Střed pražské metropole je rušný úl, kde se chodci střetávají nejen s hromadnou dopravou, ale také s narůstajícím počtem fanoušků segwayové turistiky, automobily či cyklisty. Zdolat úsek kolem Vodičkovy ulice a Václavského náměstí směrem k Příkopům je často téměř nadlidský úkol. Není lehké se vyhýbat davům turistů, vlezlým hospodským nahaněčům i nezdolným silničním vozítkům. Naštěstí je tu řešení, jak svízelnou situaci obejít. Zkratkou přes oceán zeleně v městské džungli – Františkánskou zahradu. Ta se rozprostírá na čtvercovém území mezi pasážemi Světozor (vedoucí z Vodičkovy ulice) a Alfa (z Václavského náměstí) na jedné straně a chrámem Panny Marie Sněžné a Jungmannovým náměstím na stranách opačných. Tvoří odpočinkový vnitroblok v centru města, který poskytuje kolemjdoucím útočiště nejen v parných dnech. Stává se vyhledávaným místem i pro dlouhodobější posezení běhěm dne pro mnohé pražské obyvatele a návštěvníky.
Zahrada se dnes sice jmenuje po františkánském řádu, který se v těchto končinách uchytil od počátku sedmnáctého století, její historie je ale mnohem starší. Sahá až k prvopočátkům vzniku Nového Města pražského, jenž založil Karel IV. v roce 1347. Součástí budování tohoto územního celku byl i příslib mnichům karmelitského řádu vystavět si na tomto místě svatostánek. A tak postupně vznikl dnešní kostel Panny Marie Sněžné, k němuž náležel i klášter a také zahrada. Podmínkou však bylo, aby kostel s klášterem vznikly na základě darů, a tak kromě mecenášských příspěvků se jednalo hlavně o almužny a výtěžky žebravé činnosti mnichů.
Karmelitští zde prosperovali až do počátku patnáctého století, kdy české země zachvátila vlna husitského ničení a rabování, po níž zůstaly zdejší církevní statky osiřelé. Nakonec se sem bratrstvo po roce 1435 přeci jen vrátilo, ovšem v mnohem nižším počtu. To už farnost s kostelem spadala pod Nové Město pražské. Bohužel, tím že sezdejší karmelitánská komunita značně zmenšila, nedařilo se nalézt peníze na potřebné úpravy zanedbaných statků. A tak kostel, klášter i zahrada nadále pustly.
Situace se stala neúnosnou. A tak, když počátkem sedmnáctého stotetí přichází do Prahy generál řádu svatého Františka z Assisi žádat o umístění bratří do opuštěného kostela svatého Ambrože na Starám městě (dnes U Hybernů), je mu místo toho nabídnut jako alternativa právě klášter Panny Marie Sněžné. O rok později, od roku 1604 již území tedy obývají františkáni. Zde se také začíná psát historie názvu dnešní zahrady.
Františkáni zde hospodařili poměrně úspěšně po dlouhý věk, až do roku 1950, kdy tento majetek připadl Československému státu. Ten jej otevřel pro širokou veřejnost hlavního města, čemuž předcházelo propojení s oběma sousedícími pasážemi (Alfa a Světozor). Františkánská zahrada se tak stala vítanou spojnicí mezi Václavským náměstím a pokračujícím Novým městem.
V letech 1982 – 1992 proběhla ještě revitalizace zahrady, osázení novými typy dřevin a růžovými keři. Vznikla také malá bylinková zahrádka kolem zahradního domku, (který se zde nachází dodnes,) jako připomínka na tradiční bylinné záhony, jež zde pěstovali řádoví bratři. Přibyly sem i sochy. Jedna z nich zobrazuje mladého chlapce – Ezopa, jak si do pusy lije vodu z mušle, autorem je Stanislav Hanzlík. Druhá od J. Klimeše symbolizuje tři rozevláté divoženky – poletuchy. Nejmladší plastickou realizací v zahradě jsou však pozoruhodné kovové dveře od autora Petra Císařovského z let 1991 – 1993, které ztvárňují výjevy ze života svatého Františka z Asissi. Když se pozorně zaměříte na jejich okolí při vstupu do pasáží dodnes nalezenete kovovou reklamu na divadlo Semafor, které zde nějakou dobu sídlilo…
Kromě toho zahradu obemyká nesčetně zajímavých budov, ať už budova galerie Langhans, či zadní trakt hotelu Juliš a další…Pozoruhodné jsou také všechny vchody a východy. Jedním z nich můžete projít i bývalým obchodním domem Teta do Jungmannovy ulice, jiným k nedaleké poliklinice a konečně tím nejpoužívanějším na Jungmannovo náměstí.
Toto klidné a chráněné území nedaleko mnohých turistických cílů ukazuje, že zeleň v centru města je vítaným oddechem (nejen) pro jeho obyvatele, zlepšuje kvalitu života i všeobecnou náladu. Škoda jen, že je v Praze takových zkratek pomálu. V letních parných dnech je totiž bývalá řádová zahrada doslova obsypána. Ale občas je to nezapomenutelný zážitek, koupit si poblíž výtečnou zmrzlinu a schovat se s ní na lavičku do stínu listnatých stromů…
Autor: Kateřina Racková
