Menu

Paláce dolního Nového Města

0
Paláce dolního Nového Města

Dnešní vyprávění o pražským palácových domech dolního Nového Města pražského začneme u monumentu své doby – u banky Československých legií. Tato instituce vznikla již v roce 1919 v Rusku pro potřeby vojáků na cizích frontách, zejména v Rusku a ve Francii, aby si mohli bez obav ukládat svůj žold. Zprvu si tato instituce vystačila s omezenými prostory ve Štefánikových kasárnách, později se přestěhovala do prostor na rohu Senovážného náměstí. Záhy banka natolik zbohatla, že si mohla dovolit zakoupit pozemek na Novém Městě a začít s výstavbou svého reprezentativního sídla.

Stavba byla svěřena Josefu Gočárovi. Jednalo se o velmi specifickou stavbu a to nejen její funkcí, ale také dobou v níž vznikala. Bylo jen krátce po vzniku první republiky a očekávalo se, že nově vznikající stavby budou nově nabytou národní hrdost proklamovat i ve svých architektonických formách. Pro architekty a sochaře té doby se jednalo o nelehkou situaci…

Josef Gočár a jeho kolegové se tedy nutně museli zabývat otázkou, jak by taková národní architektura měla vypadat. První světová válka přerušila plynulý stavební vývoj na našem území, a tak nezbývalo, než přijít s novým tvaroslovím, které by reagovalo na potřeby moderní doby. Jak Gočár, tak i Janák a další dospěli ke stylu rondokubismu, či národního slohu, jenž představoval jakousi směsici kubizujících tendencí, nastupujícího art deca a motivů lidové architektury. Ve dvacátých letech se tak rodí stavby v novém velkolepém národním slohu, který je jakýmsi spojovatelem mezi vlnou tradiční moderny a nově přicházejícími tendencemi architektonického purismu a funkcionalismu.


Architekturou národního stylu jsme se mimo jiné prezentovali i na světových výstavách, kterých jsme se pravidelně účastnili. První vlaštovka přichází již na výstavě v Rio de Janeiru v roce 1922, kdy je pod dřevěným pavilonem podepsán architekt Pavel Janák. Jen o tři roky později – v Paříži ale pomyslné žezlo přebírá právě Gočár a představí pavilon ve stylu národního art deca. To ale nejsou jediná díla, kterými se tento styl dostává do povědomí architektů a pozorovatelů.

Sám Josef Gočár počátkem dvacátých let také experimentuje s propojením národního a lidového stylu na letištních domcích ve Kbelích. Ve stejné době vzniká i Janákovo krematorium v Pardubicích. V roce 1923 je s velkou slávou otevřena i Legiobanka. Styl stavby je umocněn výzdobou ve stejném duchu. Na fasádě nás zaujmou sochy legionářů od Jana Štursy, o něco výše můžeme obdivovat pískovcový reliéf od Otty Guttfreunda. I interiér byl velmi zajímavý. Vstupovalo se přes otevřenou dvoranu s uměleckými díly a vitrážemi, které naštěstí můžeme obdivovat i dnes.


Původně se v suterénu nacházela ještě koncertní síň s varhany, ale ta byla časem přebudována na divadelní prostor, ve kterém sídlilo divadlo D 34. Za okupace musela být banka přejmenována, neboť Němcům se nelíbil odkaz na legionáře přímo v jejím názvu. Nový název zněl Českomoravská banka v Praze. Ani to však nebyla poslední změna. V roce 1948 byla banka začleněna do Státní banky Československé, což přetrvalo až do roku 1990. V devadesátých letech se uskutečnila rekonstrukce, v rámci níž došlo nejen k zaslouženému očištění a opravy fasády objektu, ale také k restaurování interiéru. Dnes tato banka patří mezi vůbec nejslavnější stavby Josefa Gočára v Praze.

Jen o kousek dál v téže ulici nás jistě zaujme ještě hotel Imperial. Hotel Imperial bývá prezentován jako art decová stavba, ale není to přesné. Jistě, když se podíváme do specifického interiéru, kde se dnes ve spodním patře nachází slavná restaurace, mohli bychom tak soudit, ale samostatný objekt vzniká již mezi lety 1913-1914, kdy u nás teprve dozníval styl kotěrovské moderny a kubismu. Původní dům, který zde stával také hostil restauraci. Jmenovala se U Černého orla. Bohužel objekt byl zbořen při jedné z asanačních vln.


Restaurace s hotelem měla za první republiky velice dobré jméno a neměla nouzi o luxusní klientelu. Na kávu sem chodíval i samotný Tomáš G. Masaryk, ale také Franz Kafka. Když pak ale přichází okupace a druhá světová válka, restauraci s kavárnou si oblíbili hlavně němečtí důstojníci a tak je pochopitelné, že nastal masivní odliv původních klientů. Po znárodnění koncem čtyřicátých let se hotel přejmenovává na ROH a tak sem proudí ještě o poznán jiná klientela. Naštěstí i tento krásný palác byl časem rekonstruován. Konkrétně mezi lety 2005-2007. Dnes je jednou z nejznámějších osobností spojenou s restaurací, známý český kuchař Zdeněk Pohlreich, který se již řadu let snaží o kultivaci úrovně v českých restauračních zařízeních, což je práce hodná velkého uznání.

Pokud tedy vycházku neskončíte již v druhém bodě návštěvou této vyhlášené restaurace, přesuneme se průchodem do ulice Na Florenci, kde máme jednu z několika ukázek moderní architektury v Praze. Palác Florentinum od Cigler Marani Architects byl dokončen v roce 2014. Je to komplexní multifunkční palác, kde kromě kanceláří nalezneme také typickou skladbu restaurací a obchodů. Budova je rovněž opatřena několika odpočinkovými zónami, atrii a také průchodovou pasáží, což je vzhledem k její rozloze přímo nezbytný, a naštěstí ne opomenutý aspekt.




Florentinum bylo postaveno na místě, kde byste v minulosti nalezli velkou tiskárnu. Tato tiskárna poté za minulého režimu vydávala deník Rudé právo. A právě do této proluky byl tento rozměrný objekt vsazen. Vnitřní rozloha činí neuvěřitelných 49000 metrů.





Florentinum je poměrně dobrým příkladem novodobé pražské stavby, která i přes svou velikost pomohla jisté rekultivaci okolí. Samotné Masarykovo nádraží, které se nachází v užší blízkosti je ve velmi špatném stavu, ale již nyní je započata první etapa rekonstrukce a další by měly následovat.

V minulosti se v souvislosti s Masarykovým nádražím jednalo o mnoha mnoha alternativám jeho využití a dalších souvisejících projektech. Dokonce některé studie počítaly s jeho zrušením. Nakonec si ale svou pozici uhájilo. Objevují se ale nové koncepce, co si počít s jeho bezprostředním okolím. Poslední velice komplexní projekt zástavby dokonce pochází z ateliéru světově uznávané architektky Zahy Hadid, která bohužel nedávno zemřela. Tento projekt je opravdu velmi megalomanský a kdyby byl realizován, rázem by se z části Prahy stalo centrum moderní architektury. Kritika, ale poměrně oprávněně namítá, že tento koncept je pro naši metropoli až moc nadnesený a také, že plně nerespektuje genia loci města. Uvidíme tedy, zda se z této studie bude nakonec vůbec nějaká část realizovat. Každopádně nastínil alespoň jistou ideu vývoje stavění. Projekt studia Zahy Hadid totiž počítal s bytovou výstavbou v centru města, co by po všech možných kancelářských prostorách byla příjemná změna.




Hned na dohled je již zmíněné Masarykovo nádraží. Dnes si drží zajímavý primát. Je vůbec nejstarším koncovým nádražím v Evropě. Zbudováno bylo již v letech 1842-1844. Vůbec první vlak byl z nádraží Praha vypraven 4. srpna 1845, poté byl 20. srpna zahájen slavnostní provoz. Tato unikátní záležitost byla ale jen pro zvané lidi. Sešli se zde nejvýznamnější státníci, politici a povětšinou bohatí pražští měšťané. Ostatní obyvatelé si však jedinečný okamžik nenechali ujít a tísnili se v okolních ulicích kde se dalo, aby alespoň koutkem oka zahlédli vyjíždějící vlak, či některou známou osobnost tehdejšího kulturního dění.


Dnešní krásná reprezentativní hala s proskleným stropem a litinovými sloupy byla přistavěna až v roce 1862. Opravdové změny se tu ale udály ve dvacátých letech. Ta podstatná sahá do let 1926-1928, kdy bylo nádraží elektrifikováno a byly přistavovány další objekty. V roce 1922 byla zboku v Hybernské ulici postavena pošta a k ní přiléhající zázemí, k němuž na konci třicátých let přibyly další sklady. Ty na místě již ale nenalezneme, neboť byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let zrušeny a následně zbořeny, aby se nádraží navrátila jeho dřívější autenticita.

Naproti otevřené hale pro veřejnost se nachází bývalý palác rytíře Lanny, který byl nedávno zrekonstruován za částku sedmdesát milionů korun. Velice mu to ale prospělo. Tento historizující palác si nechal postavit jako jedno ze svých reprezentativních sídel podnikatel a ocelářský magnát Vojtěch rytíř Lanna. Stavbou pověřil architekta Ulmanna, byt se poměrně dlouho soudilo, že projekt zpracoval Josef Kranner. Na vnitřní výzdobě pracoval Viktor Barvitius. Dnes má budovu v dlouhodobém pronájmu společnost Finep Holding, která stojí za zmíněnou rekonstrukcí.


Když budeme pokračovat do ulice Hybernská, mineme ještě několik elegantních paláců: raně barokní Lidový dům od architekta Luraga, či Sweet Sporckův palác, původně od Jeana B. Matheye. Jedna z nejkrásnějších staveb v Praze ovlivněná secesí je ale nesporně hotel Central.

Hotel Central vznikal na úzké parcele, která velmi ovlivnila jeho architektonické vzezření. Projekt sice patří Friedrichu Ohmannovi, neboť byl ale v té době velmi časově vytížen, realizaci svěřil svým žákům Aloisovi Dryákovi a Bedřichu Bendlmayerovi. Inspirace touto stavbou je pak v dílech obou autorů velmi znát. Samotný Central byl hotov na samém počátku dvacátého století.



Původně se v hotelu ještě nacházel varietní sál, kde hrával zejména kabaret Červená sedma. Ten byl sice založen již v roce 1909, ale sem se po působení v divadle Rokoko přestěhoval až v roce 1918. Zanikl v roce 1922 údajně pro nedostatek diváků. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl sál upraven na divadlo a biograf.

I zde, tak jako snad u všech zmiňovaných objektů v tomto článku, proběhla rekonstrukce. Bohužel značně „fasádistická“. Z dochovaného objektu bylo strženo vše, kromě obvodového zdiva. Vnitřní prostory hotelu tedy získaly zcela novou dipozici, včetně počtu pater a rozmístění pokojů. Naštěstí byly zachovány alespoň původní interiérové prvky a další vybavení, které sem bylo zpětně osazeno ve spolupráci s památkáři. Sice je to značně neobvyklý postup u tak cenné stavby, ale zde byl bohužel stav hotelu natolik špatný, že jeho řešení vyžadovalo množství kompromisů. Když se ale podíváme na obnovenou fasádu, můžeme mít radost, že hotel se hotel Central podařilo zachránit.

Od hotelu Central se dostaneme oklikou přes pasáž dnešní České národní banky až téměř k Senovážnému náměstí. I kolem něj je řada reprezentativních paláců. Nepřehlédnutelná je však bývalá budova Asekuračního spolku cukrovarnického. Tato budova tvoří jakýsi nárožní špalíček. Stavba je to pro mnoho Pražanů poměrně rozpačitá. Může za to i dnešní okolní urbanistické řešení, kdy za domem je ukryto místo náměstí jakési improvizované parkoviště automobilů.






Původně se ale jednalo o velmi váženou instituci. Její sídlo zde vzniklo mezi lety 1912-1914. Autory jsou Theodor Fischer a jablonecký rodák Josef Zasche. Zasche zde řešil zejména půdorys, fasádu vypracoval jeho kolega. Postupně byl ale palác několikrát upravován, zejména na počátku padesátých let, kdy byl adaptován pro zcela jiné potřeby. Dnes je však prázdný a chátrá. Vlastní jej ruská společnost, která před pár lety zveřejnila plány přebudovat stavbu na luxusní hotel. Dnes tu však není ani hotel, ani nic jiného… Snad i tato budova se dočká důstojné obnovy.


Dnešní procházka je vlastně velmi optimistická, protože velká část představených objektů má za sebou více nebo méně povedenou rekonstrukci a jsou nadále využívány. Do některých z nich je i možné se podívat a ocenit nádheru, kterou nám zde zanechaly minulé generace stavebníků, architektů, sochařů a umělců.

A samozřejmě můžete využít i možnosti se vydat na komentovanou vycházku s PN.

Fotografie a studie: archiv autorky, www.zaha-hadid.com/architecture/masaryk-train-station/, http://www.pentainvestments.com, www.cnb.cz, www.cafeimperial.cz

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web