Menu

Kolonie Na Slatinách a „Obecná škola“

16
Kolonie Na Slatinách a "Obecná škola"

Praha Neznámá pořádá Na Slatinách komentované vycházky.

Vždycky jsem si myslel, že slumy pro chudé obyvatele existují jen někde v Jižní Americe, jako třeba v Rio de Janeiru a jsou známé tím, že je nebezpečné tam chodit. Zjistil jsem ale, že první část souvětí není tak úplně pravda. Opravdový slum máme i v Praze a myslím, že si s těmi jihoamerickými alespoň podle fotek nezadá. Asi jedno z mála míst, kam prý taxikáři odmítají po soumraku jezdit, protože pomoci se tady nedovoláte. Je to prvorepubliková chudinská kolonie Na Slatinách, která se nachází na pomezí Michle, Strašnic a Záběhlic. Jediná z mnoha desítek kolonií pro nezaměstnané, která zůstala zachována do dnešních dnů. Některé, jako třeba žižkovský Krejcárek, byly zbourány a dnes je na jejich místě park. Jiné, jako třeba kolonie Za Horou v Hloubětíně, byly přestavěny kutily na rodinné domky a jak místo dříve vypadalo, připomínají už jen některá ojedinělá obydlí. Takže kolonie Na Slatinách je dneska v Praze raritou – je to zvláštní ostrov se svým vlastním životem, přenesený sem  téměř do středu velkoměsta jakoby z jiného světa nebo jiné doby.

Začneme pěkně popořádku. Je samý úsvit dvacátých let a z Prahy se stává opravdové velkoměsto, hlavní město mladé republiky. V dříve provinčním městě chybí budovy pro nové úřady. Začíná se tedy horečně stavět, přijímají se noví zedníci, tesaři, pokrývači a lidé dalších povolání. Do Prahy proto přichází obrovské  množství lidí hledajících obživu. Ale činže v nájemních domech jsou neúnosně drahé. Kde sehnat bydlení?  Kolem nově vznikající zástavby je spousta polí. Pražská obec pronajímá své pozemky za 100 – 200 Kč ročně nejdříve legionářům, později se na volných plochách ve špatné poloze usazují zedníci pracující na okolních stavbách a nezaměstnaní. Domky si vlastníci stavějí sami, z toho co seženou – z použitých cihel, prken, trámů, železničních pražců, dehtové lepenky a různých papundeklů. Kdo získal vyřazený železniční vagón, ten už se počítá k úspěšným. Mnohé stavby vznikají načerno. První domek se objevil v roce 1924, v roce 1927 už jich bylo přes 300 a v době velké hospodářské krize pohltily jako lavina celé údolí Slatinského potoka, kdy dosáhly až cca 400 domů. Přesný počet se nikdy úřadům nepodařilo zjistit, protože i když domy měly přidělené nouzová čísla, tak se k nim přidávala různá další stavení , která evidována nebyla. Jiné domy, s „neuspokojivými“ majiteli, byly naopak městem bourány. No a počet obyvatel, ten už se vůbec dal stěží odhadnout, protože v domcích se kromě rodinných příslušníků tísnily i spousty podnájemníků, kteří měli pomoci v rámci tísnivé finanční situace alespoň k malému přivýdělku. Nájemníci buďto spali s majiteli v jediné obytné místnosti, nebo na malé půdičce, anebo pro ně „majitelé“ domků vybudovali dřevěné kůlničky přiléhající k domku či stojící na zahradě. Takže odhad počtu obyvatel se počítal průměrným počtem obyvatel (5,5) na počet domků a došlo se k číslu 2.200.

Vznik sousední kolonie Pod Bohdalcem popisuje mistrně Karel Čapek v povídce „Na Rafandě“ z roku 1925: “ Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to; teď z jara ještě moc nevadí, svítí li slunce všemi spárami prken….Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal.“ Čapek zjišťuje, že třeba  v bývalém vozíků, který dřív sloužil bůhví čemu, dokázalo na ploše 1,5 x 1 metrů bydlet 5 lidí, ačkoliv to technicky vůbec není představitelné.

Pojďme si celou chudinskou oblast i s jedním překvapením společně projít podle přiloženého plánku. V levé části mapky je kolonie Pod Bohdalcem, kterou navštívíme nejdříve.  Za budovou rozvodny jsou v pravé části mapky vlastní Slatiny v údolí potoka. Procházku začneme u Edenu ve Vršovicích, kde podejdeme železniční viadukt.

Hned nalevo ve svahu zabočíme do druhé uličky a octneme se v řadě malinkatých domků zvané Sedmidomky. Řada vpravo jsou domky, které ještě nepatřily ke kolonii. Jednalo se družstevní domky  o ploše 32 metrů čtverečních s jednou obytnou místností dole a s podkrovím. Byly postaveny v roce 1928  zřejmě z důvodu levných pozemků. Voda sem původně nebyla zavedena, muselo se k hydrantu, elektřina ano. Vlevo byly vybudovány přízemní domky, už patřící ke kolonii,  s byty pro ty lepší kolonisty. Stavěla je pražská obec a vybavení bylo podobné jako v družstevních domcích (elektřina, ale bez vody). nutno však podotknout, že chodit pro vodu k hydrantu bylo v té době obvyklé v mnoha pražských čtvrtích. O přízemních domcích s byty pro VIP kolonisty  v úvodu fejetonu o Rafandě (kolonie Pod Bohdalcem) Karel Čapek píše: „Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem; platí se za to prý 700 Kč ročně, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze“.

Ať počítám jak počítám, dopočítat do sedmi se nemůžu, v prvním pásu (na obrázku vpravo) je 6 řad osmidomků s podkrovím, v druhém pásu (na obrázku vlevo) 8 řad  původně přízemních „dlouhých, zděných šupen“ , kam se vcházelo přímo do jediné místnosti. Ty už jsou dnes většinou přestavěné na sídla různých firem, takže původní obydlí už tu jen velmi těžko rozeznáme. Možná že těch sedm domků je průměr těch 6 a 8 řad :)

Celkově to byla velmi podivná čtvrť plná rozporů. Je to neuvěřitelné, ale kousek odtud dole za viaduktem, na samém konci Vršovic, byl na samém úsvitu dvacátých let nákladně vybudován gigantický zábavní park Eden s kolotoči, tobogány a pětikilometrovou horskou dráhou. Jeho ruch se v době největší popularity blížil vídeňskému Prátru.

Jenže Edenu se nedařilo, lidé sem chodit nechtěli, také proto, že  kolonka s obyvateli se špatnou pověstí byla hned za rohem. Konec konců i v současné době tu můžete zaslechnout, už se špetkou pýchy, že tady bydlelo v jednu chvíli celkem třináct odsouzených vrahů. A tím pádem i v Edenu koncentrace lidí z galerky značně přesahovala pražský průměr. Lidi to na tuhle stranu Prahy prostě netáhlo, takže velkorysý zábavní park začal upadat už ve třicátých letech a  nové činžovní domy se tady raději vůbec nestavěly, zatímco  nouzová kolonie jen prosperovala. My v Čechách samozřejmě  tradici  ctíme, proto vzniknul v současné době v jednom z objektů (v druhém pásu Sedmidomků) dům s více než padesáti malometrážními byty pro neplatiče.

Pokračujeme dále ulicí Pod Bohdalcem I v procházce s Karlem Čapkem, který nás upozorňuje, že: „Teprve přes ulici je vlastní samodílná, moderní Rafanda. Rafanda je dílo lidu; každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu konstrukce, protože se tam ostošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci.“

Projdeme  kolonií Pod Bohdalcem a vystoupáme až na konec ulice Pod Bohdalcem I, kde, tak trochu jako slon v porcelánu, ční novostavby, které oblast chudinských příbytků dělí na dvě části. Zatočíme kolem nich doprava do Elektrárenské ulice. A po chvíli máme pocit, jako bychom tu už někdy byli, jako bychom tahle místa už viděli. Náš pocit nás neklame- jsme v místech, kde se odehrával i natáčel děj slavného Svěrákova filmu „Obecná škola“. Po levé straně v řadě činžáků vidíme obchod, kde nakupovala Libuše Šafránková a o kus dál hospodu, kde kluci vykouřili hosty, aby táta Hrušínský šel vůbec domu. Na rohu ulice měl svůj stánek zmrzlinář. My pokračujeme rovně přes ulici Nad Vršovickou horou, dojdeme ke narezlým zarostlými vrátkům a nejsme v pohádce o šípkové Růžence, ale přímo ve vlastní „Obecné škole“. Škola pro Slatiny a okolí tu skutečně bývala, ale jen do 5. postupného ročníku, pak se muselo chodit do Vršovic. Školu tvoří několik řad dřevěných pavilonů, bohužel ve velmi špatném stavu se zatlučenými okny. Celý areál je obýván bezdomovci. Jeden pavilón nedávno i podpálili.

Vrátíme se do ulice Nad Vršovickou Horou, kterou pokračujeme doprava. Po levé straně vidíme elektrárnu, ve skutečnosti rozvodnu, kde Tranďáka – Zdeňka Svěráka málem zabil výboj. O kus dál přecházíme můstek nad železnicí, za nímž začíná jiný svět…

Kolonie Slatiny měla své 2 koloniály, 3 družstevní konzumy typu „Včela“ , 8 hospod, holiče, zmrzlináře, mandl, mlékárnu, pekárnu, řeznictví, gramofony, harmoniky a biograf. V době největšího rozkvětu měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků. Divadlo se hrávalo v nejznámější hospodě U Řeháků, kde se i promítalo. Začátky byly krušné – bez elektřiny a bez vody. To obec napravila až v roce 1934 – vodu mohli obyvatelé čerpat zdarma z hydrantů. Za elektrickou přípojku se ale muselo zaplatit 500 Kč, což byly tehdy velké peníze a tak si elektřinu do svých příbytků obyvatelé začali zavádět až za protektorátu, když nemohli sehnat petrolej do svých lamp.

Karel Čapek zmiňuje i šťastlivce, kterým se podařil sehnat vysloužilý železniční vagón: „To už starý železniční vagón je jinačí dům; polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a je tam dost teplo“.

Žádný režim, ani prvorepublikový, ani protektorátní, ani socialistický a konec konců ani ten dnešní si s koloniemi Pod Bohdalcem a  Na Slatinách neuměl poradit. Zlikvidovat se je prostě nepodařilo. O houževnatosti místních obyvatel píše i Karel Čapek: “ Nemá vodu a jedinou studnu na nádraží prý jim chtí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dál na svazích Bohdalce“.

V souvislosti s rozvíjející se sídlištní výstavbou začala kolonie Na Slatinách  v 60. letech zanikat. Za přidělení bytu musel majitel domku přislíbit, že zbourá  nejprve  komín a následně i celý domek a materiál si musí sám odvézt. Později přiděloval národní výbor takto uvolněné parcely na stavbu plechových garáží  – pro tří na jedné parcele a případně i na zahrádky.

Od sedmdesátých let minulého století byly lidem, kteří zde měli hlášený trvalý pobyt, nabízeny náhradní byty, což využili jen někteří. Kolonie slouží částečně pořád jako nouzová kolonie, částečně jako zahrádkářská kolonie. Vznikl tu opravdový mix různorodých sociálních skupin obyvatelstva. Potomci původních kolonistů, kteří se označují jako místní, mají ke kolonii krásný citový vztah, vzpomínají na své dětství, zažili tu mnoho krásných chvil a místo by neopustili. Mnozí se sem z přidělených sídlištních bytů na stará kolena vracejí. Zahrádkáři tady rádi od jara do podzimu provozují svůj koníček. V opuštěných staveních a zahradních domcích „trvale“ bydlí hodně ilegálních obyvatel (což připomíná začátky původních kolonistů ve 20. letech) a přespává tu i stále se zvyšující počet náhodných bezdomovců. Dodnes tu není zaveden plyn ani kanalizace, veškeré splašky tečou do septiků. Pojmenovaná je jen hlavní vyasfaltovaná ulice Na Slatinách. Vedlejší uličky – spíš polní cesty – jsou bezejmenné a proto má celá kolonie jedinou adresu nazvanou podle jediné pojmenované ulice. V plánech Prahy je nouzová kolonie cudně označována jako zahrádkářská osada.

Ze široké palety různých hospod, obchůdků a služeb v době první republiky nezbylo nic. Hydranty u kterých se lidé dřív scházeli, byly odstraněny na začátku 90. let, protože si sem „Pražáci“ na účet města jezdili zadarmo mýt svá auta. A i když dnes kolonie působí na první pohled tichým a opuštěným dojmem, opak je pravdou, vevnitř to žije, odevšaď je slyšet různé broušení, řezání, klepání, lidé jsou tu velmi činorodí. Pracují na svých domcích i na zahrádkách. I z těch nejomšelejších příbytků je slyšet stejně jako za první republiky hudba, radio…

Je tu zřejmě největší koncentrace autoservisů na metr čtvereční v Praze a všude je i spousta starých vraků aut.

Po hlavní ulici občas někdo projde, podívá se na cizí návštěvníky ne příliš přátelským pohledem a  zmizí v nejbližší uličce…

Někteří místní se ptají co hledáte, jiní vás jen sledují dlouhým pohledem ze svých pozemků, cizích se do těchto končin asi opravdu moc nepodívá…


Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 16 komentářů

  1. Vašek M.
    Vašek M.
    | |

    Zdravím čtenáře :-)
    v této lokalitě,kolonce sem vyrůstal.Také sem chodil do oné dřevěné školy,
    v zimě přikládali do vysokých kamen stojících v rohu třídy…
    Mám na onu dobu vzpomínky, které na tváři úsměv vytváří.Byla to úplně
    jiná doba,rád na ten čas vzpomínám-i přes tu chudobu,která obyvatele
    provázela většinou do konce života.
    Mělo to své kouzlo a dnešní mládež-děti se určitě nevyblbnou jako právě
    ročník Náš 1964 a příbuzné.
    Domeček kde sem vyrůstal postavil pan František Kůt – truhlář,a i dnes
    sleduji ve vzpomínkách jeho pracovní um u truhlářského ponku – krásné.
    Přeji Vám všem ČTENÁŘŮM do dalších roků jen pevné zdravíčko,je k nezaplacení a mějte se rádi … Přeje – Vašek Mařík – tenkrát domek u DP

    Reply
  2. Marta Šlechtová
    Marta Šlechtová
    | |

    V kolonii Slatiny budleli kdysi moji vzdávení příbuzni. Jmenovali se Hrbáčkovi.
    Jestli si na ně někdo pamatujete, nebo na jejich dceru,budu ráda, když se mi ozvete.

    Reply
    1. Renata Holubová
      Renata Holubová
      | |

      Dobrý den,
      moje maminka se jmenovala Hrbáčková Růžena a její bratr je Václav Hrbáček, bydleli s rodiči ve Slatinách.
      Možná hledáte je?

      Reply
  3. Bůchová Stanislava
    Bůchová Stanislava
    | |

    Díky za inspiraci. Vaši vycházku mi tak vychválila má dávná kamarádka, že jsem si ji také připravila pro seniory, které už asi 13 let provázím po Praze a okolí jako dobrovolník.

    Reply
  4. Katerina Peskova
    Katerina Peskova
    | |

    „Asi jedno z mála míst, kam taxikáři odmítají po soumraku jezdit, .. “
    No, v tech kancelarskych budovach pracuji a nerekla bych, ze je tam nebezpecno :) Dokonce spousta zamestnancu chodi pesky po setmeni kolonii z prace a uplne bez problemu..vlastne jsem neslysela, ze by se tam nekdy nekomu od nas neco stalo nebo mu alespon neco hrozilo.. mimo jednoho kousnuto od psa :)

    Reply
    1. František Uchytil
      František Uchytil
      | |

      Máte pravdu slečno (dnes již paní) Kačenko; já tudy chodím denně okolo 5té do práce a přepadli mně jen jednou :-)

      Reply
  5. Pavla Kubištová
    Pavla Kubištová
    | |

    Píšete také, že ochotníci hráli v hospodě U Blebtů. Ochotníci ale hráli v hospodě U Řeháků, kde byl i biograf a jiné společenské akce. Majitel i ochotník zároveň byl můj pradědeček. Bydlíme tady a jsme zde moc spokojení, i přestože nájezdy squatterů nás trápí.

    Reply
    1. Jiří Hrdinka
      Jiří Hrdinka
      | |

      Chodil jsem jako malý kluk do Slatin za strýcem a tetou. Jmenovali se Jelínkovi. Měli domek s altánkem na zahradě. Strýc se věnoval opravám hodin a fajfkám.
      Bydleli v domku č. 104, který už dnes nestojí. Neznali jste je někdo ? Napište.
      Mohlo to být 1965 – 1970.

      Jiří Hrdinka, 56 let

      Reply
  6. Jiří Dovrtěl
    Jiří Dovrtěl
    | |

    No, ještě, že tam neskákali ani ti filmoví, ta trolej se netváří dvakrát přátelsky. Nemusí být ten nejbližší můstek ten pravý… Můstek, odkud jako skákali filmoví hrdinové, je ve skutečnosti na Zlíchově v Křížové ulici. A mimochodem – kolonie, nebo také kolonka, jak se říkalo, kterou autor článku popisuje, nebyla rozdělena na dvě půlky až železnicí a novou výstavbou kolem ulice Nad vršovskou horou. Byly to odjakživa kolonie dvě – za Sedmidomky kolonie Pod Bohdalcem a dále u Slatinského potoka pak samotné Slatiny. Jinak dobrý článek, děkuji, jen prosím trochu více přesnosti.

    Reply
  7. Pavla Kubištová
    Pavla Kubištová
    | |

    Dobrý den, musím poupravit jednu skutečnost. Z můstku nad železnicí skákat kluci nemohli, protože tu ještě nestála ani železnice ani můstek. Ale jinak děkujeme za článek :)

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web