Menu

Vilová čtvrť na hradebních baštách

6
Vilová čtvrť na hradebních baštách

Praha Neznámá pořádá po hradčanských hradebních baštách komentované vycházky.

Víte, že někteří obyvatelé Prahy mají to privilegium, že jejich vila stojí přímo na hradbách? Jsou to ti šťastlivci, jejichž domovní adresa zní: Na Baště sv. Jiří, sv. Ludmily…

Ještě před první světovou válkou vzniká totiž v Praze jedinečný urbanistický celek, který se svým řešením blíží ideálu anglických garden cities – zahradních měst a to na Hradčanech v okolí Písecké brány. Výjimečnost této unikátní vilové čtvrti je v tom, že při její výstavbě byl dovedně využit prostor barokní fortifikace královského hlavního města Prahy, které vzniklo v letech 1653 – 1730. Opevnění bylo zesíleno dvaceti baštami, pojmenovanými podle svatých patronů. Na levém břehu Vltavy se barokní opevnění nazývalo Mariánské hradby podle kaple Panny Marie Pomocné v šancích, která stála u Bruské brány. Po zrušení pražské pevnosti, ke kterému došlo po prohrané Prusko-rakouské válce v roce 1866, přežívaly bývalé barokní hradby již bez vojenského významu. Hradební pozemky byly pak postupně vykupovány a hradby bourány, ale v některých místech zůstaly jejich zbytky v parkové úpravě částečně zachovány.

Tak byly pražskou obcí vykoupeny v roce 1901 od vojenského eráru i pozemky kolem Bruské brány s cílem využít je částečně pro obytnou výstavbu – na bývalých bastionech sv. Jiří, sv. Ludmily, sv. Tomáše a sv. Máří Magdalény. Příkopy u bastionů byly zakopány a na jejich místě byl zřízen dnešní Park Charlotty G. Masarykové. Vrchní část samotných bašt zůstala zachována a vily se tak tyčí přímo na hradbách.

Celou vilovou čtvrť můžeme dobře poznat podle plánku:

Naši procházku začneme i ukončíme symbolicky u Písecké brány, která měla veliké štěstí, že přežila bourání hradeb. Součástí smlouvy obce s vojenským erárem byl totiž i závazek bránu zbořit. Tomu se ale vzepřeli tehdejší zastánci „pražských starožitností“ a staré Prahy, kteří se peticemi k městské radě i k c. k. Ústřední komisi pro zachování památek historických a uměleckých ve Vídni nakonec domohli toho, že od zbourání brány bylo v roce 1903 ustoupeno. Za což jim můžeme být vděční, neboť dnes je Písecká brána jedinou zachovanou barokní hradební branou mimo Vyšehrad a patří k nejvýznamnějším připomínkám hradeb. Své jméno má nikoli po jihočeském Písku, ale podle prastaré osady Na Písku na Klárově. Od brány jezdívala od roku 1828 první koňská železnice v Praze, a sice do lánských lesů pro dřevo. Brána bývala nazývaná také Bruská nebo Karlova, protože byla postavena za Karla VI. Giovanim Batistou Alliprandim podle návrhu Františka Vogota z roku 1721. Výzdoba vojenskými emblémy je od J. Mayera.

V současné době je v Písecké bráně společenské a kulturní centrum Prahy 6. V letech 2000 – 2 prošla brána rekonstrukcí a od té funguje jako galerie a kavárna, konají se tady i svatební obřady.

Vydáme se ulicí U Písecké Brány západním směrem do nitra vilové čtvrtě zbudované na zbytcích někdejšího opevnění, které se podařilo architektům Vladimíru Zákrejsovi a Vlastislavu Hofmanovi zachránit. Navrhli tady kotážovou (i když je z anglického cottage=chata, tak u zahradních čtvrtí znamená řadovou) zástavbu vilami a řadovými domky v anglickém stylu. Tedy první pokus toho, co bylo uplatněno později ve velkém na Ořechovce. Na ojedinělé výstavbě na baštách se v letech 1910-1914 podíleli významní projektanti jako architekti Jan Kotěra, Josef Gočár, Emil Králíček ale i sochař František Bílek. Stavělo se hlavně ve stylu tehdy trendy geometrické moderny, ale prosazuje se i kubismus, secese a symbolismus.

Dojdeme ke kubistickému dvojdomu od Josefa Gočára v Tychonově ulici č. 4-6/268-269. Původně byl dvojdům vyprojektován ve stylu geometrické moderny, ale později Gočár svůj návrh přepracoval raději na kubismus.

Naproti bráně je Park Charlotty G. Masarykové, který je dokladem typického pražského sadu, vzniklého na zrušeném hradebním systému města. Dokumentuje také dendrologickou skladbu parku začátku 20. století. Sad byl realizovaný v roce 1913 podle projektu Karla Skaláka rovněž na původních vojenských pozemcích. Park zahrnoval území vzniklé zasypáním pevnostního valu před barokním opevněním města na předpolí bastiónů sv. Jiří a sv. Ludmily. Pro zachování půdorysného a prostorového rozvrhu včetně dochování části původních dřevin byl park prohlášen v roce 2004 za nemovitou kulturní památku a zároveň byl Městskou částí Praha 6 zrekonstruován. Původně se jmenoval park u Písecké brány, současný název park Charlotty G. Masarykové připomíná manželku prvního československého prezidenta T.G.Masaryka.

Za parkem v ulici Na Valech prosvítá řada činžovních domů v geometrické moderně a la Kotěra, na jejichž návrzích se v letech 1910 – 1938 účastnil architekt Alois Dryák a celá řada dalších. Některé bloky ale nebyly dokončeny a k jejich uzavření od ulice Milady Horákové došlo až o hodně později. Dnes, zvláště po zklidnění provozu v ulici Na Valech, se jedná o jednu z nejluxusnějších lokalit na bydlení v Praze vůbec, spojenou s vynikající dopravní dostupností – stanicí metra Hradčanská hned za rohem.

…kde nás na východní straně Parku Charlotty G. Masarykové překvapí tři pylony, ve tvaru čtyřbokých komolých jehlanů, ze železného plechu od izraelského sochaře Israela Hadanyho, které byly vytvořené pro výstavu izraelské grafiky. Na stěnách jehlanů je rovněž Hadanyho báseň. V roce 1996 byly pylony věnovány Galerii hl.m. Prahy a umístěny v blízkosti nedaleké izraelské ambasády.

Nadešel čas opustit baštu sv. Ludmily a přejít Badeniho ulici směrem na další baštu a sice sv. Tomáše, vyhlížející do Letenských sadů, kde určitě nepřehlédneme rohovou činžovní vilu ve stylu geometrické secese s posuvnými okny anglického/amerického typu v 1.patře a …

Stockarova dvojvila
Na Baště sv. Tomáše 5-7, Hradčany 230-231

Dvojvilu s krásným výhledem do Letenských sadů navrhnul a pro sebe a svého bratra Jaroslava nechal postavit v letech 1910 – 11 architekt Rudolf Stockar – jeden z propagátorů zahradních anglických měst kotážového typu a přímý inciátor výstavby vilové čtvrti na baštách. To byl pro něj i důvod, proč si sám postavil svou vilu v v této první plánovitě založené zahradní čtvrti v Praze. Jako zaměstnanec pražského stavebního úřadu považoval Stockar zahradní města jako čtvrti určené i pro nejchudší vrstvy. Tyhle dá se říci skoro utopistické vize se ovšem nenaplnily nejen na Hradčanech, ale ani v dalších vilových čtvrtích.

Dvojčetem Kohoutovy vily, také z roku 1911, je rohově zkosená Myslíkova vila s dvojí adresou Gogolova č.2, nebo chcete-li Na Baště sv. Tomáše č.1, ale samozřejmě jen s jedním popisným číslem Hradčany čp.225. Je opět postavená ve stylu geometrické moderny a s hodně střízlivou dekorací…

Kramářova vila
Gogolova 1, Hradčany 212

Na rozdíl od vil na předchozích třech baštách zabírá celou plochu bastionu sama a disponuje přitom fantastickým výhledem na vltavské mosty a starou Prahu. A to byl právě důvod, proč tady panslavista, rusofil a první československý předseda vlády Karel Kramář koupil v roce 1911 stavební pozemek (tedy vlastně celou baštu) a nechal tu pro svou ruskou manželku Naděždu Nikolajevnu postavit grandiózní vilu. Kramář měl velký rozlet, což ovšem pražská městská rada věděla, a tak musel být usměrněn ve smyslu, že vila nebude vyšší než jednopatrová, průčelí bude obráceno k Vltavě, a vůbec že bude navržena tak, aby nenarušovala panorama Hradu. Kramář původně požádal o projekt Kotěru, ale pak se obrátil na slovutného vídeňského Ohmanna, který mu postavil neobarokní rezidenci s prvky secese, ale ovšem i ruské architektury na přání jeho manželky. Vila byla obrovská, do toho přišla 1.světová válka a tak se stavěla dlouho – od roku 1911 až do roku 1917. Nakonec z toho vzešel gigant s plochou 700 m2 a s 56 místnostmi, z nichž většina sloužila reprezentačním účelům. Ale kromě nich tu byly i soukromé ložnice a pracovny, několik salónů, hal, jídelen, pro časté návštěvy hostinské pokoje, k tomu kulečníková síň, pro zásoby osm sklepů i vlastní sklad benzinu, žehlírna a lázně. Byly zde i na tehdejší dobu zcela nezvyklé technické novinky jako domácí výtah nebo odsávač prachu. Na vybavení a luxusu se nešetřilo – slavná Kramářova pracovna měla krb ze zeleného mramoru a jeho pracovní stůl byl potažený buvolí kůží.

Dnes vila slouží jako oficiální rezidence českých premiérů a jejími obyvateli byli: Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek a Nečas.

Přejdeme zpět Badeniho ulici a na protějším nároží nás očekává opravdová a nepřehlédnutelná lahůdka:

Bílkova vila
Mickiewiczova 11, Hradčany 233

Mystik, sochař a grafik František Bílek si v letech 1910 – 11 sám navrhnul a nechal postavit vlastní dům s ateliérem, který odráží jeho hlubokou mystickou duši. Je to zřejmě jedna ze dvou staveb v Praze postavená ve stylu symbolismu – a symbolů je tu opravdu víc než dost, a to leckdy hodně složitých. Celý dům má jako celek znázorňovat léto a hned vedlejší Procházkova vila č.3 /234, kterou také vyprojektoval, má pro změnu symbolizovat podzim. Začneme tedy postupně – létem. Vila je postavena do obloukovitého tvaru srpu…

Samotný dům má strohé průčelí z neomítnutých červených cihel, což také nebylo náhodné – Bílek si nechtěl na nic hrát, ale pravdivě přiznat stavební materiál. Do této symboliky zapadá i použití první rovné střechy v Praze. Do stavby byla zakomponována i spousta další symboliky odkazující na ranné křesťanství a sakrální stavby. Bílkův osobní symbolismus se projevuje třeba u kuchyňských dveří, kde je možné v řezbě zjistit, že umělci bylo v době výstavby vily 39 let, jeho manželce 29 let, a jeho dvěma dětem 6,5 a 4,5 roku. Sochař si samozřejmě sám navrhnul vnitřní zařízení včetně nábytku a něco i sám vyřezal. Dům byl v letech 2008-10 zrekonstruován a dne slouží v rámci Galerie hl.m.Prahy jako mistrovo muzeum.

Procházkova vila
Mickiewiczova 3, Hradčany 234

A už jsme u dalšího ročního období – hned vedle vchodu do Bílkovy vily nás čeká dům symbolizující podzim, který pro svého dlouholetého přítele a podporovatele zahradních měst a jednoho z iniciátorů výstavby vilové čtvrti na baštách doktora Procházku, vyprojektoval opět František Bílek, a to v roce 1910. Vila byla stejně, jako její „letní“ sousedka dokončena hned v následujícím roce, jak se můžeme přesvědčit ve slepém románském okénku, odkazujícímu symbolicky k rannému křesťanství.

Tím jsme ukončili prohlídku nejen řady kotážových domů v Mickiewiczově ulici, ale i naši procházku. Jsme zpátky u Písecké brány. Závěrečný pohled věnujeme zahradám řadových vil, které směřují do zeleně s alejemi stromů. Podzimní mlhavá atmosféra okolní přírody souzní s barvami fasád domů ve stylu geometrické moderny, většinou laděných do béžových, okrových nebo šedavých tónů.


Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 6 komentářů

  1. Vitekk
    Vitekk
    | |

    Mate tam nepresnost – ty dve historicke pohlednice kasaren to jsou dve ruzne budovy, ta cernobila jsou kasarny na pohorelci kdez ta kolorovana je kadetka na Hradcanske. Jde to poznat napr. dle poctu oken v „rohovych vezich“

    Reply
  2. Katka
    Katka
    | |

    Děkuji moc, určitě si to půjdu projít, mám to tam moc ráda, bydlela jsem v jedne krásné kubistické vile v Tychonove ulici.celé dětství.

    Reply
  3. Anna
    Anna
    | |

    Velmi hezká procházka mezi architektonicky zajímavými domky. Doporučuji zakončit v kavárně Písecká brána, která v létě nabízí příjemné venkovní posezení :).

    Reply
  4. Jindriska Kotrlova
    Jindriska Kotrlova
    | |

    Dekuji za moc pekny clanek a fotografie. Prosim o informaci, proc je vila v ulici na baste sv. Tomase 232/3 zvana Kohoutova vila?
    Myslíte tím architekta nebo majitele? Majitelem byl německý bankéř, kterému byla vila po r. 1945 zkonfiskována a architektem byl Alois Čenský (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_%C4%8Censk%C3%BD).

    Diky
    JK

    Reply
  5. Alena
    Alena
    | |

    Skvělý přehled, díky moc! Půjdu si to znovu projít podle tohoto průvodce.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web