Menu

Smutný Petschkův palác

2
Smutný Petschkův palác

Petschkův palác si mnozí z nás vybaví spíše jako „Pečkárnu“, neblaze proslulé sídlo nacistického gestapa. Tato stavba zažila ve svých zdech mnoho pochmurných událostí, její původní význam byl ale vznešený. Byla vystavěna jako bankovní dům. Iniciátorem výstavby byla jedna z nejbohatších person své doby. Jednalo se o Julia Petschka. Ostatně toto jméno nese impozantní budova doposud.

Petschkové se ke svému úctyhodnému jmění propracovávali postupně. Ne náhodou jméno rodiny připomíná městečko Pečky u Kolína. K příjmení Petschek přišli až v době po josefínských reformách, kdy se konali první soupisy obyvatelstva. Kdo tenkrát neměl příjmení, musel si ho buď vymyslet, nebo mu bylo přiděleno sčítajícím komisařem, například právě dle lokality, odkud rodina pocházela. To je právě případ Petschků, Pečky se totiž německy nazývají právě Petschek.

Vůbec první členové rodiny se na Kolínsku zabývali zejména lichvou, pročež neměli v kraji zrovna příznivou reputaci a tak po čase odsud odchází. Jedna větev rodiny se uchýlila do Ústí nad Labem, druhá, dnes mnohem známější, právě do hlavního města.

V té době také mění Petschkové podnikatelskou živnost. Velmi prozíravě odhalili vzrůstající potenciál trhu s uhlím, jako komoditou vhodnou k vytápění domácností. Zakladatel rodiny Moses Petschek nejdříve získal značné jmění při spekulaci s pozemky. Tento kapitál obratem investoval do koupě několika dolů v oblasti Mostecka, kde skoupil akcie pohasínající Mostecké uhelné společnosti. Růstu aktiv rodu již nebránilo nic v cestě.

Na Moseje v tomto odvětví navázal jeho syn Ignác. Ten sice začínal svou kariéru v Anglo-rakouské bance, ale po čase přešel do služeb obchodníka s uhlím Jacoba Weinmanna. U toho ale nevydržel dlouho, po nějaké době se osamostatnil a začal Weinmannovi konkurovat. Dobové zkazky mluví o tom, že se příliš v lásce neměli a krom konkurence v uhelných obchodech spolu soupeřili i na poli mecenášském. Když Weinmann daroval obci finanční dar, následoval ho Ignác Petschek se sumou řádově vyšší. Když Ignác v roce 1934 umírá, na jeho pohřeb putovaly neuvěřitelné zástupy obyvatelstva, nejen z města Prahy.

S Petschkovým palácem se pojí až jméno Ignácova bratra Julia. Ten jej nechal vystavět mezi lety 1923-1929 jako sídlo bankovní instituce a finanční skupiny Petschek – Praha. V té době už se rodina nespecializovala pouze na uhelné odvětví, ale spojila síly s několika desítkami dalších firem a založila jistý syndikát, který naprosto ovládl trh od papírenského po chemický a sklářský průmysl.

Velikosti a významu samotné firmy odpovídá také vzhled budovy.
I přesto, že používá klasicizující a barokizující tvarosloví, byla ve své době velice moderní. Celý objekt má železobetonovou konstrukci, jakou v té době používali rádi také funkcionalističtí architekti. Velmi pokrokově bylo přistupováno k členění interiéru, ač je obléknut do historizujících forem. V suterénu se nacházely bankovní sejfy, které byly pečlivě zabezpečené, komunikace zde fungovala za pomoci potrubní pošty, celý objekt byl klimatizován. Dopravu mezi jednotlivými patry zajišťovaly kromě tříramenných schodišť také páternostery, které jsou zde mimochodem k nalezení i dnes.

Jako architekt byl osloven Max Spielmann, což byl bez nadsázky dvorní architekt rodiny. Pocházel z Kroměřížska a měl, stejně jako rodina Petschků, židovské kořeny. Jak to tak bývalo, židovská menšina se držela při sobě. Spielmann kromě tohoto paláce postavil pro Petschky ještě čtyři rozsáhlé a též velice luxusní vily v Bubenči. Dnes v nich sídlí zahraniční velvyslanectví. Vůbec první jeho realizaci v Praze bychom mohli najít na Karlově náměstí. Je jí bývalý obchodní dům bratří Picků s čp. 28 z roku 1911.

Rodina pražských Petschků naštěstí včas rozpoznala, k čemu se v našem státě schyluje, a před osudnou okupací emigrovala. Ještě předtím však prozíravě tento palác prodala Československému státu. Při okupaci 15. března 1939 Čechy obsadila „Operační skupina I.“, která si zřídila operační štáb v Praze. Nejprve si jako své sídlo zvolila hotel Palace v Panské ulici, v květnu ale přesídlila do Petschkova paláce. Palác prošel dílčí rekonstrukcí pro potřeby tajné policie a na celou válku se sem sestěhovalo gestapo.

Během války zde pracovalo až tisíc dvě stě osob. Z původních sejfů se staly vězeňské kobky, v nichž se konaly výslechy československého obyvatelstva. Není tajemstvím, jak vypadaly tehdejší nacistické praktiky, a tak si jen z hrůzou můžeme představovat, čeho všeho byly zdejší zdi němými svědky. Samozřejmě o tomto období máme mnohé písemné důkazy a výpovědi pamětníků. Já však nechám na laskavém čtenáři, aby na tomto poli bádal individuálně…



Součástí přestaveb bylo i zřízení místnosti zvané „biograf“. Ne snad, že by se tu nacházelo kino, zdejší „biograf“ byla místnost s několika lavicemi za sebou, na kterých pod dohledem gestapáckého důstojníka seděli nebozí občané čekající na výslech. Museli sedět ve vzpřímené pozici s rukama na kolenou, a přitom se dívat do bílého plátna, připomínajícího plátno promítací. Mluvit se nesmělo a vše bylo důsledně kontrolováno a připomínáno tělesným násilím. Za porušení tohoto nařízení následovaly dle umístěné tabule tři dny půstu a stání bez oddechu. Ne nadarmo se zde v těchto smutných dobách národa českého nacházely i rakve pro občany, kteří nemilosrdné výslechy plné týrání a mučení nepřežili. Po Heydrichiádě zde bylo vyhlášeno stanné právo a konaly se zde soudy, proti jejichž verdiktu nebylo odvolání.
Dnes se do těchto depresivních míst můžete podívat s průvodcem a připomenout si tak bolavá místa naší historie. Pěkný pohled to není…
Vše navíc dokládá pamětní deska od Jiřího Prádlera s upomínkou k těmto událostem. Na plaketě je vyobrazena postava muže z lidu od sochaře Zdeňka Vodičky.



Po válce budova sloužila jako Ministerstvo zahraničního obchodu, dnes zde sídlí část Ministerstva průmyslu a obchodu. Až půjdete kolem Petschkova paláce, nevzpomínejte jen na smutné události, co se tu staly, ale posuďte jej také z hlediska architektury. A když budete mít možnost, navštivte i interiéry, určitě vás překvapí jinou tváří, než si většina z nás v souvislosti s tímto objektem obvykle vybaví…


/Fotografie: moderni-dejiny.cz, cs.wikipedia.org, album-volny.cz/

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Příspěvek má 2 komentářů

  1. Hybnerová Alena
    Hybnerová Alena
    | |

    I můj otec, v devatenácti letech, po atentátu na Heidrycha, byl vyslýchám v Pečkárně.
    Při výslechu přišel o osm zubů a jeho matka přes noc zešedivěla strachem……

    Děkuji moc za PRAHU NEZNÁMOU a krásné inspirativní články …..

    Reply
  2. Jan Poláček
    Jan Poláček
    | |

    Pěkný článek. Ale opravte si ty pravopisné chyby, je to škoda, zvlášť v případě pietního místa.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web