Menu

Pražské pasáže

0
Pražské pasáže

Na Václavském náměstí náměstí se v historii dělo mnohé. Dřívější prostor Koňského trhu se postupně dynamicky proměňoval až do dnešní podoby. Náměstí zažilo nespočet politických projevů, demonstrací a jiných situací. Mnohokrát se na tomto místě psaly dějiny našeho státu. |Historii zde můžeme číst také z architektury. Do mnoha objektů se již obyčejný občan jen tak nedostane, uzurpovaly si je hotely, kanceláře a luxusní restaurace. Dnešní článek ale bude pojednávat o prostorech, které tu byly odjakživa pro širokou veřejnost. Řeč je o průchozích prostorech ve spodních patrech domů – o pražských pasážích.

Pražské pasáže jsou unikátním fenoménem. Kromě Prahy je nalezneme i v jiných městech, ovšem ne v takové hustotě. Bezprostřední inspirace do naší metropole přišla zejména z Paříže a Bruselu. Pasáže již od počátku vznikaly zejména jako nákupní prostory, které svým návštěvníkům poskytovaly útočiště před nepříznivým počasím a okouzlovaly je nejen pestrou nabídkou obchodů, ale také přepychovými materiály a průhledy (zejména na nebe), které umožňovaly. Přidanou hodnotou bylo i to, že zprůchodňovaly velké objekty a celé bloky domů, takže si tudy občané mohli krátit cestu.

Samozřejmě za vším hledejme i ekonomickou stránku. Parcely v centrech evropských měst jsou vždy nejlukrativnější a tak je zájmem jejich vlastníků na nich postavit co nejvíce prodejních ploch, což právě dovoluje otevřené průchozí přízemí, které formou pasáže může být vlastně celé lemováno obchody, kavárnami a dalšími podniky.

V minulosti byla situace podstatně příznivější. Dříve byste mohli přejít suchou nohou téměř celé Václavské náměstí, dnes tomu tak již úplně není. Mnoho pasáží bylo zneprůchodněno, přeměněno na další obchodní plochy či zcela zrušeno. Je to velká škoda, stále se ale mnohým z těch původních můžeme obdivovat a naštěstí vznikají i v dnešní době, i když trochu s jinou poetikou.

Zejména v minulosti se totiž v mnoha pasážích kolem Václavského náměstí a na Novém městě nacházely kulturní prostory jako divadla, tančírny, kavárny a v neposlední řadě také kina. Těch bylo kolem Václavského náměstí nespočet. Ještě na přelomu století bychom jich zde mohli napočítat pěknou řádku. Postupně se situace měnila, zejména s druhou světovou válkou a následujícím režimem. Definitivní tečkou byl nástup velkých multiplexů po revoluci. Lidé postupně zapomínali na poetiku malých kin a ta bohužel krachovala. Do dnešních dnů se jich tak dochoval pouze zlomek. Naštěstí poslední dobou tyto malé kinosály získávají zpět svou původní reputaci a oblíbené jsou zejména mezi mladými lidmi a nonkonformními diváky.

Teď už se ale pojďme projít dnešními pražskými pasážemi.

Jako výchozí bod našeho putování jsem zvolila Jungmannovo náměstí. Na dohled se zde nachází pasáží hned několik. Začneme prohlídkou pasáže reprezentativního nárožního paláce Adria. Tato budova byla původně vystavena pro sídlo italské pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta v roce 1922 – 25. Na stavbě se podíleli architekti Josef Zasche a Pavel Janák. Fasáda je členěna typickými prvky rondokubistické architektury s přihlédnutím k tvarosloví italské renesance. Při vstupu do pasáže jsme ohromeni kombinací ušlechtilých materiálů, jako je mramor ve spojení s prosklenými vitrážemi. Jednou z nejvýraznějších dominant je plasticky ztvárněný horoskop s dvanácti znameními na zdi uprostřed nějž se nachází hodiny. Pasáž, která dříve měla ohromit hlavně příchozí klienty, pokračuje schodištěm do dalších pater paláce. V těch se dnes nachází kromě Galerie kritiků také stylová kavárna s výhledem na okolí. Při odchodu se nezapomeneme podívat také na podlahu, kde nalezneme kamenné mozaiky s vyobrazením nejrůznějších katastrof, jako je například požár domu, nebo jiné živelné pohromy. Tato zobrazení upomínají k funkci paláce a připomínaly zákazníkům, na co by jistě neměli zapomínat při uzavírání pojistky.




Hned naproti paláce Adria nalezneme budovu v jejímž parteru se dnes prodává české sklo. Domem také prochází pasáž, která ústí do přilehlé Perlové ulice. V minulosti byla pasáž známá jako „Gottwaldova“. Nemělo to ale nic společného s jedním z československých prezidentů, nacházela se zde prodejna skla Gottwald. Tomu byl přizpůsoben i vzhled pasáže. Byla obložena mléčným sklem a od stropu působivě nasvícena tak, aby vynikly skleněné předměty za výlohami. Kromě toho se zde nacházel neon s názvem firmy. Bohužel tento vzhled se dochoval pouze částečně. I dnes ale můžeme obdivovat její krásné plynutí. I když pasáž domem prochází v pravoúhlém rastru, je jemně zaoblena. Za autora této pasáže se rovněž považuje Pavel Janák. Dnes se jí říká spíše „zrcadlová“ nebo také „skleněná“.


Nedaleko odsud bychom v minulosti našli další pasážový prostor, který je dnes bohužel zneprůchodněn. Byl ukryt v přízemí domu čp. 38. Tato budova byla vystavěna jako sídlo Svazu Československého díla. Architektem budovy byl předseda svazu Oldřich Starý a na fasádě se podílel František Zelenka. I když byl František Zelenka spíše autorem scénických dekorací pro Osvobozené divadlo, občas si odskočil i k architektuře a jeho realizace jsou neméně kvalitní a nadčasové. Dnes je tato budova ve stylu pozdního funkcionalismu bohužel ve velmi nešťastném stavu. Horní patra vypadají osaměle a v místě spodní pasáže se dnes nacházejí obchody, které nevychází v původního účelu.


Pokračovat bychom mohli na Národní třídu, kde bychom nalezli pasáž v bývalém hotelu Olympic od architekta Jaromíra Krejcara. My ale projdeme nedalekou Františkánskou zahradou. Po cestě se můžeme pokochat nejen zelení a přilehlým kostelem Panny Marie Sněžné, ale také poněkud skrytou kubistickou lucernou za rohem, jedinou svého druhu v celé Praze.

Když projdeme Františkánskou zahradou, ocitneme se hned na rozhraní dvou dalších průchozích prostorů. Jedná se o pasážemi spojené domy U Stýblů a palác Ligna s pasáží Světozor.
Ani jednu z pasáží nelze opomenout.

Palác u Stýblů byl postaven v letech 1927-28 architekty Ludvíkem Kyselou a Janem Jarolímem. Má sedm pater a v minulosti se zde nacházela nejen oblíbená restaurace, ale také byty, ordinace, kanceláře a v neposlední řadě kino Alfa a stejnojmenná kavárna (dříve pojmenovaná Boulevard). Kino Alfa bylo velmi oblíbené mezi Pražany a již od roku 1929. Za druhé světové války si na kino dělali nárok nacisti, kvůli židovskému původu jeho provozovatele Adolfa Kosky. Po válce ale byla činnost opět obnovena. Zajímavostí je, že se v tomto kině nacházelo vůbec první moderní plátno pro širokoúhlý formát CineScope v ČSR. Bohužel tato převratná modernizace také urychlila zkázu kina. Do té doby totiž sál velmi prosperoval a častokráte býval narván k prasknutí. Po zavedení nového formátů filmů ale nastal problém s dodávkou titulů, technicky se jednalo o velkou novinku a tak produkce filmů v tomto formátu bohužel nestíhala pokrýt poptávku obecenstva.
Také zde od roku 1934 v suterénu sídlilo Nové divadlo, od konce padesátých let pak slavný Semafor.




Sousední pasáž Světozor je dodnes velmi živé mraveniště. Nachází se v původním paláci České banky, který byl postaven v letech 1914-18 ve formách doznívající secese a nastávající moderny. Architektem byl Osvald Polívka a fasáda pochází z pera Josefa Sakaře. Kromě původní obchodní a kancelářské funkce tu od počátku rovněž bývalo i kino. Původně se jmenovalo Elektra, po krátké době ale bylo přejmenováno na Světozor, jak je tomu dodnes. Kapacita původního kina byla 700 míst a kinosál měl specifický protažený svažitý půdorys. V letech 1957-58 bylo kino přestavěno. V roce 1968 se zde nacházel slavný Kinoautomat a s ním souvisely další úpravy prostorů. Největší rekonstrukce však proběhla v novodobé historii, a to od roku 2007, kdy byl sál vybaven novými sedačkami, odpovídajícím ozvučením a také zvukovou izolací. Od roku 2007 je toto kino členem společnosti Osa 9, která pod sebou sdružuji i další malá kina jako Evald, kino Mat a Aero na Žižkově.






Dodnes je kino Světozor jedno z nejznámější malých pražských kin. Kromě pestré nabídky českých i zahraničních filmů se zde konají také festivaly. Krásným pozůstatkem zvyků předválečných je i to, že se před projekcí (a po ní) můžete občerstvit v malém přilehlém baru. Kromě toho si nápoj můžete dodnes v kelímku odnést do sálu. Není přece lepší kulisa k francouzskému filmu, než francouzské víno. Tato pasáž má ale i jiné zajímavosti. Po schodech můžete vystoupat na ochoz, odkud se můžete atmosférou pasáže kochat z nadhledu. Co ale zajisté upoutá naši pozornost je krásná reklamní mozaika firmy Tesla od Františka Hudečka, kterou se do prostoru vlévá barevné světlo. Nejkrásnější pohled na ni je ve slunečných letních dnech, kdy diváka přímo oslní.

Nyní jsme se již ale ocitli ve Vodičkově ulici. I tato třída je bohatá na vnitřní průchody budovami. Hned naproti nás upoutá palác U Nováků se sousedícím palácem Lucerna. Jedná se o jedny z nejstarších budov s pasážemi v Praze.

Palác u Nováků je staršího data, vznikal již v letech 1901-04, na místě bývalého domu řezníka Vodičky. Autorem stavby je architekt Osvald Polívka,
Část do ulice v Jámě byla dostavována až později, v letech 1927-29. Samotná pasáž vedoucí budovou byla dokončena až v roce 1930 a je spíše labyrintem s mnoha zastávkami, která se nakonec vlévá až do sousední Lucerny. Na této stavbě můžeme kromě zdobné fasády obdivovat i množství krásných proskleným mozaiek v interiérech i exteriérech. Autorem mozaiky zobrazující alegorii průmyslu a obchodu na fasádě je Jan Preissler.

V části budovy ústící do ulice Vodičkovy a V jámě se dříve nacházelo také Osvobozené divadlo W+V, které zde hrálo v letech 1929-38. Časem bylo přejmenováno na divadlo ABC, které se zde nachází dodnes. Dodnes je pasáž v domě U Nováků označována jako druhá nejstarší v Praze.

A která byla úplně první?

No přeci pasáž paláce Lucerna.
Lucerna byla nejen první, ale také unikátní a velmi progresivní stavba. Zasloužil se o ni stavitel Vácslav Havel, dědeček našeho ex-prezidenta. V. Havel stavěl objekty po celé Praze ještě dříve než uskutečnil svůj záměr v podobě paláce Lucerna. Jednalo se ale většinou o činžovní domy. Tato budova byla vlastně jeho životním odkazem Praze. Stavba byla počata již v roce 1907 a přizváni k ní byly věhlasní architektů své epochy…Kromě nich ale také pokrokový inženýr Stanislav Bechyně, který navrhl fasádu postavit na základě železobetonové konstrukce. Ta se dříve používala především u užitkových budov, tudíž toto řešení bylo na svou dobu velice převratné. Výstavba Lucerny pokračovala v několika etapách až do roku 1921. Součástí komplexu měl být i hokejový stadion, ale nakonec se ukázal prostor nedostatečný svou velikostí a kromě Velkého sálu zde bylo vybudováno kino, které fungovalo již od roku 1907. V Lucerně jej nalezneme i dnes.








¨

Nyní jsme se pasážemi dostali až na Václavské náměstí. Ve čtyřicátých letech minulého století byste mohli mládež zaslechnout, jak toto prostranství tituluje jako „Broadway“ či „Trafouš“ (od londýnské Trafalgar Square). Tato třída byla na pasáže a hlavně kina opravdu bohatá. Jen namátkou zmíním například kino Jalta, které za dobu svého fungování vystřídalo mnoho názvů. Dalším kinem byl slavný Blaník, kino Praha, či kino Passage v dnešním hotelu Ambassador. V paláci Rokoko se nacházelo kino Hvězda, dalším bylo kino Urania, kde se scházela především německá menšina. Dalo by se pokračovat a vzpomínat opravdu dlouho, téma pražských malých kin by vydalo jistě na knihu. My ale budeme pokračovat v naší vycházce.

A když jsem zmínila knihy, přesuneme se k dnešnímu paláci Neoluxor, dříve Avion. I zde se v suterénu nacházelo kino. Tematicky ve vrchních patrech budovy sídlili kanceláře filmových společností. Budova krátce hostila i Černé divadlo a také divadlo Jiřího Grosmanna. Dnes se tu nachází divadlo Theatre Palace. Pasáž má ale zvláštní vyústění, protože jí projdete přímo do spodního patra prodejny knih Neoluxor, což je u pasáže trochu paradoxem. Také je jedna z těch nejsmutnější a je dost zanedbaná.

Další pasáž, kterou již nenalezneme, procházela například obchodním domem Baťa.


Teď už se ale vydáme dolů po Václavském náměstí, až na nároží. Zde do počátku dvacátého století stával nižší dům U Spinků s dobovou kavárnou Vídeň, kde se scházeli nejen intelektuálové a vzdělanci ke svým pravidelným debatám. Od roku 1912 tu ale vznikl dnešní palác Koruna, původně vystavěný pro účely pojišťovny. Tento skvost geometrické moderny v sobě skrývá jeden z nejkrásnějších průchodů ústících z Václavského náměstí do ulice na Příkopech. Součástí prostoru je krásně zaklenutá kupole pasáže ve stylu geometrické moderny. Ohromí i sochařská výzdoba podél ochozů. V minulosti se zde nacházely parní lázně. Většina z nás si ale vybaví spíše známou jídelnu Automat Koruna. Kromě lahůdek a dobrého jídla byla proslulá také všudypřítomnými loudily, kteří by Vám nejraději ujedli z talíře přímo před očima…




¨

Když projdeme skrze palác Koruna, dostali jsme se Na Příkopy. Zde se skrývá nádherná funkcionalistická pasáž. Trochu netradičně ji musíme hledat v domě z poloviny devatenáctého století U Černé růže. Pasáž sem samozřejmě byla vestavěna dodatečně až ve třicátých letech následujícího století. Autorem je Oldřich Tyl. Ač je tato pasáž poměrně nenápadná, je jednou z nejzajímavějších…a stále naplňuje svůj původní obchodní účel.



Po této elegantní pasáži snad ani nemohu doporučit se jít podívat do novodobých obchodních prostorů nákupní galerie Myslbek, která je také průchozí. Myslbek, který vznikl ve stavební proluce svým architektonickým vzezřením příliš nereflektuje své okolí. Co se snad dá prominout zvenčí, je ale dohnáno k absurditě uvnitř. Nemohu si pomoci, ale pasážový prostor v Myslbeku, ač je z nejmodernějších materiálů, jako lesklé povrchy a sklo, na mě působí velice stísněně. Na vině je samozřejmě snaha sem vměstnat co nejvíce obchodů, restaurací a stánků, čemuž odpovídá i pro mě neadekvátní výška jednotlivých pater. Raději tedy vejdeme zpět na vzduch a vydáme se do mnohem velkolepějšího prostoru.




Budeme pokračovat až na roh ulice na Příkopech, směrem k Náměstí Republiky. Zde v nárožním paláci České národní banky uděláme poslední zastavení. Dříve v budově směrem k Jindřišské věži sídlila Plodinová burza. Opět je to budova, která trochu klame zjevem. Zvenčí vidíme neorenesanční tvarosloví, ale vnitřní pasáž je v čistém stylu pozdního funkcionalismu. Je to možná trochu nečekané, ale nabízí se nám tu krásný dialog mezi starší a modernější architekturou. Poměry sil jsou vyrovnány, formy si v ničem neprotiřečí. Pasáž byla do budovy vestavěna v letech 1935 – 42. Autorem je František Roith.

Samozřejmě je pasáží v okolí mnohem více. Některé jsem vůbec nezmiňovala. Budu moc ráda, pokud Vás tento článek inspiruje k jejich objevování a procházení. Leckdy budete příjemně překvapeni co všechno se v průchodech skrývá a kam až mohou ústit. V čase předvánočního shonu tedy doporučuji: Vzhůru do pasáží.

Pokud byste nechtěli jít na vycházku sami, můžete s námi jít na komentovanou…více zde:
Pojďte si s námi projít pasáže více o termínech vycházek se dozvíte zde

Share Button
Print Friendly

Zanechte svůj komentář

Jméno
Jméno*
E-mail
E-mail *
Web
Web