Menu

Nová scéna

4
Nová scéna

V Praze je několik budov, které již od svého vzniku budily u publika velice rozporuplné reakce. Některé reakce byly natolik záporné, že je neobrousilo ani několik následujících desetiletí. Mnoho Pražanů a návštěvníků našeho hlavního města je tak vnímá stále. Když na ně zavedete řeč, některým lidem se obličej zkroutí do útrpné grimasy a jsou náležitě rozhořčeni nad architektonickými formami jednotlivých objektů. Řeč je zejména o bývalé budově Federálního shromáždění na vrcholu Václavského náměstí, brutalistním hotelu Intercontinental či žižkovském televizním vysílači. Další budova která spolehlivě polarizuje veřejnost, je Nová scéna Národního divadla a jí přilehlé objekty. Dnes se na ni ale zkusíme podívat z trochu jiného úhlu. I když zvenčí působí tato stavba stroze a nepřístupně, přeci jen disponuje jistou poetikou a dnes sem již neodmyslitelně patří.

O stavbě staré budovy Národního divadla již bylo napsáno mnohé. Většinou se tato národní vlastenecká stavba těší úctě, zato její mladší sestřička je spíše proklínána. Spolu s ní i její hlavní autor Karel Prager. Mimochodem je autorem i onoho výše zmíněného Federálního shromáždění a také blobu Komerční banky na Smíchově, které patří mezi nejneoblíbenější stavby v Praze. Na obranu tohoto architekta však nutno podotknout, že působil také jako restaurátor, přičemž mnoho cenných památek v Praze zachránil před jistou zkázou. Renovoval například dům U Černé matky boží nebo Rudolfinum.



O nutnosti přístavby dalších podpůrných, zejména hospodářských a technických objektů k Národnímu divadlu se mluvilo dlouho. Výraznější ohlasy se ale začaly objevovat až po roce 1918 a ve třicátých letech. První oficiální soutěž byla vyhlášena po válce, v roce 1958, a poté ještě třikrát, než byl jasný vítěz. V roce 1964 byl porotou vybrán architekt Bohuslav Fuchs. Ten ale výslednou stavbu nakonec nerealizoval, neboť v roce 1973 zemřel. Měl sice rozpracované studie, ale nedovedl je do konečného výsledku a tak byl místo něj vybrán nástupce. Tato impozantní zakázka byla svěřena architektovi Pavlovi Kupkovi ze Státního ústavu pro rekonstrukci památek. Pavel Kupka se stavbou sice skutečně začal a skutečně postavil ony dvě budovy do tvaru L za původním Národním divadlem, nicméně k realizaci jeho projektu Nové scény již nedošlo. Hlavním důvodem změny architekta byly ideové důvody. Nová stavba totiž měla být pompézně odhalena jako úspěch moderní architektury přesně po sto letech od (znovu) otevření Národního divadla. Toto datum připadlo tedy na 18.11.1983. Ovšem tím, že zejména v počátcích stavby byly takové průtahy, vznikla reálná obava, že se Nová scéna nestihne dokončit v termínu, což by bylo pro soudruhy z odvětví plánování krajně nepříjemné a trapné.

A nyní byl povolán Karel Prager. Karel Prager, nejen, že se o projekt ucházel již dříve, ale byl znám svou urputností, co se týká dodržování smluvených termínů. Stavba mu byla předána v srpnu roku 1981, což byl termín vpravdě šibeniční. I přesto byla Nová scéna slavnostně otevřena včas. Kritici budouvy bohužel někdy poměrně pravdivě namítají, že vzhledem k této rychlosti byly podceněny některé zejména provozní aspekty budovy (např. nedostatečná kapacita výtahu či technického zázemí).





Nová scéna byla koncipována jako budova moderní a především multifunkční. Co se týká prvního bodu, nezbývá než souhlasit, u druhého bodu ovšem tvrdě narazíme. Hlavní sál měl mít původně snadno přestavitelnou dispozici, což tak úplně není pravda, a tak již od počátku byla většina experimentů s přestavováním scény raději zapomenuta. Na to také upozornil dobový tisk již záhy po otevření!

Nová scéna je z vnějšího pohledu tak trochu zahalena do tvrdé, nepřístupné slupky. Fasáda někdy působí jako ledový hranol plující v moři okolní zástavby. Kritici často stavbě vyčítají, že nezohledňuje okolní kontext města a je přílišným solitérem. Ovšem co stavbě nemůžeme upřít je, je její polovičatost. Nová scéna si okolní prostor naprosto podmanila a nastolila zde svou úhlednou vládu. Příjemným urbanistickým faktorem je vzniklý dvůr mezi křídly nových budov a původní budovou Národního divadla, který zde plní funkci městotvorného prvku. Vítaná je možnost průchodu přízemím budov a tak tento prostor funguje jako příjemná a praktická zkratka pro pěší. Příležitostně bývá oživen koncerty, happeningy či jinými akcemi a funguje tak jako místo setkávání Pražanů. Těchto míst je bohužel ve vnitřní Praze poskrovnu…


Zmíněnou fasádu ze skleněných tvárnic navrhl Karel Prager spolu s předním českým sklářem Stanislavem Libeňským. Na pokrytí celé plochy bylo použito přes neuvěřitelných čtyř tisíc tvárnic. Byly zvoleny nejen pro svůj estetický efekt, ale zejména měly mít vlastnosti izolační. Bohužel se později ukázalo, že zvuková izolace není úplně ideální. Stejné zjištění proběhlo i ohledně akustiky hlavního sálu. Sklo rezonuje i v interiérech.


Význačnými solitéry jsou zejména skleněné lustry od Pavla Hlavy. Jeden z nich nás oslní již při výstupu točitým schodištěm, kdy jej vertikálně doplňuje. Po schodišti můžeme dnes vystoupat až do kavárny Nona, která Novou scénu zútulňuje. Kavárna v této podobě je tu od roku 2010, v minulosti se zde nacházel malý bar.

Nona byla u mnoha lidí také důvod vzít tuto stavbu konečně na milost. Když vejdete do kavárny, zjistíte proč… Najednou jako by se člověk ocitl v jiném světě. Zalije vás příjemné teplo při pohledu na propracovaný interiér. Červené podlahy se odráží v měkkém světle skleněných svítidel. Nečekaně teple působí i obložení zeleným kubánským mramorem. (Ten nám zajistily naše politické styky.) Vše dokonale podtrhuje snížený dřevěný podhled členěný oblými čtvercovými otvory. Zavítat sem můžete nejen na večer na sklenku vína či něčeho teplého, ale i ráno, kdy se zde podávají snídaně. Vrcholem návštěvy je krásný výhled na Prahu. V klidu a teple můžete sledovat každodenní ruch a život ulic pod vámi.





Zelený mramor není však pouze dominantou kavárny, nýbrž opticky propojuje celou budovu a tvoří tak protipól ke skleněným plochám a doplňkům. Na interiérech kromě samotného Karla Pragera spolupracovalo mnoho jeho kolegů, kteří patřili v tehdejším užitém designu k naprosté špičce.

Kromě kavárny zde nalezneme zázemí Laterny magiky, která se sem přestěhovala z nedalekého paláce Adria, a po mnoho desetiletí byla velkým lákadlem pro návštěvníky Prahy z nedaleka i z ciziny. Ústředním bodem je ale hlavní sál. Doporučuji ho navštívit. Už vstup navodí slavnostní atmosféru. Sedí se zde v bytelných kožených křeslech, které sice opravdu vypadají že pamatují věky (jsou různě vyspravované, zašívané a záplatované), ale velmi pohodlné a prostorné. Zbývá jen udělat si pohodlí, počkat až zhasnou světla a vychutnat si představení. Momentálně třeba skvěle recenzovanou a úžasně obsazenou inscenaci Ohlušující pach bílé o životě malíře Vincenta van Gogha…


Řekněte sami, nevezmete Novou scénu na milost…?

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Příspěvek má 4 komentářů

  1. Vendula
    Vendula
    | |

    Já ji prostě na milost vzít nemůžu. NoNa je pěkná, to uznávám, strop se mi například velmi líbí, ale jako celek je opravdu brutální, stejně jako Máj. S těmito dvěma budovami na Národní se nesmířím do nejdelší smrti. A to jsem ještě neviděla tu nově vznikající budovu v téže ulici. Kdyby se ty stavby daly přestěhovat do nějakého nového moderního centra, prosím. Ale takhle prostě ne. Teď jsem si uvědomila, že například budova Albatrosu mi nikdy nevadila.

    Reply
  2. Filip
    Filip
    | |

    Gebrian tuhle v Kupé v lese v souvislostí občasné nesmyslnosti veřejných investic říkal, že těch skleněných kachlíků se údajně vyrobilo asi dvakrát víc (číslo si nepamatuji, ale mohlo to být těch 8 tisíc). Předpokládalo se, že budou praskat, tak aby byl dostatek náhradních. Ale od roku 1981 prý praskly asi čtyři a zbytek stále tleje někde ve skladech.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web