Antonín Engel se sice narodil v roce 1879 v Poděbradech, ale jeho celoživotní dílo je spojeno s Prahou. Jeho stavby jsou solidní, osobité a nadčasové. Inspiroval řadu svých následovníků, stal se vzorem pro generace dalších architektů. Byl totiž nejen vynikajícím architektem, ale také skvělým urbanistou a v neposlední řadě respektovaným profesorem a teoretikem.

Pocházel z rodiny cukrovarnického inženýra, jeho matka byla dcerou váženého doktora Fr. Boučka, zakladatele poděbradské nemocnice. On se ale rozhodl pro studium architektury a záhy se tak z rodného města stěhuje do Prahy. Nejprve studoval u architekta Jana Kouly, později několik semestrů u Josefa Zítka a nakonec své vzdělání zakončil na vídeňské akademii u Otty Wagnera. Ve Wagnerově ateliéru získává svou celoživotní inspiraci historizující architekturou, zejména klasicismem.

Po studiích Engel nějaký čas cestoval po Evropě a po návratu do Prahy si v roce 1909 založil svůj vlastní ateliér v Clam Gallasově paláci. Hned jedna z jeho prvních zakázek je symbolicky spjatá s rodnými Poděbrady – realizoval náhrobek architekta Vojtěcha Burnbauma na místní hřbitov. V Praze z tohoto období pocházejí ještě dva domy Josefově, nájemní dům v Břehové č. 40/1 a vila č. 43/3 s geometrizujícími prvky na nároží ulic Břehové a U starého hřbitova. Zde se Engel přiklonil ke kubizujícím formám, které se v té době začínají v Praze objevovat, ale zakrátko je zase opouští.

Antonín Engel byl totiž ve své tvorbě solitérem, který dobovým stavebním trendům příliš nepodléhal. Jeho budovy se vyznačují inspirací klacisisní architekturou, geometrickými tvary, ale hlavně nadčasovostí a elegancí, která přetrvává až do dnešních dní. Vyzařují důkladnost návrhu i provedení a mají až majestátní charakter.

Dvacátá léta dvacátého století byla pro Antonína Engela pracovně velice plodná. Kromě toho, že již od roku 1912 vyučuje architekturu, se v roce 1920 se stává členem Státní regulační komise pro Velkou Prahu a o dva roky později pak rektorem ČVUT. V roce 1921 také začíná pracovat na urbanistické koncepci překotně se rozrůstajících Dejvic a přilehlé Bubenče. Engel zde navrhuje ústřední Vítězné náměstí ve tvaru podkovy z níž paprskovitě vybíhá pravidelná síť ulic. Nové náměstí pojal monumentálně, soustředil se i na jednotlivé budovy po jeho obvodu. Do návrhu zahrnul i parcely pro plánované instituce armády a další objekty, jako jsou nájemní domy, budoucí radnice či nový rektorát ČVUT. Vše spojoval jednotný neoklasicisní architektonický výraz. Realizace probíhala postupně od dvacátých let. V roce 1934 byla podle jeho návrhu dostavěna budova Generálního štábu armády, zbytek projektu se ale bohužel před válkou nepovedlo dokončit. Po válce se plánování okolí Vítězného náměstí ujali jiní architekti a tak byla Engelova koncepce realizována pouze částečně. Dodnes se architekti pokouší na tuto zástavbu navázat a dostavět volné parcely. Posledním projektem, který měl v Dejvicích zaujmout místo volné parcely původně plánované pro radnici, byl multifunkční objekt Line.

Pohled na kruhový objezd na Vítězném náměstí v Praze-Dejvicích

Na přelomu dvacátých a třícátých let byly v Dejvicích postaveny podle jeho návrhu ještě Masarykovy koleje v Thákurově ulici, na které tehdejší prezident Masaryk přispěl štědrým finančním darem, a dvě budovy vysokých škol: Vysoká škola chemicko technologická a Vysoká škola zemědělského a lesního inženýrství.

Jednou z budov navržených podle Antonína Engela je i Masarykova kolej

V té době se také Antonín Engel do Dejvic stěhuje, staví si vilu na Hanspaulce v ulici Pod Karlovkou 6. Do té doby bydlel v nedaleké Bubenči. Ve vile ale architekt nedožil. Byla mu zabrána již počátkem války a tak se Antonín Engel musel stěhovat znovu, tentokrát na Letnou.

První republika přála také výstavbě veřejných staveb. Na vltavském nábřeží Engel realizoval od roku 1927 budovu tehdejšího ministerstva železnic, dnes sloužící ministerstvu dopravy, rovněž v neoklasicistním rázu.

I další jeho slavnou budovu nalezneme v sousedství vodního toku. Antonín Engel je totiž autorem elegantní stavby podolské vodárny. Projekt vznikal mezi lety 1922 – 1928, o pár let později se staví první část vodárenského komplexu, druhá ale byla realizována až na přelomu padesátých a šedesátých let. Architektonický rozmach Prahy totiž bohužel prudce přerušila druhá světová válka. Po válce pro Antonína Engela nastává nepříznivé období. Nejprve mu byl v roce 1948 odebrán akčním výborem titul profesora a poté byl o rok později poslán to trvalé penze.

Na snímku Podolská vodárna s malou kolonou aut

Podolská vodárna tak byla posledním projektem, na kterém pracoval. Podílel se totiž i na poválečné dostavbě, které byla realizována až v letech 1956 – 1965. Docílil zde tak unikátního jednotného rázu, že jen málokdo by hádal, že toto jeho životní dílo vznikalo v tak dlouhém časovém rozpětí. Na  fasádě uplatnil dynamické střídání pilířů, doplněné o velké skleněné plochy svislých pruhů oken, které budovu rytmizují. Vše je korunováno hrou impozantní geometrické dekorace. Engel tak docílil čisté, moderni a nadčasové estetiky. Podolská vodárna je jednou z nejkrásnějšich budov v Praze. Natolik monumentální a výrazná, že mnozí cizinci se domnívají, že se jedná o budovu parlamentu. Antonín Engel ale zemřel již v roce 1958 a tak se pohledu na své mistrovké dílo bohužel již nedožil.

Kateřina Racková, Petr Ryska, projekt Praha Neznámá

Foto: Pražský deník