klikatící se Dalejský potok a dotváří její malebnou atmosféru. Nad Hlubočepy prochází železniční trať pražského Semmeringu (pojmenovaná podle první horské železniční tratě na světě přes průsmyk Semmering v Rakousku). Trať pražského Semmeringu kříží trať vedoucí Prokopským údolím na dvou starých kamenných viaduktech, které jsou chráněny jako vynikající technická památka. Trať má délku necelých 20 km a překonává výškový rozdíl 160 m. Byla uvedena do provozu jako Buštěhradská dráha v roce 1872 a z části nahrazovala tehdejší koňku, která již přestávala dostačovat pro přepravu uhlí a dříví z lánských lesů do Prahy.
Obec Hlubočepy je ves velice starobylá neboť první zmínka o ní je již z roku 1257, což je mimochodem stejný letopočet, kdy český král Přemysl Otakar II. založil dnešní Malou Stranu (tehdy Nové Město). Název Hlubočepy je prý odvozen ze skutečnosti, že se zde musela čerpat voda z veliké hloubky (zřejmě pitná, protože jinak je zde vody díky potoku a jezírku nadbytek). Hlubočepy zůstavaly dlouho jen malou vsí nedaleko Prahy. Situace se změnila až v 19. století, když zde začaly vznikat továrničky a vápencové lomy, jimž padla za oběť i slavná Prokopská jeskyně, která byla vlastně odtěžena. Takže ves se začala rozrůstat. Problém však byl, že poměrně velký počet obyvatel bydlel v málo domech a domy tak byly přecpány. V Hlubočepích v roce 1890 bydlelo v pouhých 162 domech přes 3000 obyvatel a poměr se ještě zhoršil v roce 1910, když přibylo jen 18 domů, ale přes další tisíc obyvatel. V roce 1922 byly Hlubočepy jako část Prahy XVI. (patřily pod Smíchov) připojeny k Velké Praze. Bytové poměry se potom začaly zlepšovat. Přibývaly i nové vilky ve stráni.
Dnes jsou Hlubočepy místem, které má stále stejný vzhled jako před sto lety a kde by se klidně mohly natáčet příběhy ze seriálu „Hříšní lidé Města pražského“ (mimochodem jeden díl se zde v jedné malé fabričce i odehrával). Obec je navíc obklopena divokou, rozervanou krajinou se skalisky jakoby vystřiženou z filmů o divokém západu. Stařičké jednopatrové předměstské domky se tísní kolem malého náměstíčka se železničním přejezdem a okrajové uličky vybíhají přímo až do skalních útesů. Na náměstíčku a v přilehlých uličkách jsou hospůdky, koloniály a cukrárny. Prostě jako bychom si z Prahy vyjeli někam na prázdniny v čase i prostoru – třeba i ze Smíchovského nádraží vlakem!
Prokopské jezírko vzniklo sice relativně nedávno, ale jak už to tak bývá, nikdo neví přesně kdy. Podle některých zdrojů v roce 1905, podle jiných až v roce 1912, všichni ale potvrzují, že se to stalo náhle a nečekaně. Při lámání kamene vytryskl silný proud vody a dělníci měli co dělat, aby v nastálém zmatku stačili utéct a dokonce na místě nechali i lopaty a veškeré nářadí. V roce 1916 byla snaha vodu odčerpat marná. Zahaleno tajemstvím však není pouze datum vzniku jezírka, ale i jeho hloubka. Vždy se mělo za to, a bylo to tak také všude uváděno, že jezírko je hluboké 10 metrů a více, asi proto, že to byla značná hloubka, která dělala dojem, a přitom i krásně kulatá číslice. Když však jezírko prozkoumávali v roce 2007 potápěči, tak nemohli nalézt hloubku větší než 3,5 metru. Co je však jisté, a alespoň v čem se všichni dokáží shodnout, je délka jezírka 107 metrů a šířka 26 metrů. Zajímavé je, že se nepodařilo najít žádný odtok a ani přítok do jezírka – voda se tedy do něj dostává pouze průsakem podzemních vod.
Úžasné povídání a fotky ze starých Hlubočep. Zdravím Jiřinku Moringlovou, roz. Menšíkovou, která byla mojí spolužačkou ve škole Na Zlíchově a myslím, že i poté ve škole v Hlubočepích a Pod Žvahovem. V domě kde bydlela v podkroví se sestrou a rodiči byla hospoda U Prokopů, kam jsem chodil tátovi pro pivo do džbánku. V domě byl i krám s potravinami kde prodávali manželé Svobodovi a měli tam všechno.Dodnes na atmosféru toho krámu vzpomínám. Bydleli jsme na náměstíčku na konci Žvahovské ulice ve vile pí. Runkasové. V zimě tam bylo i moc príma sáňkování. Z náměstíčka od Datlů z kopce na Zlíchov. Kolikrát se nám podařilo projet i tunýlkem na Zlíchově až na koleje tramvaje.
Je potřeba zdůraznit dvě věci: zaprvé, tahle lokalita je bohužel terčem zájmu mnoha developerů, kteří úspěšně mení ráz Hlubočep ke svým komerčním zájmům (info třeba zde: https://www.facebook.com/Prokopsk%C3%A9-a-Dalejsk%C3%A9-%C3%BAdol%C3%AD-285257281524474/ nebo http://praha5.zeleni.cz/bagry-v-prokopskem-udoli/) . A za druhé, atmosféru Hlubočep dotváří také mimořádně svérázná putika Jedová chýše, mnou a mými přáteli označovaná jako U vyschlý ryby. Až uvnitř zjistíte důvod…
Do Starých Hlubočep jsem se nachomýtla na stará kolena. Atmosféra, co slovy nejde popsat. Chystá se zde na svět mé vnouče, úlnější místo si vybrat nemohlo. Pod skálou, jak se na Hlubočepy patří.
Jo, a škoda té staré fabriky co byla u starého Hlubočepského nádaraží (zastávku ČD teď přemístili). To bylo teprve atmo!
Můj děda z Jinonic se do toho jezírka chodíval koupat. Jako mlaďoši prý skákali šipky z té skály přes ten převis..
Kolonial ne,cukrarna!!Ale jinak moc pěkný.
Nádhera, miluji to tu. Děkuji za tento článek.
Jsem rád, že se Vám článek líbil.
V Prokopském údolí se natáčely i detektivky,např. jedna povídka filmu Aféry mé ženy s Jiřím Valou, v údolí pod skálou Vysoká zase filmová adaptace opery Dalibor, na Dívčích Hradech Spanilá jízda a mnoho dalších záběrů z této oblasti je v různých filmech. Jezírko a skály kolem se prý podobají norskému fjordu.
Taky jsem se tam narodila a moji rodiče dodnes bydlí v Hlubočepích . Miluji to tam , Jezirko, jeskyně, klouzačka z kamene, kterou dnes když vidím tak je mi špatně a necháopu že jsme to přežili, Lesy plné rozbořenin , Krásné dětství .
Také vzpomínám na krásné dětství v tomto místě, tatínek vyrostl v Hlubočepích, já jsem se narodila a žila na Žvahově, tam, kde bývala restaurace U Prokopů. Ještě i moje obě děti se narodily tam, než jsme přesídlili na Vinohrady, ale i potom jsme tam jezdili za babičkou a dědečkem, dnes už jen na výlety a popovídat s bývalými sousedy, či spíše s jejich dětmi a vnoučaty :). Vždycky jsme říkali, že jsme vyrostli na dně moře, očas jsme objevili kamenné otisky trilobitů při našich výpravách do skal a chodívali se na něj dívat, než nám ho nějaký geolog kladívkem vyklepl a odnesl … Dalejský potok jsme měli prochozený hodně daleko po i proti proudu, a vůbec nám nevadilo, že byl plný splašků … příroda nádherná dodnes, vycházky krásné. Zdravím všechny a hlavně pamětníky 🙂 zážitků v místním kině Hlubočepy a hlavně pak při cestách domů „zadem“, tedy uličkou pod útesy a kolem Hlubočepského hřbitova na Žvahov :)…
Malebné místo,jak píšete,ale už není,co bývalo.Developeři se zmocnili každého volného pozemku a většinu už zastavěli.Další ještě zastavovat hodlají-i přes protesty různých občanských sdružení.Vím,o čem mluvím,narodila jsem se tady a průběžně žiju už šedesát let a starou zástavbu,jak popisujete výše,dnes lemují více či méně rozlehlá sídliště…….Snad nezastaví alespoň „Prokopák“…….
Bohužel, už jsou na jeho hranici …
Miluju Hlubočepy. Vyrostla jsem tam na na blogu se k nim stále vracím. Díky tomu jsem našla i tenhle krásný článek. Jelikož žiji již x let v Itálii, jsem ráda za každou fotografii z mé vesničky – i když to už tenkrát byla Praha 🙂 Jo a ten kolonial, tam bývala cukrárna. Píši o tom v blogu Hlubočepy-Dvojka. Ještě jednou díky. Kája Šimonovská
Miluju Hlubočepy. Vyrostla jsem tam na na blogu se k nim stále vracím. Díky tomu jsem našla i tenhle krásný článek. Jelikož žiji již x let v Itálii, jsem ráda za každou fotografii z mé vesničky – i když to už tenkrát byla Praha 🙂 Jo a ten kolonial, tam bývala cukrárna. Píši o tom v blogu Hlubočepy-Dvojka. Ještě jednou díky. Kája
Škoda, že teď zničí údolí stavbou vil 🙁
krásné fotky a povídání, jako holka jsem tam bydlela, moc pěkné místo.Dneska se rozrostlo o sídliště Barrandov a lidé objevili i Prokopák.
Jsem moc rád, že se Vám článek líbil.
Krásná vesnice a neznáte tam náhodou paní Pasekovou, nebo jejího syna Mich. Faltu.Hledám ji díky.Nav.
Bohužel neznám.
U Prokopského jezírka se snad natáčela scéna z Pelíšků… „Muž s koženou brašnou“
Ano. Přesně. 🙂