Menu

Pán Slunce a dáma s Lunou v Kaprovce

0
Pán Slunce a dáma s Lunou v Kaprovce

Vánoce jsou již pomalu ale jistě za námi, byť mnoho z nás má ještě doma stromeček a stále se těší z dárků i společných chvil se svými blízkými. Možná, že jste vánoční chvíle v Praze využili i k procházkám. Spoustu Pražanů by po celý rok nikdo nedostal na Staroměstské náměstí a do jeho přilehlého okolí ani omylem, pro davy všudypřítomných návštěvníků a pokřikovačů ze všemožných podniků. Ale jakmile nastane vánoční čas, všude jsou rozsvícená světélka a okolí trhů se zaplní vůní všemožných pochutin, i zarytí odpůrci občas kapitulují a jdou se projít do nejstarších končin našeho města, které po zbytek roku přenechávají spíše návalům cizojazyčných davů.

Jednou z ulic, která bývá každodenně přeplněná nejvíce je takzvaná „Kaprovka“, čili Kaprova ulice. Nejen, že sem ústí jeden z vchodů metra Staroměstská, ale na jejím druhém konci se záhy rozprostírá také Staroměstské náměstí. Kromě toho je zde mnoho turistických lákadel jako jsou prodejny rychlého občerstvení, suvenýry, trafiky a podobně. Přitom se ale jedná o jednu z vůbec nejstarších ulic Starého města, o jednu z hlavních obchodních cest.

Dříve se tato ulice jmenovala Svatovalentinská podle nedalekého kostela svatého Valentina připomínaného na tomto místě již ve třináctém století. Později si zde zakoupil své sídlo významný pražský primátor, kterému vlastně nepřímo vděčíme za dnešní podobu názvu. Jmenoval se totiž Pavel Kapr z Kaprštejna a nastěhoval se sem v roce 1566. Nejprve se po něm pojmenoval dům, kde bydlel a později se zkomoleninou jeho jména tato ulice stala „Kaprova“. Tak, jak ji známe dnes.

Dům, kde Pavel Kapr bydlel, zde již ale nenalezneme. Ostatně, když se dobře rozhlédneme po celé ulici, může nám být nápadné, že zde vlastně nenajdeme žádný starší objekt či alespoň barokní či klasicistní dům, jak je v Praze časté. Všechny domy se datují na přelom, či spíše počátek dvacátého století. Za touto skutečností stojí asanace pražského židovského ghetta a přilehlého okolí, která probíhala od devadesátých let devatenáctého století. Všechny staré objekty zde byly kompletně zbořeny, byla zde vytyčena nová vozovka a uliční linie byla zarovnána a připravena pro výstavbu nových reprezentativních budov. Ta zde začíná na počátku dvacátého století a postupuje poměrně rychle. I přes to, že ulice vznikala poměrně celistvě v nedlouhém období, je zde možno spatřit množství architektonických vlivů. Kromě opatrně se rodící moderny, zde má ještě pevné zastoupení historismus, a také doznívající tendence secesní architektury.

Jeden z nejzajímavějších domů v tomto stylu nás osloví hlavně svou výzdobou. Často si jej zde fotografuje značné množství turistů, kteří se podivují zejména dvěma dekorativním vlysům po stranách vstupního portálu. V každém je totiž vyobrazena postava obklopena deseti plujícími kapříky. Na jednom je mužská, byť spíše v androgynní formě, na druhém je jako protipól postava ženská. Tato neobvyklá dekorace je inspirována zejména vídeňskou secesí. Jak autoři domu, tak autor sochařské výzdoby totiž byli Němci.






Budova, postavená zde v roce 1906, byla dílem stavitelů F. Pohla a L. Neugebauera, autorem zvláštních reliéfů byl sochař Richard Luksch. R. Luksch je v zahraničí známý tvůrce. Byl to člen vídeňského secesního okruhu kolem umělce Gustava Klimta a dokonce s ním několikrát spolupracoval, zejména na výzdobě interiérů. Sám Klimt a jeho souputníci velmi uznávali vídeňského architekta Wagnera, který u nás inspiroval značnou část architektů. Mnozí z nich, a nebylo jich málo, byli přímo jeho žáci. Namátkou například architekt Kotěra. Zde je krásně vidět, že umění v té době nerespektovalo žádné státní hranice, ale spontánně se paralelně vyvíjelo i ovlivňovalo napříč celým evropským spektrem.

Ale pravdou je, že díla Richarda Luksche (někdy je jeho jméno nesprávně psáno i jako Lucksch) bychom museli hledat spíše na německém a rakouském území. Se zmíněným Gustavem Klimtem byl na počátku dvacátého století přizván k výzdobě Paláce Stocklet v Bruselu. Tu si nechal postavit tamní bohatý průmyslník pro sebe a svou ženu. Architektem této velmi ceněné realizace je nám dobře známý Josef Hoffmann. Klimt se zde ujal hlavně dekorativní malířské výzdoby, Luksch je autorem dvou nádherných ženských plastik v interiéru. Když se na ně dobře zadíváte odhalíte jistou podobnost s našimi pražskými reliéfy.



Snad nejznámější realizaci tohoto umělce však nalezneme kousek od srdce Vídně na kostele svatého Leopolda (Kirche am Steinhof), kde je autorem dvou sedících postav zdobící zvonice – svatého Leopolda a svatého Severina. Celkově se jedná o mimořádně krásnou secesní stavbu ovlivněnou byzantskými vlivy. Hlavní dominantou, jež září do dálky, je zlacená kopule.


Vraťme se ale zpátky do Kaprovy ulice. Reliéfy zde jsou natolik ovlivněné symbolismem, že se lidé často přou co vlastně mají představovat. Jeden z výkladů může být, že mužská postava má za zády sluneční kotouč, ke kterému vzpíná ruce k jakési výzvě, či snad modlitbě. Všeobecně reliéfy vycházejí z (v té době tolik oblíbeného) mysticismu, symbolismu a vlivu prastarých náboženství. Boha Slunce se slunečním kotoučem nalezneme snad ve všech starých kulturách, včetně legend „primitivních národů“. Ve Starém Egyptě je to z mužských božstev Hór, nebo Ra, dále také Aton či Achnaton, často zobrazováni právě se slunečním kotoučem. Další bohové se pak objevují ve Starověkém Řecku, či sporadičtěji v Římě. Sluneční kotouč někdy mohla nést i ženská božstva. Zde se ale zdá, že ženská postava má za sebou kotouč záměrně odlišný.

Oproti druhému reliéfu je tento nevyplněný, spíše by se tedy mohlo jednat o měsíc, čili (z latiny) o lunu – protiklad, či doplnění nebeského cyklu. Opět se obrací k nebi vzývavým gestem rukou. Jinak se postavy tváří stoicky a nezaujatě. Jako bohyně vystupovala zejména v Řecku, ale pod jménem Selene, až v Římě se vžilo jméno Luna. Každopádně bývala prý tak krásná, až ostatní hvězdy v její blízkosti bledly.




Zdejší postavy opravdu noblesu a eleganci nepostrádají. Svým tvaroslovím připomínají jakýsi starodávný kánon, ne nepodobný beuronským freskám (kdo se s námi byl podívat v kostele svatého Gabriela jistě tuto příbuznost odhalí). Vliv beuronského umění se v okruhu vídeňské secese začal naplno prosazovat kolem roku 1905, po velké výstavě secesního umění, kde bylo prezentováno i umění z okruhu benediktinů P. D. Lense či J. Verkadeho.

Všeobecně měla tato vyobrazení samozřejmě hlavně zaujmout kolemjdoucí, ale jistě i žehnat nájemníkům domu. Cyklus noci a dne je starý jako lidstvo samo, představuje klidný koloběh událostí, k našemu životu nanejvýš potřebný. V Praze ho nalezneme v mnoha a mnoha možných obměnách, na fasádách, mozaikách a alegoriích. Když budete mít chuť, zkuste se při toulkách Prahou na tato vyobrazení zaměřit, možná budete překvapeni, jak často je začnete na fasádách rozpoznávat. Jen pár jich je ale takto spanilých jako tyto dvě postavy obklopené harmonickými plujícími kapříky. Proč těch je kolem každé postavy deset, se dnes již můžeme pouze domnívat…

Každopádně ať už Kaprovkou občas projdete, či se jí raději pro jistotu budete vyhýbat i nadále, v Praze je stále co objevovat. Můžete si to dát i jako novoroční předsevzetí do nového roku. Hlavně se ale mějte krásně…

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web