Menu

Kinského zahrada

4
Kinského zahrada

Kinského zahrada o rozloze 17 hektarů (v některých zdrojích se uvádí 22 hektarů, ale část pozemků byla od vlastní Kinského zahrady oddělena a připojena ke klášteru Sacre Coeur) se dnes počítá jako součást Petřínských sadů, ačkoliv neleží na území historického pražského jádra uvnitř městských hradeb. Nejstarší dějiny Kinského zahrady jsou podobně jako historie úbočí celého Petřína spjaty s vinicemi. Celé okolí Prahy vděčilo za rozsáhlé vinice českému králi Karlu IV., jež je kázal v okruhu do 20 km od městských hradeb sázet. Mimo vinic se tu objevila i sem tam nějaká ta usedlost či zahrada. Za zmínku stojí vinice kartouzského řádu, kterou připomíná blízká smíchovská Kartouzská ulice.

Dnešní podobu dal parku až novověk, když v roce 1826 zakupuje Rudolf kníže Kinský (někde se uvádí už Růžena Kinská v roce 1798) zdejší pozemky. V následujících letech 1827 – 31 tu pak nechal vybudovat své letní sídlo (z dnešního pohledu takovou svou chalupu). Středem celé koncepce se stala mimořádně slohově čistá, někdy se říká, že i nejhezčí empírová stavba v Praze – dnešní letohrádek Kinských, který se nazýval i zámek či palác. Tak jako u podobných zámků či zámečků vznikajících v té době byl v okolí zřízen krajinářský anglický park s mnoha zajímavými stavbičkami, jezírky i sochami. Z podobně pojatých konceptů zmiňme alespoň pražskou usedlost Cibulku se zámečkem, zříceninou s rozhlednou, poustevnou a čínským pavilónem. Mezi větší pak patří lednický zámek s minaretem, zříceným romantickým hrádkem a spoustou dalších malých zámečků, altánků, kolonád a sousoší v rozlehlém areálu.

Terén Kinského zahrady skýtal na rozdíl od roviny Lednicka úplně jinou výzvu pro tehdejší krajinné architekty. Nachází se totiž v úbočí petřínského svahu se značně velkým výškovým rozdílem 200 až 315 metrů nad mořem. Samozřejmě, že takový svah je fantastický pro vytváření různých vodopádů (které například v takové Lednici zcela chybí) a různých vyhlídek a cestiček se serpentinami a třeba i schody s padající vodou. Až potud se vše zdá nádherné a lákavé. Horší už bylo postavit v takovém místě zámek. Pro něj bylo nutné přemístit obrovské množství zeminy, aby se získala rovná plocha. Podobně náročná byla i tvorba jezírek ve svahu. Ale dost už řečí, a vrhněme se raději rovnou do terénu. Procházku je nejlepší začít zeshora vstupem od Strahova, nebo přinejmenším po hlavní petřínské vyhlídkové cestě průchodem přes Hladovou zeď. To vše proto, abychom využili přitažlivost zemskou v náš prospěch a prohlídka pro nás byla požitkem a nikoliv tvrdým fyzickým výkonem směrem do kopce. Fyzicky zdatným jedincům se ovšem žádné překážky nekladou a mohou zvolit i obrácený směr. Každopádně by nám vždy měla dobře posloužit mapka.

Při příchodu přes zeď směrem od Růžového sadu, kam se pohodlně dostaneme lanovkou, či autobusem č.176 z Karlova náměstí, nejprve zabočíme po cestě vpravo, a vstoupíme do přírodní památky Petřínské skalky.

Sestoupáme chodníkem dolu pod vyhlídku a projdeme malou brankou na širokou louku, skrz kterou dojdeme až k ruinám, které původně byly empírovým pavilónem s krásným výhledem na město a později oblíbenou výletní restaurací. V krásné parkové úpravě Kinského zahrady se dnešní vzhled restaurace vyjímá jako pěst na oko. Budova přestala sloužit svému účelu v sedmdesátých letech 20. století. Větší průšvih ovšem nastal v divokých devadesátých letech, kdy město privatizovalo, co mohlo, bez ohledu na vazby s okolím. Objekt „prý k rekonstrukci“ koupil hudební skladatel Karel Svoboda. Ten jí nabídl v roce 2001 k odkoupení Praze 5, která to odmítla s tím, že by ji měl nejdřív nabídnout magistrátu, jež je majitelem okolních pozemků. V roce 2002 objekt vyhořel, po té měnil různě majitele a dnes už se nedá zachránit. Ke cti soukromým majitelům je však třeba podotknout, že zajistit provoz restaurace je téměř nemožné, protože k ní nevede žádná příjezdová cesta a navíc by zdejší sezónní provoz byl hodně ztrátový – příchod sem je pouze pěšky, nevede sem žádná lanovka.

Pokračujeme dále podél zadního traktu zpustlé restaurace až ke schodišti vpravo, po kterém vystoupáme k hořejšímu jezírku se sochou lachtana od Jana Laudy. Lachtan byl vytvořen už v roce 1936 v několika odlitcích a jeden z nich byl umístěn právě sem až v roce 1953.

U západního cípu jezírka jsou umístěna boží muka, vlastně zajímavé vícenásobné sluneční hodiny. Zároveň to byl i morový sloup vzniklý v době morů v roce 1686. Sloup původně stával na Žižkově v blízkosti dnešního kostela sv. Prokopa. Sem se dostal jako spousta jiných předmětů na začátku 20. století v souvislosti se záměrem vytvořit z Kinského zahrady skanzen národopisného muzea. Protože sloup byl morový, na místě čtyř ciferníků hodin najdeme Krista na kříži a patrony proti nakažlivým nemocem a to hlavně právě proti moru. Každý z reliéfů má navíc nějaký předmět sloužící jako hodinový ukazatel.

To vše co jsme se dozvěděli je sice hezké, ale vlastně k ničemu, protože po přestěhování do Kinského zahrady byl sloup vzhledem ke světovým stranám špatně umístěn, takže například Kristovo kopí místo na východ je nasměrováno na jihovýchod a podobně posunutí jsou i moroví svatí. Takže kolik je hodin, už podle těchto slunečních hodin poznáme těžko.

Od božích muk pokračujeme cestičkou dále na západ až dojdeme k zajímavému schodišti, podél kterého kaskádovitě teče potůček.

Na konci schodiště si všimneme na levé straně rozsáhlé plochy s kašnou, kde se dřív nacházelo deset skleníků pro teplomilné rostliny.

Po chvíli docházíme k tomu jedinému co nám v Praze zbylo z Podkarpatské Rusi. Jako fata morgána se.před námi z mlh vynořuje podkarpatský kostelík, v těchto místech jakýsi nedobrovolný vetřelec. Dá se říct, že je to kostelík putovní, nikdy moc dlouho nevydržel na jednom místě. Tohoto turistu postavili v 17. století ve vesnici Velké Loučky u Mukačeva. Ves to však byla velmi chudá a tak už roku 1793 prodává kvůli neúrodě svůj kostel blízké, ale značně bohatší vsi Medvedovce.

Nicméně dějiny se valí rychlým tempem a roku 1919 se Podkarpatská Rus připojuje k Československu. O deset let později se tato událost v celé republice velkolepě slaví. Tehdejší tisk píše něco v tom smylu, že občané Medvedovců při této příležitosti věnovali svůj kostel hlavnímu městu Praze jako výraz vděčnosti všech Rusínů. Těžko posoudit, s jakým asi nadšením se obyvatelé vsi dobrovolně zbavují svého kostela, Buď jak buď, sláva to byla veliká. Předání kostela obyvatelům Prahy se uskutečnilo 10. září 1929, na den přesně, kdy byla Podkarpatská Rus připojena k republice. Význačné události se zúčastňují představitelé města Prahy a guvernér Podkarpatské Rusi dr. Anton Beskid, který ve skutečnosti neměl ve své zemi nižádnou pravomoc, protože vše řídil český viceguvernér, a rusínský guvernér byl akorát tak vhodnou figurkou určenou na slavností ceremoniály. Aby občané Medvedovců, když už přišli o svůj kostel, dostali alespoň nějaký ten bonus a zároveň i podtrhli autetičnost vděčnosti, byli přivezeni v krojích ze své zapadlé vsi, kdesi v nejvýchodnější provincii republiky, a teď tu vyjeveně stáli uprostřed vší té parády v srdci velkoměsta, nevěda pořádně co se děje.

Kostel měl (na rozdíl třeba od mosteckého kostela) tu výhodu, že byl postaven bez jediného hřebíku, takže se dal snadno rozebrat. Jeho jednotlivé části byly očíslovány a naloženy do čtyř, k tomuto účelu speciálně upravených vagónů. Na jeho opětovné sestavení dohlížel přímo farář z Medvedovců. Kostelík se měl stát součástí zde budovaného národopisného skanzenu, a tak náklady na jeho převoz hradilo, co bylo v jeho silách, Národní muzeum. Ale ani za blahobytné první republiky nebyly finanční síly Národního muzea zrovna bezedné a tak muselo ještě vypomoci Ministerstvo školství a národní osvěty. A protože se v té době, věřte nevěřte, kradlo stejně zdařile jako dnes, tak  interiérové vybavení raději hned odvezli do depozitáře Národního muzea.

Kostel postavený v bojkovském stavebním stylu s prvky lidového baroka je 14 metrů dlouhý a 8 metrů široký. Je členěný na tři čtvercové části, nad každou z nich je věž. Nejvyšší věž je vysoká 17 metrů, pod níž se nachází prostor určený pro ženy a příhodně nazvaný babinec. Na věžích si můžeme všimnout tří, pro pravoslavnou církev typických barev, které prezentují tři základní křesťanské ctnosti – bílá je víra, zelená naděje a červená je láska. Dnes kostel užívá Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku a Rumunská pravoslavná církev.

…k dolejšímu jezírku s barokní sochou Herkula z konce 17. století, bojujícího s hydrou. Herkules původně stával na Kampě a na své dnešní místo se přestěhoval v roce 1939. Nad jezírkem je krásný dvoustupňový vodopád, který využívá bohatých vodních zásob z horních částí Petřína. Voda byla přiváděna do areálu Kinského zahrady prostřednictvím několika štol, z nichž nejdelší, zvaná Železitá, dosáhla až 100 metrů délky.

A už je to jen pár kroků k hlavní dominantě celého areálu – letohrádku Kinských, postaveného v letech 1827 – 31 podle projektu vídeňského architekta Jindřicha Kocha, jenž byl zároveň i rodovým knížecím architektem Kinských. O letohrádku se říká, že je to nejkrásnější empírová (nebo chcete-li klasicistní) stavba v Praze. Nebyl postaven jen tak náhodně, nýbrž jeho poloha byla zvolena tak, že je osově v jedné přímce s palácem Kinských na Staroměstském náměstí.

Z místa, které Koch zvolil, byl v době, když zde ještě nebyla vzrostlá zeleň, panoramatický výhled od Starého Města počínaje přes Vyšehrad až po Zlíchov. Nádherná čistě klasicistní budova je osově souměrná. A jak se samozřejmě na klasicismus sluší a patří, má i přiměřeně strohé průčelí. Zahradní fronta je jednopatrová.

Když se ze Smíchova na konci 19. století stalo začouzené pražské předměstí, tak se Kinští rozhodli ze svého letního zámečku, původně zde postaveného kvůli čistému vzduchu, vystěhovat. Celý areál pak kupuje společně královské hlavní město Praha a královské město Smíchov, což ukazuje chudobu tehdejších měst v českých zemích, kdy ani hlavní město nemělo dostatek financí na zakoupení jednoho parku.

V roce 1901 se letohrádek stává sídlem Národopisného muzea, později pak stálou expozicí etnografického oddělení Národního muzea (dnes zvaný Musaion), a zároveň prý jednou největších sbírek lidového umění v Evropě. Vlastně celý areál se měl stát jedním velkým etnografickým muzeem pod širým nebem (skanzenem), jak jsme si už mohli všimnout u folklórních stavbiček při naší procházce, které tu zbyly už jen jako torza zamýšleného velkolepého projektu.

Zabočíme doleva kolem letohrádku a po chvíli se na naší pravé straně vynoří bělostná socha české divadelní herečky Národního divadla Hany Kvapilové z bílého mramoru. Pod sochou se ukrývá urna s jejím popelem. Autorem pomníku umístěného sem v roce 1914 je Jan Štursa.

O další zajímavou sochu park bohužel přišel. Jednalo se o sochu zvanou Čtrnáctiletá vytvořenou Karlem Dvořákem. Socha nahé dívenky byla tak sugestivní, že podnítila dokonce jednoho opilce k jejímu sexuálnímu obtěžování. Chudáka sochu se dokonce pokoušeli ukrást a prodat do starožitnictví. Vše ale sledovala policie, takže se sochu naštěstí podařilo zachánit, ale na své místo do parku se už raději nevrátila a pro jistotu skončila v depozitáři Galerie hlavního města Prahy.

U vchodu se nalézá památný strom platan javorolistý s obvodem kmene 546 cm a stářím 180 let. V těchto místech stávala i nádherná dřevěná secesní stavba pavilonu projektovaná přímo Janem Kotěrou pro Rodinovu výstavu v roce 1902. Pavilón byl následně přenesen na Kavalírku, tam sloužil jako filmový ateliér a tak při tehdejší hořlavosti filmů není divu, že ho záhy zachvátil požár a Praha tak přišla o velmi zajímavou památku.

My hlavní vchod do Kinského zahrady použijeme jako východ…

* fotozdroj: http://cs.wikipedia.org/

** fotozdroj: http://vencovypindy.blogspot.cz/

*** fotozdroj: http://smichov.blog.cz/


Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 4 komentářů

  1. Kateřina Čalounová
    Kateřina Čalounová
    | |

    Sloupy nesoucí portikus prvního patra letohrádku Kinských jsou ionské ne dórské. Je tak dodržen princip superpozice řádů – dórský v přízemí, ionský v patře – příjezdu, korintský v patře – průčelí.

    Reply
  2. Adam Fiala
    Adam Fiala
    | |

    Kotěrův výstavní pavilon „Mánes“ byl z Kinského zahrady přemístěn v roce 1918 nikoli na Klamovku, ale na Kavalírku, kde sloužil jako filmový ateliér pod vedenim několika společností. 25.10.1929 došlo k požáru, který celý objekt kompletně zničil. Přičina požáru objasněna nebyla.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web