Menu
Program
Program

Poutavé vycházky Prahou s profesionálními průvodci, akce pro školy i teambuilding pro firmy a skupiny.
Česky a anglicky.

Vycházky s Prahou Neznámou jako dárek
Vycházky jako dárek

Zakupte svým blízkým unikátní dárek - poukaz na vycházku s Prahou Neznámou.

Santini v Praze
Santini v Praze

Seznamte se s nesmazatelným stylem slavného italsko-českého architekta v Praze

previous arrow
next arrow

Malá Strana v 20. století

1
Malá Strana v 20. století

Na Malou Stranu a Hradčany 20. století se přijďte podívat v rámci komentované vycházky Prahy Neznámé…

Na hranici mezi Hradčany a Malou Stranou a tedy i na hranici Úvozu a Nerudovy ulice se nacházejí dva pozoruhodné domy. Oba byly postaveny až v letech 1937-1938. Dům č.p. 5 se nazývá „U bílé koule“. Stojí na místě původně jednopatrového barokního domu, jež mu uvolnil v průběhu třicátých let místo. Architektem novostavby byl Rudolf Stockar, který je znám mj. i svým dlouholetým předsednictvím družstva Artěl. Společnost stavbě dělá podobně koncipovaný dům č. 3 od architekta Františka Šimáčka. Podívá-li se člověk na obě stavby současně, může porovnat, jak na něj působí stále ještě velmi původní dům č. 5 a opravený a novými okny opatřený dům č. 3.

Praha Neznámá nabízí možnost prozkoumat nové trendy 20. století na Malé Straně na stejnojmenné vycházce.

V Nerudově ulici, na jejím samém počátku (nebo konci, to už záleží na tom, odkud člověk jde) visí na zdi pamětní deska upomínající na studenty, kteří se 25. února 1948 vypravili na Pražský Hrad podpořit presidenta Edvarda Beneše ve věci udržní demokratického režimu v tehdejším Československu.

Jen pár metrů od pamětní desky až nápadně chybí socha, která zde po většinu dvacátého století stála. Na jednoduchém soklu je možno si přečíst jak jméno sochaře, tak samotného díla. Toiletu, Evu nebo, chcete-li, Dívku po koupeli stvořil roku 1901 český sochař Jan Štursa. Na místě, kde původně měla stát socha Jana Nerudy, se Eva objevila roku 1922 a vydržela tam až donedávna, kdy byla poškozena a ještě nebyla na své místo navrácena.

Když se po obdivování prázdného soklu vydáte Nerudovou ulicí směrem dolů, půjdete přímo po trase prvních omnibusů provozovaných Elektrickými podniky královského hlavního města Prahy vůbec. Nerudovou ulicí jezdily z Malostranského náměstí na Pohořelec a zase zpátky, a to od března 1908 až do listopadu 1909, kdy nehoda jednoho z tehdy ještě nespolehlivých vozů donutila Elektrické podniky tento experiment ukončit. Další autobusy provozoval až po vzniku Republiky. Město uvažovalo ještě o dalších možnostech vedení dopravy Nerudovou ulicí, k žádnému z nich však nepřistoupilo.

Pod kostelem sv. Kajetána se v Nerudově ulici nacházejí dvě velvyslanectví. Barokním V Kolowratském (či Thunovském nebo i Thun-Hohensteinském) sídlí od roku 1924 ambasáda Itálie; v protějším paláci Morzinském má svého velvyslance v České republice Rumunsko. Oba paláce spojuje fakt, že je postavil český architekt Jan Blažej Saintini-Aichel, jehož nejznámějším dílem je patrně poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou.

Naproti Kolowratskému paláci se nachází další zajímavá stavba. Je jí dům č.p. 9, který byl postaven dle architekta Otakara Homoláče v letech 1937-38. Do okolní zástavby velmi pěkně zapadá až tak dobře, že si jej většina lidí asi ani nevšimne.

Nerudova ulice se vlévá do horní části Malostranského náměstí, kde se kromě chrámu sv. Mikuláše a Profesního domu nachází Lichtenštejnský palác vystavěný po roce 1623. Stojí na místě
několika domů, jejichž majitelem byl tehdy Karel I. z Lichtenštejna, který byl císařem Ferdinandem II. jmenován královským místodržitelem a hlavním vyšetřovatelem událostí let 1618-1620 v českých zemích. Jako memento výsledku této činnosti (poprava 27 tzv. „českých pánů“) zde v roce 1993 bylo vztyčeno 27 patníků od Karla Nepraše, které slouží jako originální pomník nechvalně proslulé popravy.

Na Malostranském náměstí stály ve 20. století ještě dva další pomníky: dobře známý pomník Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče, který se od roku 1919 nachází v lapidariu Národního musea, a také pomník francouzského slavisty Ernesta Denise. Po obou z nich nám dodnes zůstala pouze busta druhého jmenovaného na domě, před nímž pomník stával od října 1928 do dubna 1940.
Na rohu Malostranského náměstí a Karmelitské ulice se pak nachází další architektonické překvapení z 20. století: pozdně secesní dům od Ludvíka Kysely s prvky kubismu stavěný v letech 1912-1913 na místě středověkých domů U klíčů. Ty byly zbořeny v roce 1896, aby uvolnily prostor a umožnily spojení Malé Strany s tehdejším předměstským Smíchovem. Od roku 1900 tudy jezdí tramvaj.

Vedle Kyselova domu však překvapení pokračuje. I další čtyři domy byly postaveny až v letech 1912-1913, přičemž dům č.p. 26 je dokonce kubistický. Jeho autorem byl možná Emil Králíček, architekt pracující pro firmu Matěje Blechy. Pro něj navrhl i dům Diamant ve Spálené ulici či kubistickou lampu na Jungmannově náměstí. Možná však autorem také nebyl; některé zdroje uvádějí jako architekta Františka Štorcha. V každém případě se jedná o dům, který by i v jiné čtvrti působil unikátně, natož pak na Malé Straně.

Cestou Karmelitskou ulicí na Újezd se u kostela Panny Marie Vítězné (přezdívaném také U Pražského Jezulátka) stojí za to se zastavit na jeho terase a vzpomenout neznámých dětských obětí druhé světové války. Připomíná je bronzový reliéf vytvořený Quidem Adamcem. Iniciátorem vzniku pomníku byl tehdejší arcibiskup pražský Josef Beran, který jej také v roce 1947 slavnostně odhalil.

Při cestě dále není možné se vyhnout dalšímu kostelu, tentokrát ovšem odsvěcenému. Je to bývalý barokní chrám sv. Barbory, dnes zastřešující exposici musea hudby. V průběhu posledních dvou staletí sloužil jako kanceláře, skladiště, pošta, četnické ústředí a také jako archiv.

Téměř na samotném Újezdě se nachází velký komplex budov stojících kolem barokního Michnovského paláce. Jeho základy pocházejí z konce 16. století, ve 40. letech století 17. se jej ujal Francesco Carrati, pozdější stavitel námi již virtuálně navštíveného Černínského paláce, a dal mu barokní podobu. Jméno pochází po majiteli, Michnovi z Vacínova, který palác vlastnil od roku 1623. Roku 1764 dostalo palác do správy vojsko a používalo jej s takovou náruživostí a péčí, až z něj byla do roku 1918 pouhá ruina. Tu zakoupil československý Sokol, jenž jej od roku 1921 nechal rekonstruovat a dostavět Františkem Krásným. Na dvůr před palác pak ještě přibyla socha Miroslava Tyrše od Ladislava Šalouna.

Když těsně za Michnovským palácem odbočíte z rušné Karmelitské ulice doleva a budete pokračovat dál, dorazíte do Besední ulice. Svůj název získala podle novostavby domu Umělecké besedy, která zde byla vystavena v letech 1924-1926 dle projektu architektů Františka Jandy a Čeňka Vořecha. Budova měla sloužit především umělcům, své útočiště zde roku 1927 nalezlo Osvobozené divadlo. Součástí domu Umělecké besedy jsou kromě dvou koncertních sálů a výstavního prostoru také byty. V jednom z nich bydlel až do své smrti spoluzakladatel umělecké besedy, architekt František Janda. Sousedem přes dvorek mu dlouhá léta byl jednoruký fotograf Josef Sudek.

V domě v Říční ulici č. 11, postaveném ve druhé polovině 40. let 19. století, bydleli bratři Čapkové. A to dlouhých osmnáct let- od roku 1907 až do roku 1925, kdy se mohli nastěhovat do dvojdomku na Vinohradech, s nímž jsou dnes většinou spojováni.

Procházka po Malé Straně pak musí končit s hranicí Malé Strany- ještě kousek, a jsme na Smíchově. Proto se zastavíme ještě u Pomníku obětem komunismu. Soutěž na něj byla vypsána ještě ve 20. století, realisace se však dočkal až v novém tisíciletí. Za zmínku stojí, že slavnostního odhalení 22. května 2002 se výjimečně nezúčastnil žádný politik, neb bylo těsně před volbami a nikdy nechtěl být obviněn, že si lacino získává popularitu.


Autorem článku je Dan Verner

Share Button
Print Friendly, PDF & Email

Příspěvek má 1 komentář

Zanechte svůj komentář

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášeni. Přihlásit »