Menu

Letenské sady

7
Letenské sady

V době Karla IV. byly prudké letenské svahy směrem k Vltavě, jak bylo ostatně dobrým zvykem v celém okolí Prahy, osázené vinohrady. Kvalita vína, pěstovaného za každou cenu a jen kvůli nařízení císaře zřejmě neatakovala tehdejší přední vinařské příčky. Když totiž budoucí papež Pius II, ještě v hodnosti biskupa, navštívil v polovině 15.století Prahu, byl častován právě letenským vínem. Nu a teď si představte! Člověk ze slunné Itálie a navíc všeobecně považovaný za velkého znalce vína ochutná jakési letenské víno. Samozřejmě jinak to ani dopadnout nemohlo, než že biskup velmi tvrdě nešťastné víno zkritizoval. Už samotná barva se mu vůbec nezdála, a nepřejte si slyšet, co nastalo, když zdejší víno ochutnal. Takže zřejmě nevznikla žádná obzvláštní škoda, když v důsledku válek, byly místní vinice zpustošeny a zanikly.

Sady vznikly ve čtyřicátých letech 19.století. To ještě v době, kdy byl českým místodržícím hrabě Karel Chotek, který pro Prahu udělal mnoho dobrého. Stačí jen vzpomenout na jiné sady nesoucí jeho jméno, či slavnou serpentinu vedoucí k těmto sadům z Klárova. Podstatného vylepšení se však Letenské sady dočkaly až o čtyřicet let později pod vedením zkušeného zahradního architekta Františka Thomayera, s jehož jménem jsme se už setkali v Parku Na Skalce na Smíchově.

Celý park na Letné mohl být zničen a rozkrojen ve dví, kdyby se podařila realizace megalomanského plánu na průkop Letné ze začátku 20. století. Připomínkou tohoto nápadu je dodnes stoupání Čechova mostu směrem k letenskému svahu. To se naštěstí nerealizovalo, stejně jako uvažované zastavění Letenské pláně budovou parlamentu, což byl pro změnu hit první republiky, kdy architekti dlouhou dobu řešili, co na Letné postavit. Jeden funkcionalistický architekt se k tomu vyjádřil v tom smyslu, že nejlepší by bylo na Letné nepostavit vůbec nic, to že by bylo opravdové a nejčistší funkcionalistické řešení tohoto prostoru. Tak se naštěstí i stalo a můžeme se z toho radovat dodnes. Jak je vidět, i funkcionalisté mají někdy docela dobré nápady.

Dnes jsou Letenské sady chloubou celé Letné a Leteňáci rádi říkají: „Bydlím mezi dvěma parky – Stromovkou a Letenskými sady“. Kromě toho sady slouží jako rekreační magnet pro celou Prahu – ať už na in-liny, na běhání, na Letní Letnou, vodění se s někým romanticky za ruce, posezení v zahradních restauracích s výhledem na Prahu po pracovním dni, na petanque, skating nebo jen na válení na trávě.

Dost už planého řečnění. Pojďme si raději celé sady projít a pocítit jejich vůně, chutě a nálady. K tomu nám může pomoci mapka

Začneme třeba od hořejšího konce Letenských sadů, od Chotkových sadů. Přijít můžeme od stejnojmenné tramvajové zastávky nebo to doběhnout z metra Hradčanská. Každopádně se dá dobře navázat na naši předchozí vycházku: Vilová čtvrť na hradebních baštách. Na baště svatého Jiří překročíme staré barokní hradby a dostaneme se z historické Prahy na území Prahy 7 – Holešovic. Po pravé straně nás upoutá vysoká cihlová zeď bašty svaté Máří Magdalény s Kramářovou vilou. Z této bašty se mezi léty 1891 a 1911 „střílelo poledne“. Dva dělostřelci tu čekali, až na věží Klementina dá muž mávnutím praporkem znamení, že už je pravé poledne a pak vystřelili z děla.

Všichni v Praze už to věděli a seřizovali si podle toho hodinky, řemeslníci všeho nechávali a šli na oběd. Celou atrakci pokazila až stavba Kramářovy vily v těchto končinách.

Hned nad námi trůní, jako pagoda přenesená sem z Indie, exotická stavba Hanavského pavilónu. Ten stál původně na výstavišti v době Zemské Jubilejní výstavy v roce 1891, kde sloužil jako reklamní pavilón Komárovským železárnám knížete Hanavského. Jeho knížecí jasnost po skončení výstavy pavilón milostivě darovala královskému hlavnímu městu Praze. Takže milý pavilón byl rozebrán a potom zase složen na svém dnešním místě. Konstrukce pavilónu je litinová a je vyplněna zdivem a sklem. Stavba je sice historizující, ale jako by už oznamovala příchod nového stylu – secese. Dnes se zde nachází luxusní restaurant.

Projdeme krátkou parkovou částí a za chvíli jsme na podstavci, na kterém stával od roku 1955 obrovitý Stalinův pomník.

O postavení největšího pomníku Stalina na světě byl mezi českými sochaři povinný obrovský zájem, soutěž jich obeslalo celkem 54. V této tlačenici zvítězil návrh Myslbekova žáka sochaře Otakara Švece, k čemuž sekundoval architekt Jiří Štursa, kterému bylo umožněno se vyřádit alespoň na podstavci..

Pomník to byl vskutku, vskutku velkolepý a svůj účel beze zbytku naplnil. Byl totiž dlouhý 22,5 metrů, vysoký 15,5 metrů a těžký byl 15 tisíc tun. Finanční náklady se vyšplhaly na 140 miliónů tehdejších korun, materiálu bylo dovezeno na 17 tisíc tun. Takže když už, tak už. My Češi jsme v těchto věcech vždy rádi papežštější papeže a v tomto případě jsme rozhodně nezklamali. Podařilo se nám vytvořit největší skupinové sousoší na světě a samozřejmě i největší Stalinovu sochu na světě – ani v Sovětském svazu neměli takovou. Josifa Vissarionovič tam nebyl jen sám, stála za ním celá dlouhá „fronta na maso“, jak se tehdy mezi lidmi říkalo. Ve frontě stáli společně pracující sovětští – dělník, vědec – mičurinec, kolchoznice, krasnoarmějec a českoslovenští – dělník, žena ze ze zemědělského sektoru, zlepšovatel a vojín.

Prostě to sochaři Švecovi a jeho ženě Vlastě, která mu s tím šest let pomáhala, dalo zabrat. Přitom to byl sochař zkušený, stavěl už pomník legionáře Josefa Jiřího Švece na Pohořelci a s Vlastou pracovali za první republiky také na pomníku T.G. Masaryka pro stejné místo. Na slavnostním odhalení supersochy ale autor chyběl, ještě předtím spáchal společně se svou ženou sebevraždu… Byl prý pod tlakem, kdy se pravicově orientovaní sochaři obrátili proti němu a levicoví mu naopak záviděli…

Velký Stalin měl ale smůlu v tom, že u nás v českých zemích vždy všechno děláme až jako poslední, když už se nám zdá, že tím nic nezkazíme. Takže i on přišel na řadu pozdě….jen rok před odhalením jeho vlastního kultu osobnosti. A tak musel už po sedmi letech pryč. Byl tak za pomoci 2.000 kilogramů trhavin vyhozen do povětří, přičemž celá akce byla náročným finančním i technickým problémem. Destrukce stála 4,5 miliónu tehdejších korun. Když se odstřeloval, nesmělo se fotit a dřevěné bednění mělo celou akci co nejvíc zamaskovat.

Škoda, že Josif neuposlechl výzvy, kterou na něj někdo před jeho odstřelem napsal: „Pepíku uteč, chtějí tě shodit do Vltavy“. Další lidový vtip té doby sděloval, že o jeho zakoupení prý projevila zájem Albánie, k tomu však nedošlo, protože by se tam pomník nevešel. Pod dnešním podstavcem jsou veliké podzemní prostory, které stále čekají na své využití. Jeden z návrhů bylo vybudovat tu obří akvárium, to se však nerealizovalo. Na místě Josifa byl v roce 1991 v rámci Všobecné československé výstavy vztyčen metronom 25 metrů vysoký a „pouhých“ 7 tun těžký s uměleckým názvem Kyvadlo času. Vytvořil ho sochař Karel Vratislav Novák. Je zajímavé, že k podstavci vybudovanému pro mnohem těžší kolos, neměli statici důvěru, a tak ho na místo určení raději spustil vrtulník.

Pokračujeme parkem směrem k Letenskému zámečku a cestou si užíváme další nečekané výhledy na Prahu

Míjíme také několik sochařských děl

Nedaleko před Letenským zámečkem narazíme na historickou klubovnu tenisového klubu LTC Letná. Klubovna byla postavena podle návrhu Bohumíra Kozáka v roce 1926. Dnes se zaměření klubovny trochu změnilo, i když různé sportovní akce zde pořádají pořád. V dnešní kavárně a klubu v jednom – ve Výletné – pořádají koncerty, technoparty, ale také divadelní představení. Je tu dokonce i škola DJingu.

V meziválečném období klub náležel k nejprestižnějším v Československu a klubovna se stala místem schůzek společenských špiček. Mezi hráči byste našli Vlastu Buriana (který měl ovšem také kurt u své vlastní vily, Hanspaulka – 2.část) a na terase klubovny byste mohli zahlédnout prezidenta Masaryka.

A už jsme u památky, která dokonce ve světovém kontextu nemá obdoby, a sice u vůbec nejstaršího dochovaného kolotoče z roku 1892.

Kolotoč nejdříve stával na Královských Vinohradech u slavné výletní restaurace Kravín. Protože to tam bylo ale trochu z ruky, tak se majitel kolotoče pan Nebeský rozhodl přenést kolotoč na nějaké lukrativnější místo. To se mu podařilo nalézt o dva roky později, a to na Letné (která společně s Holešovicemi byla v té době už součástí Prahy) u konečné zastávky lanovky a navazující Křižíkovy elektrické dráhy do Stromovky. Hned vedle fungovala vyhlídková restaurace v Letenském zámečku. Lepší místo by věru těžko hledal, a že nepochybil, dokládá fakt, že tu kolotoč v letní sezóně fungoval více než sto let.

Samozřejmě v nové době době to neměl chudák lehké. Tak mu na sté výročí přestěhování na Letnou ukradli původní orchestrion a zvon. Ty už se nepodařilo najít. O rok později prošel první rekonstrukcí. Od roku 2004 je jeho majitelem Národní muzeum a předpokládá se jeho kompletní rekonstrukce a restaurovaní do historické podoby.

Kolotoč je zajímavý tím, že, soudě podle velikosti figur, nebyl určen jen pro děti, ale používali ho i dospělí. Ještě na Vinohradech byl poháněn člověkem, který chudák pod podlahou musel chodit pořád dokola. Po přesunu na současné místo, ho sice poháněla také lidská síla, ale nešťastník už nemusel běhat pořád kolem dokola, nýbrž už jen točil klikou. Tuto usilovnou práci pod podlahou vymýtila až první republika, která nahradila sílu lidskou elektrickým pohonem. První republika vůbec inovovala! Původní lavice nahradila, dle potřeb té doby. Také čtyři autíčka přidala pro potěchu tehdejších dětí. Dvě autíčka plechová, dvě dřevěná, asi z důvodu zavděčit se všem. Co je zajímavé, nikdo nedokázal spočítat kolika vycpanými koňmi kolotoč disponuje, podle některých zdrojů je jich 18, podle jiného 21. Při takto vysokém počtu je to skutečně zvláštní. Pak se zkuste dopátrat historické pravdy :). Alespoň, že se všichni shodují, že vycpaniny koňů jsou plněné slámou a potažené pravou koňskou kůží navíc beze švů a oči prý mají skleněné. Koně Šemík a Blesk a klisny Flora a Poly jsou navíc vybaveny originálními sedly a otěžemi. To vše skrývá v útrobách původní neorenesanční pavilón, dnes zatažený roletami a čekající na své znovuzrození.

Tak jako před sto lety, i dnes se těsně u kolotoče můžeme občerstvit a to nejen přímo v pavilónu Letenského zámečku, ale i v jeho okolí.

Samotný zámeček byl postaven v neorenesančním stylu evokujícím italskou předměstskou vilu. Návrh této elegantní a vzdušné stavby s arkádami a věžičkou nevypracoval v roce 1863 nikdo jiný než slovutný architekt Ignác Ullmann. Zámeček již od svého vzniku sloužil jako výletní restaurace.

Dnes celý komplex zámečku se zahradou i s okolím připomíná rozdělení služeb jako pro cestující v různých třídách na proslulém Titaniku.

Ti finančně nejlépe situovaní mohou navštívit Královský salónek ve věži zámečku s jediným stolem se čtyřmi židlemi, což je taková první třída de luxe. Občerstvení pro „cestující první třídy“ nabízí krásný sál v prvním patře. „Cestující druhé třídy“ najdou svou možnost v přízemí a „třetí třídy“ v zahradní restauraci s krásně zachovaným neorenesančním litinovým altánkem, určeným původně pro promenádní orchestr. Nu a ti, co mají nejhlouběji do kapsy, si vystojí frontu u bufetu a pivo si vlastnoručně odnesou do velké zahrady pod kaštany. Tady sice sedí na hrubých dřevěných lavicích u dřevěných stolů, ale paradoxně zde panuje nejen ta nejhezčí atmosféra, ale je tu krásný výhled na Prahu, ať už ve dne nebo v noci s nádherným osvětlením.

Všem znaveným cestovatelům doporučuji, aby raději využili občerstvení u Letenského zámečku, protože další taková možnost v Letenských sadech – kdysi gastro hvězda na pražském nebi, už zhasla, ale o tom si povíme až později.

Nejprve obejdeme velikou svažitou louku se samostatně stojícími dřevinami, z jejíhož okraje si užijeme výhled na Štvanici a Žižkov…

… a pak už se ocitneme u aleje platanů javorolistých. Alej vytvořil proslulý a nám již dobře známý zahradní architekt František Thomayer, který koncepci parku pojal jako promenádní, kdy jsou jeho jednotlivé části propojené alejemi.

Na konci platanové aleje v nejnižší části sadů najdeme bohužel už bývalou restauraci Praha Expo 58. Tato budova svého času zapůsobila na světové výstavě v Bruselu jako zjevení a spolu s československým výstavním pavilónem získala Zlatou hvězdu a k tomu třináct dalších ocenění. Úspěch to byl tím víc překvapující, že to byla první výstava po válce, které se Československo účastnilo. Po letech stagnace a plácání se v historizujícím socialistickém realismu se znovu ohlašují ozvěny elegantních linií předválečného funkcionalismu. A možná ani nepřekvapí, že jeden z autorů ladné křivky budovy restaurace je Josef Hrubý, který se těsně před válkou proslavil nejmodernějším obchodním domem v zemi – Bílou Labutí. Byla projektována pro renomovanou firmu Brouk + Babka a vybavena takovými nevídanými vymoženostmi jako prvním eskalátorem v našich končinách.

Možná se budete ptát, jak je možné, že v roce 1956, kdy byla soutěž na výstavní pavilón na Světovou výstavu vyhlášena, bylo něco takového v době stále ještě doznívající sorely, vůbec proveditelné. Projektanti prostě měli štěstí. Objevila se skulinka, a to jen proto, že vládnoucí soudruzi měli zrovna plné ruce práce s „mnohem důležitějšími“ věcmi, a tak celou záležitost s výstavou jaksi pustili ze zřetele. Po otevření pavilónu a restaurace v Bruselu se nejprve zhrozili, že československá prezentace není vůbec pojata správně ideologicky. Po té ztuhli, a značně znervózněli, když zjistili, že kapitalistické sdělovací prostředky na ní pějí nadšené ódy. Nakonec se ale tehdejší ministr kultury Kopecký z ošemetné situace dostal tak, že tvůrcům udělil státní vyznamenání. A když už tak soudruzi měli svůj den dobrých nápadů, tak se rozhodli, že celou restauraci, tak jak je, včetně nádobí, skla, ubrousků a příborů, rozeberou a přemístí do Prahy, kde bude dál šířit slávu české gastronomie. A výstavní pavilon samořejmě také, ten potom umístili v Parku kultury a oddychu Julia Fučíka (dnešním Výstavišti), kde sloužil, dokud mohl, různým výstavám a úspěšně chátral, až chudák při Všeobecné československé výstavě vyhořel. Tudíž je dnes jediným reprezentantem bruselského stylu právě tato bývalá restaurace, i když ani ona neskončila úplně nejradostněji.

Nejdřív její budoucnost vypadala přímo skvěle – fantastická vyhlídka, nahoře v prvním patře, kam se stoupalo po vřetenovitém schodišti kolem modré mozaiky. Tam se také nacházela Francouzská restaurace v I. cenové skupině, Dole v přízemí ji sekundovala Česká restaurace ve II.cenové skupině, ovšem i ta byla pojata exkluzivně a určena pro návštěvu při mimořádných příležitostech. Navíc restaurace ještě disponovala jednou krytou a jednou otevřenou terasou.

Restaurace, do které se neinvestovalo, se začínala pomalu opotřebovávat, ale skutečná rána přišla až v roce 1990, kdy v privatizačním nadšení prvních popřevratových let byla několikrát pronajata. Nájemníci ji však kupodivu nevyužívali, až celá budova začala rapidně celoplošně chátrat. Zmizely hliníkové rámy i veškeré autentické nádobí, příbory a další vnitřní vybavení. V hodině dvanácté, když už se zdálo, že nezbude jiné řešení než objekt demolovat, se podařilo najít investora a budovu přestavět na kancelářskou. Pozitivem tohoto řešení je, že se podařilo uchovat alespoň vnější původní podobu kdysi tak slavné stavby a uvnitř se podařilo zachránit ono proslulé vřetenovité schodiště s modrou mozaikou. Budova ale po změně své funkční náplně zesmutněla a jako by se z ní vytratil veškerý život.

Fotozdroj u označených foto*: Wikipedia, Jon´s pics
Fotozdroj u označených foto**,Fotozdroj u označených foto***: Letenskaplan.cz


Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 7 komentářů

  1. M. Vraštil
    M. Vraštil
    | |

    Dobrý den,

    moc pěkný článek. Díky!

    Možná jsem to přehlédl, ale není škoda nezmínit se o Sýkorovi? Je to hezká dominanta i zajímavost mezi LTC a kolotočem.

    Přeji mnoho úspěchů v dalším hledání.

    Martin V.

    Reply
  2. Eva Pešková
    Eva Pešková
    | |

    Dobrý večer,
    děkuji za moc zajímavý článek! Jedna věc mi ale nesedí: v odstavci o Stalinově pomníku píšete, že byl o jeho vytvoření mezi sochaři obrovský zájem. Tady si dovolím nesouhlasit. V knížce Gottland (polského novináře Mariusza Szczygła) se dočteme, že účast v soutěži byla tehdy pro všechny sochaře v Československu prakticky povinná. A že ti nejslavnější (a logicky i favorizovaní) z nich schválně předložili zpackané projekty.

    Byla bych v tomto kontextu opatrnější mluvit o „obrovském zájmu“ ;).

    Jinak je Váš web skvělý a moc fandím!

    Eva Pešková, průvodkyně

    Reply
  3. Michal Pitín
    Michal Pitín
    | |

    Krásný článek. Děkuji. Velká pochvala autorovi. Ještě jednou děkuji.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web