Menu

Terasy Barrandov – areál nostalgických vzpomínek

13
Terasy Barrandov - areál nostalgických vzpomínek

Když podnikatel Václav Havel v roce 1924 navštívil Spojené státy, tak ho v San Franciscu uchvátil vyhlídkový restaurant na útesu nad Tichým oceánem zvaný „Cliff House“. Nechal se inspirovat a po návratu do Prahy proto pověřil architekta Maxe Urbana vyprojektováním podobné restaurace.

Protože jsme moře neměli, byl k tomuto účelu vybrán skalnatý ostroh na Barrandově, omývaný stříbropěnnými vlnami Vltavy, zato vzhledem k hladině mnohem výše položený. To mělo i další výhodu, výletníci na parnících nemohli nový zábavní podnik přehlédnout a zezdola působil velmi lákavě. Zářivě bílý objekt s rozhlednou byl postaven vpravdě americkou rychlostí, už po šesti měsících výstavby byl v září 1929 slavnostně otevřen.

Otevření teras pod sloganem „Za Prahou a přece v Praze“ předčilo všechna očekávání – první den sem prý přišlo na 50.000 návštěvníků. Kam se ale všichni na úzký ostroh vešli, to si opravdu nedovedu představit…Atraktivita místa udržovala po celou dobu první republiky vysokou návštěvnost – v neděli v letní sezóně se tu podávalo až 3.000 obědů, což na to, že právě probíhala velká hospodářská krize, byl skoro zázrak.

Původně zamýšlený lidový podnik se stal dostaveníčkem pražské smetánky a filmových hvězd z blízkých filmových ateliérů. Domlouvali se tu i důležité obchody a probíhala zákulisní politická jednání. Mezi časté návštěvníky patřil Oldřich Nový, Vlasta Burian, Svatopluk Beneš nebo Adina Mandlová. Celý projekt rovněž několikrát posloužil jako exteriér pro filmy a natočila se zda například slavná Burianova scéna z filmu Tři vejce do skla. Jak to na Terasách v dobách jejich největší slávy žilo, můžete vidět i ve filmu Vladislava Vančury „Před Maturitou“. Hrdinové filmu tu v jedné chvíli vysedávají na Terasách, jezdí na loďkách a koupou se v bazénu.

Architekt Max Urban dostal náročný úkol – vybudovat restaurační komplex, který v sezonních a víkendových špičkách pojme až 3.000 osob, ale zároveň bude v provozu nepřetržitě po celý rok. To znamená, že většinu období bude využita jen malá část kapacity. Urban se zhostil zadaného úkolu výtečně – rozčlenil celý areál nejen půdorysně, ale i vertikálně.

Byl navržen celek kavárenských teras, podkovovitě a kaskádovitě rozložených nad skalnatou prohlubní, na jejímž dně bylo koupaliště s bazénem, trávníky ke slunění a pavilón šaten (podle architekta Václava Kolátora). Vyvrcholením celé stavby byla budova kavárny a restaurace se sálovým prostorem, po obvodu plně proskleným, doplněným klubovnami a několika salóny ve vyhlídkové věži. Vyhlídková věž byla 15 metrů vysoká a na úzkém schodišti docházelo pak při frekventovaném pohybu číšníků nahoru a dolů k častým srážkám, což místní kolorit ještě zpestřovalo.

S areálem bazénu byla restaurace spojena nejen schodištěm vinoucím se po skalních stěnách Barrandieru ale i lanovkou, kterou se dopravovalo jídlo a a nápoje. K výstavbě plánovaného výtahu už bohužel kvůli válce nedošlo.

Terasy dokonale využívaly členitý terén, byly osvětlovány speciálním majákem a vyzdobeny červenožlutými vlaječkami Barrandovských teras. Na protilehlé straně restaurační budovy byla postavena letní kuchyně s atmosférou přímořských rybáren.

Areál restaurace byl vybaven kvalitním funkcionalistickým nábytkem podle návrhu architekty Hany Kučerové – Záveské. Největším problémem se stalo zimní uskladnění 500 zahradních stolů a 3.000 zahradních židlí. Proto byla navržena novinka – kovový skládací nábytek, což se nakonec tak osvědčilo, že ho začala firma Gottwald v Brandýse nad Orlicí vyrábět i pro další zahradní restaurace.

V roce 1937 architekt Vladimír Grégr terasy upravil v romantizujícím duchu a přistavěl dřevěný noční podnik Trilobit bar. Orchestr R. A. Dvorského potom hrál do sedmé večer na terasách a po té se přemisťoval do Trilobit baru, kam se za ním přesunovali i nejvytrvalejší (ale i nejmovitější) hosté, kteří tu mohli tančit charleston, foxtrot, slow-fox a swing. Mnozí se bavili až do rána a zůstávali na snídani.

Terasy tak byly vlastně otevřeny non- stop a to 365 dnů v roce. Mimo sezónu samozřejmě pouze v uzavřených prostorách Francouzské restaurace a Trilobit-baru. Tento u nás ojedinělý zábavní a rekreační soubor ocenil v roce 1938 ve své knize „Viděl jsem ukřižování“ anglický novinář Sydney Morrell slovy: „…Češi pod širým nebem postavili nejkrásnější restauraci v Evropě s bazénem v bývalém lomu“.

Restaurační areál byl přístupný jednak pro automobily speciálně vybudovanou silnicí zaříznutou ve skalních serpentinách a ukončenou rozsáhlým parkovištěm, a jednak novou stezkou pro pěší od konečné tramvaje v Hlubočepích. Je zajímavé, že tramvajová trať byla do Hlubočep prodloužena v roce 1927 – tj. v roce vypracování projektu barrandovských teras. To dokládá i památník dokončení 100 km tratí elektrických drah kousek od konečné. Od paláce Lucerna sem od dopoledne až do půlnoci jezdily levné autobusy provozované firmou Havel.

Šťastné období Teras se poprvé zachmuřilo v roce 1939 při obsazení českých zemí německou armádou. Nacisté sice nechali jako první věc postavit na Terasy přímou železnici, která sem dovážela hosty de facto bez zastávky, ale nepříjemně se změnilo osazenstvo restaurace. Areál pak navštěvovali už jen nacističtí pohlaváři, vojáci okupační armády a jejich české milenky. Barrandovské terasy se nacházejí ve výšce 302 metrů, když k tomu ještě připočteme 15 metrů rozhledny, vzniknul zde významný strategický bod, což využil Wehrmacht pro zřízení pozorovatelny a lokalizaci protiletecké obrany.

Po válce se sláva Teras ještě na krátký čas vrátila, ale v roce 1948 byly znárodněny s tím, že budou přeměněny z místa dekadentní buržoázní zábavy na rekreační centrum pro pracující lid. Místo lidu tady ale byli k vidění spíš komunističtí potentáti a jejich hosté z bratrských socialistických zemí. Do Teras se ale neinvestovalo, a tak postupně začaly upadat. V roce 1982 byl uzavřen kdysi slavný Trilobit bar. Situaci nezachránilo ani prohlášení celého areálu restaurace i bazénu se skokanskou věží za kulturní památku v roce 1988.

Velké změny a i očekávání nastaly pro Terasy po Sametové revoluci, když byl slavný podnik v restituci navrácen bratřím Ivanu a Václavu Havlovým. Oba své podíly převedli na své manželky a manželka Václava Havla Dagmar potom odkoupila podíl od své švagrové, která si ponechala bývalý plavecký bazén. V roce 1993 tu byla vyhlášena památková zóna, ale už v roce 1994 se zavírá Francouzská restaurace a v roce 1997 potom celý areál. Od té doby se o Terasy nikdo nestará a jejich novými hosty se stávají vandalové a bezdomovci, kteří celý areál zdemolovali a rozkradli včetně původního nábytku.

Prostor Trilobit baru osídlila skupina bezdomovců, kterým se jej nakonec podařilo v roce 2001 podpálit a tím i dokonat dílo jeho zkázy. Jen ohořelá prkna dnes připomínají kdysi proslulý noční podnik se slavným orchestrem R.A. Dvorského.

Dagmar Havlová vkládá svůj majetek do společnosti Barrandovské terasy a.s., v nichž v roce 2003 prodává svůj většinový podíl nejmenovanému kupci. Počítá se prý s rekonstrukcí Teras a s přístavbou hotelu, který by měl vylepšit rentabilitu investice. Terasy se totiž nemohou vrátit do své prvorepublikové podoby, protože jsou obestavěny věncem dálnic a mimoúrovňových křižovatek, takže klidnému posezení by dnes zabraňoval neúměrný hluk.

Bohužel i přes uvažovanou rekonstrukci objekt stále více bezútěšně chátrá a hrozí jeho naprostý zánik.

Jestliže byly za první republiky Terasy symbolem podnikatelského úspěchu a zárukou toho, jak bude celý komplex na Barrandově včetně filmových ateliérů a vilové čtvrtě holywoodského typu na „kopci snů“ jednou vypadat – tak dnes jsou naopak o to více symbolem dokonalé zkázy a zmaru.

Kdysi vyhlášený restaurační areál připomíná scénu z hororového filmu, kdy ve větru vržou rozbitá a vylámaná okna a všude jsou pavučiny a zatlučená okna. Do budovy zatéká, zdivo je napadeno plísní.

Zato uvnitř budovy je veselo. Jak můžeme skrz okno vidět, svítí uvnitř vytrvale žárovka a pokud vezmete za kliku od přízemních dveří, tak někdo vevnitř nespokojeně zamručí.


Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 13 komentářů

  1. Petr Samko
    Petr Samko
    | |

    Teď se na tu zříceninu díváme a jsme smutní. Ano, bylo to hezké místo kde se scházeli hlavně bohatí. Proč ji neopraví Havlova rodina, které se vrátily majetky za stovky milionů.? Je to hraní na city lidí a zdá se, jako by někdo v pozadí chtěl aby do oprav stát vložil peníze…a pak je sežere nějaký pseudopodnikatel. Kdyby se jednalo o jiný objekt (a jiné osoby) o který se majitel nestará s péčí řádného hospodáře, tak by už dávno byl donucen jej odstranit na vlastní náklady. Hrozí tam nebezpečí úrazu. Tak by měla rodina Havla investovat do stržení nebo do oprav. Peněz dostali za restituce od státu dost – na rozdíl od jiných, kteří na něj čekají dodnes.

    Reply
  2. Milena Coufalová
    Milena Coufalová
    | |

    Škoda, přeškoda. Taková významná památka a vzpomínka na první republiku. V sobotu jsem to místo navštívila, dlouho jsem si to plánovala. Stála jsem před tou budovou s údivem, dýchalo tam na mě něco tajemného, vzdáleného. Bylo mi ale smutno a do pláče při vzpomínce na ty, kteří to tady s takovým nadšením budovali, dnes se jistě obracejí v hrobě. Stála jsem tam a vzpomínala, jaké to muselo být, když tu hrála hudba R.A.Dvorského a jak se tady tančilo. Jak sem jezdily hvězdy těch krásných prvorepublikových filmů. Chtěla bych to alespoň jednou zažít i když ty konce byly u většiny hvězd jak s příchodem Hitlera, tak s jeho odchodem a příchodem komunistů, velice smutné a těžké. Právě proto by měly být takové památky zachovávány a ceněny jak největší poklad. Je škoda, že si toho nevážíme. Je to naše historie, to co patří jenom nám, Čechům. Probuďme se už konečně!
    Milena

    Reply
  3. Sebaz
    Sebaz
    | |

    For 15 years i am following the decay of this beautiful place. It’s beautiful decay! This summer i went INTO the building and man.. it has such a grace, such a majestic style… It’s the scenery where communist leaders and their matresses had dinner and where they decided about secret operations. Tatraplan cars were standing in front of the building.

    Reply
  4. Jarda Cervenka
    Jarda Cervenka
    | |

    plaval jsem zavodne a vzpominam jak jsme vsichni nenavideli ten bazen _ nikdy slunicko, voda ledova. Ale trilobiti, orthocerasy a lilijce nad nim ve skale byly fascinujici, A skokani do vody tam meli jedinou 10timetrovou vez v Praze. Je neuveritelne videt jak betonova stavba se muze takto rozpadnout. Fosiilie ve skale jsou neporuseny 100 milionu let – ty se musi smat.

    Reply
  5. Iveta
    Iveta
    | |

    Smutne jak nechaji chatrat… Myslim, ze to misto melo svuj potencial a mohl by mit… kdysi jeste na zakladce me tam mamaradka vzala, to misto i v tomto stavu tak nejak dycha atmosferou prvorepublikove noblesy :)
    Verim, ze by se to dalo jiste nejak vyuzit s gracii, ano takovy vyhled uz nikdy nebude a takovy klid uz take ne ale na to jsou jiste Prazane a i turiste zvykly, doba se posunula … v motorismu a na hluk jsme zvykly…a existuji i jine moznosti… Asi takovy bazen by asi uz nesel, hned vedle kolejiste vlaku ale restauraci s terasou ci zahradkou urcite ano ;)
    Kdyby nekdo chtel slo by to!
    Ale dalsi otazka jestli by ten nekdo domazal alespon trochu zachovat noblesni styl a nechtel by tam treba vytvorit ,, ruzovou chobotnici,,…na jista mista to zkratka nepatri :)

    Reply
  6. Martin
    Martin
    | |

    Vážení, snad si majitelé nakradli z našeho celonárodního bohatství dost, aby tu hrůzu buď odklidili, nebo dali do pořádku. Myslím, že za to, co odkrojili z „koláče“ nás všech by mohli opravit veškeré památky v celé naší vlasti!!!! A nebo jenom hrabou a majetek by jsme jim mohli opravit za peníze, které sebereme seniorům, dětem, mladým rodinám nebo nezaměstnaným. Případně by se na opravách mohli podílet migranti a pak se tam ubytovat – to je také trend dnešní doby. Zdravý rozum odcestoval někam do Ameriky a tam jej vězní na nejstřeženějším místě – aby se nám nedej bože nevrátil do Čech!!!!!!!!!

    Reply
  7. Alena
    Alena
    | |

    Jen pro zajímavost – hosté dole u bazénu byli obsluhováni z restaurace! Po schodech vytesaných ve skále běhali číšníci s podnosy nápojů nahoru a dolů.

    Reply
  8. Dagmar G. Novotná
    Dagmar G. Novotná
    | |

    Já tedy byla v tom objektu v restauraci někdy v r.1991-2 (poprvé a naposled) na jakémsi křestu desky Petra Muka.
    Už tenkrát to vypadalo jako „Potěmkinova vesnička“, prostě narychlo a nedbale povrchně a jen pro ten účel zprovozněné.
    Dlouho sem bydlela v té oblasti a vidět denně, jak ten objekt chátrá…smutná podívaná!
    Přála bych tomu místu lepší osud.

    Reply
  9. Bůchová Stanislava
    Bůchová Stanislava
    | |

    A má dcera Senta tam ještě měla svou svatební hostinu. Prý už poslední, nájemce tenkrát už končil. A ona má už 20.l. syna a 18.l. dceru.

    Reply
  10. Honda
    Honda
    | |

    Je to hrůza.Podnik,který mohl přitáhnout do Prahy další turisty,nechají někteří rádoby“úředníci naprosto zdevastovat.Ještě na tak krásném místě,jako je Barrandov.

    Reply
  11. Carlos
    Carlos
    | |

    Myslím že pan Havel se musí obracet v hrobě nad tím jak s tak krásným místem a stavbou naložil „pravdoláskař“ Fuj,hanba,je mi stydno….

    Reply
    1. Bíbr
      Bíbr
      | |

      Ono s tím výhledem na auta a hlukem to asi už nebude až tak horký plac, jinak by se toho někdo ujmul.

      Reply
    2. Briketa
      Briketa
      | |

      Pravdoláskař Havel mohl určitě se svýma miliónama a spoustou volného času doslova mávnout kouzelnou hůlkou a vše zachránit – určitě myslel celý socialismus jen na tenhle podnik – takhle jste to myslel? LOL

      Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web