Menu

Hra jehlancových tvarů pod sluncem

3
Hra jehlancových tvarů pod sluncem

Léto se nám pomalu chýlí ke konci, ale stále je ještě čas na krásnou procházku.
Za sebe bych doporučila například cestu podél vltavského nábřeží. V pozdně letním melancholickém oparu si můžete dát nejen sklenku vína na náplavce a pozorovat labutě, ale vypravit se i o kousek dál, kde už začíná přehlídka největších skvostů kubistické architektury v Praze.

My se dnes podíváme ke Kovařovičově vile na rohu Rašínova nábřeží s ulicí Na Libušince. Možná jste již kolikrát při cestě okolo v tramvaji rozjímali, co že je to za architektonický solitér, s půdorysem nastavujícím své prolamované průčelí ulici.
Tato zvláštní vila na nepravidelné parcele je jedna z nejlepších kubistických ukázek (nejen) v Praze.

S kubismem samotným je to poněkud složité. Kolem roku 1910 zažil krátkou chvíli, kdy se jako nový módní a progresivní sloh hřál na výsluní. Mnoho realizací však nevzniklo. Bylo to zapříčiněno jistou skepsí stavitelů, kteří již měli v Praze karty rozdány. Málokterý si troufl předložit platícímu klientovi tak progresivní projekt. Většina stavebníků pořád ještě názorově vězela v předchozí stavební epoše plné historizujících stylů, ozdob a štukových cingrlátek na fasádách. Proto pro ně představa této nové, i když krásné architektury byla leckdy spíše děsivá. Obávali se samozřejmě také o své, podobně smýšlející klienty. Co kdyby nechtěli bydlet v těchto „prolamovaných krabicích“? Těm, co byli na vážkách, zase ztuhly rysy při pohledu na cenu projektu. Řekněme si upřímně, kubismus byl drahý! Cena byla srovnatelná s projekty se zdobnými fasádami, nicméně podnikatelé měli dojem, že za kubismus je to cena neadekvátní. Co se týče užitého materiálu, na lomených plastických formách prostě bylo nutno přidat objem, právě to stavební práce prodražovalo.

Naštěstí se nenechali odradit všichni. Jednou z takových výjimek byl stavební dozor pražského magistrátu Bedřich Kovařovič. Ten si zde postavil svou vilu. Projekt svěřil jednomu z nejlepších kubistických architektů Josefu Chocholovi. Vila byla postavena v letech 1912-13. Stojí na nepravidelném půdorysu, který beze zbytku zužitkovává pravidelně upravenou zahradu, kterou se vchází k průčelí vily. (Její návrh vypracoval též architekt.) Před ním se nachází terasa oddělená od zahrady několika schody. Z průčelí se otevírá krásný pohled na řeku Vltavu, tenkrát ještě mnohem klidnější, nerušený tolik automobilovou a tramvajovou dopravou jako dnes.



Předstupující rizalit zahradní fasády je v přímé linii k zahradní brance, která je stejně jako zbytek plotu též kubisticky zpracována za pomoci prolamovaného tvarosloví. Vila samotná je třípatrová a jako jedna z mála má i kubistický interiér. Dbáno je na veškeré detaily, ať už jsou to okenní pole či kliky na dveřích. I proto bychom si měli vilu obejít ze všech stran.

Zjistíme totiž, že uliční průčelí je také zpracováno v jehlancových formách, i když poněkud odlišně. Ani zde se však materiálem nešetřilo, jak dokládají ostře prolamovaná pole, ve kterých jsou umístěny okenní otvory. Celému objektu pak vévodí čistý symetrický přístup, jakási lehkost tvarosloví a v neposlední řadě reprezentativní elegance.

Tato vila na dobré adrese má i architektonicky zajímavé sousedy. Na další nárožní parcele s nápisem Na Libušince ve štítu sekunduje pozdně secesní vila od architekta Emila Králíčka, na druhé straně se nachází realizace od A. Novotného.


Jmény slavných architektů se to v této lokalitě jen hemží. Když se budeme i nadále držet kubistického slohu, jen o kousek dál na Rašínově nábřeží najdeme ještě trojdům ze stejného období, také od Josefa Chochola. Další jehlancové realizace na nás pak čekají na druhé straně řeky. Plán z počátku dvacátých let totiž počítal s mnohem rozsáhlejší kubistickou výstavbou pod Vyšehradem. Měl zde vzniknout celý obytný celek v tomto stylu. Bohužel situaci opět přerušily vnější vlivy, tentokrát první světová válka, a už k tomu nedošlo. Po vyhlášení republiky zažil kubismus ještě na krátko svou renesanci, kdy bylo vytvořeno několik rondokubistických realizací, poté ale plamínek zápalu zhasl a do popředí se dostává architektura, která více reflektuje nastupující moderní životní přístup obyvatel.





Kovařovičova stavba si svou vnější podobu naštěstí udržela až dodnes, drobné změny se zde ale děly. Vila i zahrada sloužily několika rozličným účelům. V roce 1930 zaniká menší zahrádka za domem s verandou. Naopak v roce 1935 si další majitel vily v rohu zahrady postavil garáž. V roce 1958 byl objekt prohlášen za kulturní památku. Od roku 1960 až do roku 1995 sídlila v prostorách vily mateřská školka. Po jejím ukončení proběhla rekonstrukce, jejímiž autory jsou Rudolf Martínek (obnova zahrady) a Lukáš Matějovský (celková rekonstrukce). Při té příležitosti byla také naštěstí odstraněna budova garáže.

]

Nyní je tedy stavba v plné kráse tak, jak ji navrhl Josef Chochol a tak, jak sloužila svým několika nájemníkům. Až se tedy budete chtít procházet po nábřeží či vás sem zavane náhoda, neváhejte nakouknout přes plot a kubisticky se zasnít. Ve večerním teplém světle se spadanými listy pod nohami bude působit obzvlášť romanticky.

Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 3 komentářů

  1. Kozák Slávek
    Kozák Slávek
    | |

    Ta vila není v ulici Na Libušince (kde jsem jí na mapě marně hledal) ale mezi ulicemi Libušinou a Vnislavovou!!!

    Reply
  2. zbyněk
    zbyněk
    | |

    Jednou jsem byl dokonce uvnitř, když jsem tam nesl poštu (za nemocnou kolegyni) :)

    Reply
  3. Jiří Bárta
    Jiří Bárta
    | |

    Paradoxně, mnoho objektů bylo zachráněno v původním stavu díky dlouhodobému osídlení mateřskou školkou.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web