Menu

Podolské nábřeží

1
Podolské nábřeží

Procházka po pražském nábřeží bývá zejména ve slunných dnech přímo pohlazením pro duši. Většina návštěvníků směřuje zejména na rušný břeh u Palackého náměstí – na vyhlášenou „náplavku“. Byla by ale škoda svou pouť ukončit již zde, neboť i vzdálenější podolský břeh nabízí spoustu unikátních zajímavostí. My se podolské nábřeží ve dnešním článku vyrazíme prozkoumat.

Krásný pohled na Podolskou čtvrť se nám otevírá již po projití Vyšehradského tunelu. Jako jednu z prvních zajímavostí budeme míjet Veslařský ostrov se stavbou dřevěné budovy Yacht Klubu. Ten má v Podolí dlouho tradici. Samotný klub byl založen Josefem Rösslerem Ořovským již v roce 1893 jako jeden z prvních veslařských klubů ve střední Evropě. Říká se, že veslaření a plachtění u nás na Vltavě začali jako první provozovat pražští mlynáři, aby se jejich zboží co nejrychleji dostalo ke svým zákazníkům. Yacht Klub ale tradici podstatně rozšířil a jeho členové nás zastupovali i na mnoha Olympijských hrách, namátkou například hned po založení Československé republiky v roce 1918. Budova klubu zde byla postavena v roce 1912 a dnes je pod památkovou ochranou.

Co se týká veřejných budov, zaměříme se i na další objekt s dlouholetou tradicí. Na zdejší sokolovnu. Ta zde byla pro zdejší sokolskou obcí stavěna od roku 1932 architektem Skalickým. Tento stavitelský počin trval pouhý jeden rok a tak v říjnu roku 1933 již byla otevřena pro veřejnost.
Tradice samotného spolku ale sahá mnohem hlouběji, do roku 1892, kdy zde byl Sokol Praha Podolí založen.

Když budeme pokračovat dále natrefíme na nádherný novoklasicistní objekt podolské vodárny. Ta byla stavěna již ve dvacátých letech. Navrhl ji architekt Antonín Engel (mimo jiné tvůrce urbanistického zastavovacího plánu v Dejvicích). Budova reagovala na stále se rozrůstající území města Prahy a navyšující spotřebu vody. Nahradila starší objekt vodárny, který zde byl od roku 1882. Již kolem roku 1908 byly ale v Praze stavěny nové vodovody a spotřeba pitné vody v prudce narůstala. Po roce 1914 byla dokonce pitná voda pro potřeby města přiváděna až z obce Kárané kousek za Prahou.

Antonín Engel navrhl nejen stavbu samotné budovy pro filtraci vody, ale také jímací objekt umístěný na Veslařském ostrově. Stavba vodárny pokračovala ještě po druhé světové válce, kdy bylo třeba ji i modernizovat. A tak od padesátých let začíná druhá etapa výstavby, na které se spolu s A. Engelem podílel i architekt Maxmilián Koschin.

Dnes je podolská vodárna přístupná veřejnosti v rámci Muzea pražského vodárenství, takže je možné navštívit i interiéry. Nejkrásnějším prostorem je nepochybně filtrační místnost zastřešená parabolickými oblouky, které se odráží v klidné vodní hladině bazénů uvnitř. Na té spolupracovali Bedřich Hacar a František Klokner. Dnes funguje vodárna pouze jako záložní zdroj pražského zásobování pitnou vodou.


Jen o kousek dál nalezneme stavbu, která má s vodou rovněž mnoho společného. Jedná se samozřejmě o plavecký stadion v Podolí, kam v létě směřuje početná část obyvatelstva ze všech koutů Prahy. Stadion je postaven na místě bývalé cementárny, která zde těžila materiál z nedalekých lomů, jejichž pozůstatky jsou dobře patrné dodnes. Tvoří pomyslnou stěnu podolského areálu. Místo nebylo vybráno náhodou. Velmi dobře sem totiž dopadají sluneční paprsky a tak kromě koupání se sem návštěvníci chodí i slunit.
 
Plovárna byla stavěna od roku 1956. Navrhl ji architekt Richard Podzemný, který, podobně jako u objektu vodárny, použil rovněž parabolické zaklenutí. Tentokrát u objektu budovy s vnitřním bazénem. Zvenčí stavby pak rafinovaně umístil divácký ochoz se sedadly ke sledování závodů ve dvou bazénech v údolí. Jeden z nich má třicet tři metrů na délku, druhý klasických padesát metrů. Návštěvníky od počátku ohromovalo, že menší venkovní bazén je vyhřívaný a může tak být v provozu i zimě. Provizorní provoz areálu fungoval již od roku 1960, kdy se zde konaly spartakiádní plavecké závody. Pro veřejnost byl ale otevřen až v srpnu roku 1965, rovněž po právě proběhlých plaveckých závodech. Postupem času se areál rozrůstal. Přibyla například finská sauna, nebo služba prádelny.
 
Od devadesátých let zde probíhá několik vln rekonstrukce, které mají zamezit chátrání objektu a snaží se konkurovat dalším novějším plaveckým areálům v Praze. Nutno ale říci, že podolský plavecký stadion má neustále své kouzlo. Zvlášť, když si sem jdete zaplavat brzy po ránu, kdy je bazén poloprázdný a na vodní hladině se mihotá sluneční světlo procházející prosklenou střechou hlavní haly. To je téměř mystický zážitek pro nejednoho plavce.
 


U plavání a vodních hrátek v Podolí se ještě chvíli zdržíme. Vrátíme se totiž časem do minulosti, konkrétně na počátek dvacátého století a zavzpomínáme na největší slávu areálu Žlutých lázní. Ty se původně nazývaly jednoduše Říční lázně, ale jejich charakteristický žlutý plot se časem stal natolik signifikantním prvkem, že pronikl až do názvu.
 
Lázně zde fungovaly od roku 1910. Zjednodušeně řečeno to byl prostor v místě tehdejších Dvorců, kde se dalo dobře dostat do Vltavy, která tou dobou ještě byla poměrně čistá. Postupně k lázním přibývalo další vybavení a objekty. Ve dvacátých letech byly přistavěny převlékací kabinky a také pontony se schůdky pro snadnější vstup do vody. Také zde byly vybudovány kurty, kde jste si mohli zahrát volejbal či nohejbal. Dle pamětníků sem chodil hrát nohejbal i slavný sportovec Pepi Bican a jen o kus dál se opalovaly dámy reprezentující pražskou smetánku, jako například Olga Schroberová.
 
Na dámách a mužích opalujících se na lehátkách by nebylo nic neobvyklého, kromě toho, že když jste zabrousili nesprávným směrem, byli všichni nazí. Vznikla zde totiž i nudistická pláž, což v té době bylo ještě poměrně neobvyklé.
 
Dnes už mají Žluté lázně největší slávu za sebou. Velký podíl na této skutečnosti má jistě čím dál větší znečištění řeky, stejně jako neinvestování do areálů po válce. Pomyslným posledním hřebíčkem do rakve se stala velká povodeň v roce 2002. Po ní byl areál dočista zdevastován. Poté jej zakoupil soukromý majitel, který jej rekonstruoval a dnes funguje jako multifunkční areál a sportoviště. Bohužel se jedná spíše o komerční projekt a tak se to s původními lázněmi nedá příliš srovnávat.

S Podolím je ovšem velmi spjata zejména stavba takzvaného Jedličkova ústavu. Ten byl původně vybudován jako luxusní sanatorium, kde pokoje a služby připomínaly spíše hotel. Ideou bylo, že toto podnětné a klidné prostředí bude pacientům daleko lépe pomáhat se zotavit. Sanatorium fungovalo od roku 1914 a ve své době bylo jedno z nejmodernějších v Evropě. Navrhl jej architekt Rudolf Kříženecký, který má v Praze mnoho dalších realizací, tato je ovšem největší.
 
Kromě noblesního vybavení sanatorium disponovalo také sály vodoléčby, uhličitými, hydroelektrickými, nebo slatinnými lázněmi. Bohužel tato slavná éra netrvala dlouho. Hned za první světové války zde byl zřízen vojenský lazaret. K této funkci se sanatorium vrátilo opět za druhé světové války, kdy se zde zotavovaly jednotky SS. Po ukončení války se zde léčili zejména pacienti s tuberkulózou.
 
Počátkem padesátých let ale začíná nová etapa objektu. Funguje zde Ústav pro péči o matku a dítě, jež zde sídlí dodnes. Za mnoho desetiletí si zde tato instituce vybudovala značné remoné a zejména v posledních dvaceti letech se mnoho nadcházejících maminek snaží přivést na svět své potomky právě zde.



 
Když budeme při naší vycházce pokračovat, můžeme se dostat až do nedalekého Braníka, který s Podolím sousedí. Na jeho pomezí stojí malebná dřevěná modlitebna, spadající sice již do branického katastru, ale byla by škoda ji minout. Tato výrazná dřevěná stavba s ostře lomenou úzkou trojúhelníkovou střechou vznikla ve čtyřicátých letech. Původně byla zamýšlena jako provizorní budova zdejšího farního sboru Českobratrské evangelické církve. Odhadovalo se, že na místě bude zhruba pět až deset let, ale nakonec ji můžeme obdivovat i dnes. Modlitebna stále žije čilým životem a ve svém interiéru pravidelně hostí bohoslužby, jež můžete navštívit.
 
Samozřejmě, že Podolská čtvrť nabízí mnoho a mnoho dalších zajímavostí, které se do tohoto článku nedostaly. A tak mi nezbývá, než Vás, vážené čtenáře pozvat na jednu z komentovaných vycházek Prahy Neznámé po podolském břehu a jeho zajímavé architektuře, poutavých zákoutích i místech odpočinku.
 
Dobové fotografie použity z: fotohistorie.cz, pinterest.com, vencovypindy.blogspot.com

Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 1 komentář

  1. čestmír
    čestmír
    | |

    a z dětství si pamatuji, že na úrovni dřevěné modlitebny, o které píšete byly ještě obdobné lázně jako Žluté. Tuším, že se jim říkalo Mlejnek. Ale jak zmiňujete, to už patřilo do branického katastru.
    dík za prima článek, čestmír

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web