Pražská čtvrť Bubeneč, jenž sousedí s Dejvice na straně jedné a Holešovicemi na straně druhé, dnes patří mezi nejlukrativnější čtvrti v Praze vůbec. Naštěstí si i přesto udržela svou autentičnost a atmosféru. Na jedná straně nás překvapí klidnými ulicemi lemovanými kvetoucími kaštany a o kousek dál mezi stromovím prosvítají malebné vilky jako z pohádky. Bubeneč má ale mnohem více tváří. Tu a tam se mezi zástavbu z konce předminulého a začátku minulého století prodere stavba nová, moderní. Ať už je to nový bytový komplex Bianca, nebo nově postavené solitérní vily v přilehlých ulicích. Jak bývá v Praze hořce smutným zvykem, nová zástavba se k té původní chová spíše neukázněně, i zde ale platí okřídlené rčení „pokrok nezastavíš“.

Velmi zajímavé je pozadí vzniku této čtvrti. Na konci devatenáctého století totiž architekt Jan Koula navrhoval, aby zde vznikla jakási druhá královská cesta, vedoucí ze Stromovky do Dejvic. Tento nápad měl okamžitě řadu zastánců a mluvilo se o něm do té míry, že se zdálo, že jeho realizace je na spadnutí. Mnozí umělci, sochaři a architekti si samozřejmě přáli být o toho a tak zde pomalu začínaly vznikat první vily. Na jejich realizaci se podíleli nejznámější architekti své doby: Jan Kotěra, Jan Koula, Emil Králíček, B. Hypšman, bratři Vaigantovi, A. Pfeiffer a podobně. Snad v žádné jiné pražské čtvrti nenalezneme koncentraci tak zvučných jmen.

My se v dnešním článku ale pokusíme nasát atmosféru, která tu panovala v době, kdy se tato čtvrť teprve pozvolna začala rozrůstat o malebné solitérní vily. Zkraje naší pomyslné vycházky zamíříme směrem k Slavíčkově ulici. Nedaleko ní se nachází pomník českého skladatele a sbormistra Karla Bendla na malém travnatém plácku obklopeném ulicemi Pelléova, Na Zátorce a Pod kaštany. Sochu vytvořil Stanislav Sucharda, geniální český sochař který si zde postupně postavil dokonce dvě vily. Obě dvě nalezneme právě ve Slavíčkově ulici.

Již na začátku ulice by byla škoda minout důstojnou neorenesanční vilu z konce devatenáctého století od architekta Rudolfa Koukala. Mnozí Pražané ji jistě znají jako Pelléovu vilu. Pojmenována není po slavném fotbalistovi, ale po Mauricovi C. J. Pellém, který zde bydlel několik let po vzniku první republiky. Pellé byl hlavním velitelem Československé armády a měl hlavní zásluhu na její profesionalizaci. Zemřel v roce 1924, takže se naštěstí nedožil toho, jak nás spojenci zradili a nastala druhá světová válka.

Vila měla poměrně barvitý osud. Za minulého režimu zde byla školka a vnitřní dispozice byly razantně pozměněny, zmizela také původní parketová podlaha. Jako školka fungovala budova až do roku 2001. Ke konci fungování byla vila ve velmi žalostném stavu a tak v roce 1994 zde proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Dnes je vila otevřena pro veřejnost, sídlí zde nadace manželů Anderlových, pořádají se zde krátkodobé výstavy a v zahradě je možno si odpočinout v útulné kavárně. Krom toho si hned u vstupu do zahrady můžete všimnout klidně se pasoucího červeného koně. Toho vytvořil umělec Michael Gabriel. (Tajným tipem je, že v nedalekých Dejvicích se pasou ještě jeho bronzoví kolegové.)

Ve Slavíčkově ulici pod číslem 17 nalezneme vilu architekta Jana Kouly. Jedná se o romantickou stavbu z konce devatenáctého století s vyřezávanými dřevěnými prvky ve štítě (drobné části připomínají trochu hlavy dráčků). Vila se odkazuje k prosté lidové architektuře, její podoba je místy až vesnická, ale svébytného ducha majitele prozrazuje množství detailů. Ve výklenku se schovává socha poutníka Ivana od Stanislava Suchardy, který byl Koulovým obdivovatelem, žákem a později i přítelem. Fresky na fasádě zobrazují senoseče obklopeného hejnem bílých holubic na znamení hojnosti, jejich autorem je samotný stavebník.

Jan Koula byl nejen vynikající architekt, ale také pedagog, který vychoval mnoho generací svých nástupců. Na samém počátku dvacátého století byl navíc ještě rektorem ČVUT. Kromě navrhování soukromých vil a rezidencí se zabýval také urbanismem hlavního města. Mimo jiné spolupracoval na propojení nově vzniklé Pařížské třídy navazujícím mostem na Letnou. Jan Koula se ale kromě moderní architektury zajímal i o památky. Byl jedním z prvních představitelů památkové péče u nás a svého času dokonce pracoval na soupisech staveb v Národním muzeu. Pro mnohé ale zůstává jeho nejslavnějším dílem pavilon pro Maroldovo panorama ve Stromovce.

Hned vedle Koulovy vily stojí další originální realizace. Když se pozorně zadíváte na boční štíty, dočtete se, že se jedná o vilu Stanislava Suchardy. Tuto vilu si zde postavil jako první, nacházel se v ní jak ateliér, tak zázemí pro rodinu. I přesto, že jsou tyto sousedící vily různorodé, spojuje lidový ráz architektury a také to, že i Suchardovu vilu vyprojektoval Jan Koula. Na fasádě nalezneme postavu benediktinského mnicha Božetěcha, jednoho z nejdříve zmiňovaných sochařů na našem území. Božetěch v rukou třímá vlastnoručně vyřezaný kříž, který měl podle pověsti sám pěšky donést až do Říma. Dle legendy úkol úspěšně splnil.

Na konci ulice na nároží se pak nachází druhá vila, kterou si zde postavil Sucharda. Nebylo to tím, že by se Suchardovi první vila znelíbila, důvod byl poměrně prostý. Sucharda byl v době stavby druhé vily již velmi ceněným a uznávaným sochařem, navíc spolu s Aloisem Dryákem vyhrál soutěž na Palackého pomník. Toto jeho životní dílo nalezneme dodnes na Palackém náměstí. Protože se ale jednalo o obrovské sousoší, jeho stávající ateliér prostorově nevyhovoval. Pražský magistrát sice tehdy přislíbil zapůjčit patřičné prostory pro realizaci, ale když se to ale ani po několika měsících nestalo, Sucharda začal jednat. Vykoupil parcelu na konci ulice a požádal svého přítele architekta Jana Kotěru o návrh nové vily spojené s atelierem.

Kotěra vilu a ateliér koncipoval jako dvě téměř samostatné jednotky, propojené jakýmsi „krčkem“, kterým se mezi objekty procházelo. Atelier byl hotov již v roce 1904, vila byla připravena k užívání rodiny až o dva roky déle. Do původní Suchardovi vily se mezitím nastěhovali jeho dva sourozenci – bratr Vojtěch a sestra Anna. (Anna se později provdala za jistého pana Boudu a v této vile se jí narodil syn Cyril, později rovněž znám výtvarník.) Sucharda totiž pocházel z velice početné a rozvětvené rodiny. Měl ještě dva bratry a dvě sestry. Oba dva jeho bratři se stali stejně jako on sochaři, jeho sestra Anna vystudovala malbu a později se věnovala volné tvorbě, grafice a keramice. Umění v genech se totiž u Suchardů generačně dědilo. Již jeho předkové byli umělci, malíři a hlavně sochaři.

V Suchardově vile bývalo veselo. Scházela se zde vybraná kulturní společnost, když Sucharda usilovně nepracoval na pomnících či sousoších se svými spolupracovníky a kolegy, konaly se zde večírky a večeře, kde se rozmlouvalo o nejrůznějších tématech. Spát se často chodilo až k ranním hodinám. Sucharda se také angažoval v nejrůznějších spolcích, z nichž velkou část času mu zabírala účast na schůzích spolku Mánes, ale také dejvického Sokola, jehož byl členem. Ve společnosti byl velmi oblíbený pro svou klidnou povahu a pevné názory, jimiž si získával přirozený respekt i mezi svými oponenty. A i když Sucharda po čase spolek Mánes opustil, protože nesouhlasil s jeho směřováním, členové Mánesu se s ním chodili radit i nadále. Stanislav Sucharda zemřel v pouhých padesáti letech, ale za svůj život stačil zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho tvorba byla jeho současníky i pokračovateli velmi ceněna, obdivována a napodobována. Stanislav Sucharda byl jeden z největších sochařů naší historie.

Téměř naproti Suchardově vile se nachází vlastní dům malíře a architekta Karla Vítězslava Maška, který si pro sebe sám navrhl. Stavitelem byl Bohumil Vaigant a jeho bratr Antonín spolupracoval na kresebné výzdobě exteriéru. Ústřední pozornost na sebe však strhává půvabná secesní plastika Madony s dítětem. O kousek dál ve stejné ulici zaujme svým sešikmením menší vilka s rostlinným dekorem na fasádě. Jak se můžeme dočíst na části její nárožní bosáže, architektem byl Gustav Papež, vila vznikla v roce 1910.

Když zabočíme do za roh, do ulice pojmenované právě po Suchardovi, nalezneme zde velmi specifickou, lidově laděnou vilu s žluto – tyrkysovými prvky. Jedná se o vilu pro právníka Jana Náhlovského a jeho ženu Luisu. Autorem je architekt Dušan Jurkovič, jehož vilu jste s námi měli možnost navštívit na výletu v Brně. Brněnská realizace jeho vlastní vily vznikla již v roce 1906, zdejší bubenečská jen o rok později. Samozřejmostí u obou vil je Jurkovičův tradiční motiv takzvané „anglické haly“ v interiéru. Stejně jako v jeho vlastním domě i zde hala zaujímá dvě patra a stává se tak důležitým centrem rodinných setkání i salonem k příjímání hostů. Architekt pro manžele navrhl ještě veškerý nábytek, ten ale bohužel realizován nebyl. Tato vila je dnes v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupná.

Kromě výše zmíněných vil je v Bubenči k vidění množství dalších zajímavých domů. Ať už se jedná právě o vilu Bianca, vilu pro právníka Krause, či vilu kde přebýval umělec Alfons Mucha. Na ty se ale zaměříme zase v budoucnu, v některém z příštích pokračování…

Pokud se ale již teď nemůžete dočkat, vyrazte s námi na komentovanou vycházku po slavných vilách v Bubenči. Více o vycházce zde.
Za dvojčetem vily doktora Náhlovského ale musíte do Brna. V rámci Měst Neznámých můžete opět vyrazit s námi.

/?p=32139

/Fotografie: archiv autorky, cs.wikipedie.org, stanislav-sucharda.cz, gotobrno.cz, jicinsky.denik.cz/