Menu

Vítězné náměstí a jeho okolí

0
Vítězné náměstí a jeho okolí

Dejvice jsou krásnou a velmi rozmanitou pražskou čtvrtí. Také si při procházkách těmito končinami kladete otázku, kdy vzniklo zdejší náměstí a kdy zde vyrostla vysokoškolská čtvrť? To si můžete přečíst zde.

Share Button
Print Friendly

Vítězné náměstí a jeho okolí

1
Vítězné náměstí a jeho okolí

Dejvice jsou dneska jednou z nejperspektivnějších pražských čtvrtí. Snem mnohých je zde bydlet. Není se čemu divit, do centra města je to hromadnou dopravou kousek, jsou přímo obklopeny zelení a je tu spousta úžasných architektonických skvostů. Již samotné náměstí, přezdívané „kulaťák“ je bezesporu jedním z nich. Dodnes však zůstává pouze torzem, není dokončené, a tak bohužel neuniklo hledáčku developerů a stavitelům, kteří by si přáli nezastavěné parcely využít k lukrativním projektům. To už ale situaci předbíháme. Začátek příběhu tohoto projektu totiž sahá do dvacátých let dvacátého století.

V roce 1922 vznikla Velká Praha, jež sloučila množství okolních městeček do jednoho velkého územního celku. Připojeny byly i Dejvice a nedaleká Bubeneč. V té době pouze malinké městečko, kde mnoho domků nestálo. Místo dnešního náměstí byla holá pláň posetá několika křivolakými cestičkami. Aby zde mohla započít nová výstavba, bylo třeba situaci řešit nejprve hlavně urbanisticky.

Tomu předcházela veřejná architektonická soutěž na urbanistický koncept zástavby tohoto území v roce 1920. Jako nejvíce vyhovující se ukázal projekt od tehdy jednačtyřicetiletého architekta Antonína Engela. Nutno přiznat, že Engel zvolil ideální řešení odpovídající dané situaci. Vzhledem k tomu, že Bubeneč již byla poměrně zastavěna a navíc zde vedla původní kupecká cesta od Písecké brány, kterou bylo třeba v plánech respektovat, byla na jedné straně orientace náměstí poměrně předurčena. Engel pojal nové náměstí monumentálně, vytyčil zde všechny důležité úlohy, zakreslil sem parcely pro plánované instituce armády i další objekty a všemu dal jednotný neoklasicistní výraz. Auta byla vedena po kruhovém objezdu a stejně tak i tramvaje. Až v roce 1942 byla dráha tramvajových kolejí pozměněna a vedena středem náměstí v souvislosti s dřívějšími problémy, které vyústily až ve vykolejení jedné tramvajové soupravy.

I když bylo náměstí záhy překřtěno na „kulaťák“, vlastně je koncipováno do tvaru podkovy. Nejvyšší zamýšlená budova, která mu měla vévodit jako dominanta měl být rektorát ČVUT. Bohužel k výstavbě rektorátu v tomto místě nakonec nedošlo.


Tím už se dostáváme k množství problémů, se kterými se tvůrce musel potýkat. Největším úskalím bylo, že se projekt nerealizoval v původním rozsahu a tak se nenaplnila celá Engelova koncepce. Například na místě, kde zamýšlel vystavět novou dejvickou radnici nakonec zůstala volná parcela až do dnešních dnů.
Osudovým zlomem se pak stala stavební krize ve třicátých letech, kdy se nenašel dostatek financí, aby byla stavba dokončena. Některé objekty tak zůstaly nerealizovány a dostavovaly se až po druhé světové válce. Bohužel už ale tyto dostavby původní projekt nerespektovaly. A tak Antonín Engel, i když byl živ, mohl už jen přihlížet, co se s prostorem, který tak citlivě zorganizoval, nadále děje. Pohled to byl neveselý. Dokonce proti výstavbě tehdy zamýšleného hlavního štábu armády protestoval (poslal separátní veto projektu prezidentovi Zápotockému), ale nebylo to zhola nic platné. Nakonec se stejně ovšem realizoval trochu odlišný, ne tak nápadný projekt.

První budova, která byla postavena po druhé světové válce byl Ústřední dům armády, dříve také zvaný Bajkal. Ten ostatně náměstí vévodí dodnes, neboť zabírá skoro osminu celkového prostoru po obvodu. Vyznačuje se stylem socialistického realismu, což je vlastně z dnešního pohledu poměrně paradoxní. Engel protestoval proti socialistickému dostavění, ale socialistický realismus vychází z inspirace klasicistním stylem, stejně tak jako návrh původní. Je mezi nimi ale značný rozdíl. Engelův návrh byl mnohem propracovanější, komplexnější a vzdušnější.



Od konce druhé světové války se objevilo spoustu návrhů jak náměstí dostavět. Některé vycházely z původního konceptu architekta, jiné náměstí pojímaly v ryze moderních formách. Každopádně dnes už asi není aktuální dostavět téměř sto let starou architektonickou koncepci, ale jistě bychom měli stávající zástavbu respektovat a snažit se o adekvátní stavení přístup v okolí.

Je otázka zda se za něj dá považovat nedávno postavená budova fakulty ČVUT, která se stala novým dominantním prvkem. Budova je typickým reprezentantem dnešní moderní architektury – kov, sklo, zkosené objemy. Je sice moderní, ale je adekvátní stavba na tak exponované místo?

I o dalším architektonickém solitéru se dodnes vedou rozepře. Jedná se o takzvaného „ledního medvěda“, oficiálně projekt Line od architekta Radana Hubičky. Ten měl být dokončen již minulý rok, ale nakonec se zdejší obyvatelé proti stavbě razantně postavili a podařilo se jim nečekaně již schválený projekt pozastavit. Měl stát na pozemku určeném pro stavbu nové dejvické radnice. (Dnes bohužel slouží jako parkovací zóna.) Uvidíme tedy, co v této části náměstí v budoucnu vyroste… Každopádně tato situace ukázala na zajímavý fakt, že obyvatelů metropole není lhostejný osud prostoru ve kterým žijí, nebo se pravidelně pohybují. Je tedy poměrně jisté, že do budoucnosti by bylo dobré s obyvateli dané čtvrti vést dialog.



Co je třeba zmínit na závěr je problematika názvosloví, neboť pojmenován tohoto výjimečného náměstí se měnilo podle politického období poměrně často. Původní název Vítězné náměstí se používal od roku 1925 do roku 1940, pak jej vystřídal název Branné moci užívaný za války. Od roku 1946 se pak jednalo o Náměstí Edvarda Beneše, ale jen do počátku padesátých let. Od roku 1952 se jednalo o Náměstí Říjnové revoluce což vydrželo po celý minulý režim, abychom se v devadesátých letech vrátili k pojmenován původnímu.

Dejvice jsou ale také známy jako univerzitní čtvrť. Nedaleko od sebe zde sídlí hned několik fakult a tak se přes rok z Dejvic stává studentské městečko. Většina fakultních budov byla postavena až po druhé světové válce. Dobu jejich vzniku prozrazuje i architektonický ráz staveb. Naopak zcela nejmodernější je přilehlá technická knihovna, jež byla postavena pouze několik let nazpět a získala řadu uznávaných ocenění, dokonce i cenu Klubu za starou Prahu za nejlepší novou stavbu v historickém prostředí v roce 2009. Pyšní se také například Cenou Grand prix 2010 – Národní cenou za architekturu.







Mohlo by se zdát, že kousek odsud se nachází i kostel, ale pravda je to jen napůl. Jedná se totiž o budovu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, která má opravdu v zadním traktu schován kostel. Reprezentativní budova Katolické fakulty pochází z dvacátých let, stejně jako Masarykovy koleje stojící opodál. Ty toho pamatují skutečně hodně. V jejich zdech nepřebývali pouze studenti. Po druhé světové válce byla budova zabrána pro potřeby státního aparátu. Co vše se tu dělo, můžeme jen tušit. Existence tohoto úřadu uvnitř byla totiž zdejším veřejným tajemstvím. Dnes jsou tu naštěstí opět koleje a také menší studentská jídelna. Vybrat si můžete zde dvou chodů a nejíte se zde poměrně za hubičku. Na studentskou stravu je jídlo poměrně dobré. Zároveň tak můžete prozkoumat stavbu i uvnitř.

My se ale přesuneme ještě dál. Již zdálky je vidět bílá funkcionalistická budova gymnázia, která se nachází na Evropské třídě. Jedná se o projekt Evžena Linharta ze třicátých let. Linhart se zde inspiroval svým kolegou a jeho další dejvickou školní stavbou – Francouzským gymnáziem od architekta Gillara. Není divu, Gillarův projekt byl v té době naprosto přelomový. Jednotlivé okenní otvory byly dokonce matematicky propočítávány, aby studentům poskytovali dostatek denního světla v každé roční době. Linhartům projekt počítá s podobnými náležitostmi a snaží se zdejším žákům poskytnout co nejlepší podmínky pro vzdělání.

Na dohled od gymnázia se ještě nedávno nacházela velice specifická, až mimozemská budova bývalé automatické telefonní ústředny z let 1975 – 1982 od kolektivu architektů Jindřicha Malátka, Jiřího Eisenreicha, Václava Aulického a Jaromíry Eismannové. Tato high tech stavba vznikla na místě, kde se dříve rozkládala prvorepubliková kolonie úřednických domků. Za docela zanikla až v osmdesátých letech. Telefonní ústředna se nedávno začala pomalu a bez mediální humbuku bourat, což je poměrně škoda. Praha tak přišla o další velice cennou a specifickou solitérní stavbu. Jistě, lze podotknout, že využití takto určené budovy je značně komplikované, ale je otázka jestli kanceláře plánované na tomto místě nabízí lepší architektonické výhledy.

Na závěr lze jen podotknout, že v Dejvicích je pořád co objevovat. Pokud se nechcete procházet sami, vyrazte s námi na komentovanou vycházku Dejvický kulaťák a co s ním.

Share Button
Print Friendly

Příspěvek má 1 komentář

  1. Jan Junek
    Jan Junek
    | |

    Ustredni dum armady ve stylu sorely mel stat v centralni casti podkovy a mel byt ukoncen vezi v ose Dejvicke ulice. Rektorat naproti tomu mel byt postaven jako uzavreni osy arealu technickych vysokych skol zhruba v prostoru za dnesni FS/FA.To, co oznacujete jako dostavbu z padesatych let je budova generalniho stabu, dostavena jiz v roce 1937 plne v intencich Engelova navrhu. Jedine povalecne zasahy do namesti jsou najemni domy pri Dejvicke ulici a ulici CS Armády, opet, s plnym respektem k Engelovu navrhu.

    Reply

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web